Novější tituly o Podkarpatské Rusi vlastně v potřebné míře nejsou k mání, ačkoli brzy po připojení tohoto území k ČSR (1918) bylo z dobové potřeby napsáno mnoho prací z oboru statistického, správního i historického. Později se ještě vyskytly zmínky o tomto zapomenutém koutě bývalého mocnářství rakousko-uherského z doby 2. světové války a z časů po ní následujících, kdy se Podkarpatská Rus stala vlastně svérázným pojmem - s jistou nostalgií byla sledována předválečná literatura o ní i filmy a došlo ke zvláštnímu procesu splývání Olbrachtova, případně Vančurova pojetí Podkarpatské Rusi s uměleckými díly, jakými jsou a zůstávají třeba Olbrachtův román Nikola Šuhaj loupežník, Golet v údolí apod. Kdo si vzpomene na Šaldův kritický osten týkající se české kolonizace Podkarpatské Rusi? K literatuře o ní přibývá nyní knížka Jindry Viezelové POSLEDNÍ CHAZAŘI Z PODKARPATSKÉ RUSI (Primus, s. 150). Jsou to svého druhu vzpomínky, úvahy o sociálním a národnostním životě na Podkarpatské Rusi, vycházející hlavně z představy u nás dosud ne zcela vžité - o původu rusínských Židů. Dosud se mělo za to, že podkarpatskorusínští Židé se do tohoto prostoru dostali za pronásledování v západoevropských městech a po řadu generací tvořili jádro zdejšího obyvatelstva. Byl to však prostor, kde se mísily i další národnosti.
   O autorce se dozvídáme jen to, co o sobě napsala sama, a toho je poměrně málo. Narozena v r. 1927, vyrůstala v Nymburku a v Liberci, její manžel pocházel z Podkarpatské Rusi a právě s ním odešla Jindra Viezelová v r. 1949 do Izraele, aby se posléze usadila v kanadském Montrealu. Z faktu, že zvolila za hlavní metodu své práce vzpomínání, vychází zřetelně najevo, že hlouběji zvládnout minulost a současnost Podkarpatské Rusi ani nemohla. Nebyl to, při rozsahu knihy, ani její prvotní cíl. I pro čtenáře nějak zasvěceného do problematiky Podkarpatské Rusi je jistou novinkou sdělení, že na tomto území se usadili Chazaři, o nichž známe zmínky třeba z misie Konstantina a Metoděje. Ti se sem dostávali přes Kyjev v čase vlastně už nastupujícího ohrožení Kyjevské Rusi z východu. Podkarpatskoruští Chazaři tu přežívali až do XX. století. Autorka odkazuje na hypotézu sovětského učence M. Artamonova, který však byl za sovětské éry na stránkách tisku pokárán za svůj výklad migrace Chazarů.
   U Chazarů se autorka dokázala zdržet ještě ve spojitosti s jejich životními osudy v čase mezi světovými válkami. Knížka na více místech opouští souvislý a přehledný výklad, nabývá místy až chaotického pojetí látky. To je citelné zvláště tam, kde píše o všem možném, například také o smrti Jana Masaryka. Nicméně tím, že se tu objevuje problematika pro nás stále živá a aktuální, nabývá kniha významu klíče k rozšifrování složitých rébusů Podkarpatské Rusi.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]