Letošní státní vyznamenání udělené prezidentem Václavem Klausem 28. října i významné historičce, pedagožce, komenioložce a publicistce PhDr. Dagmar Čapkové, CSc. (narozena 13. září 1925) zvýrazňuje mediálně málo slyšitelnou ozvěnu 415. výročí narození Jana Ámose Komenského (23. 3. 1592 - 15. 11. 1670). Víme, že Dagmar Čapková spolu s Klausem Schallerem (Německo) zahajuje světovou konferenci komeniologů (15.-17. listopad, Pyramida, Bělohorská 24, Praha 6) pořádanou Pedagogickým muzeem J. A. Komenského v Praze. Na osmdesát vystoupení zviditelní souvislosti díla Učitele národů s dnešním stavem nejistoty a krizí, s dnešními tužbami po mírovém uspořádání světa, s tužbami po silném morálním akcentu i pro politiku a každou oblast národní kultury, z níž se ozvěna Komenského bohužel spíše vytrácí. Nejvíce referátů je přihlášeno z ČR - 35; dále Německo - 11, Slovensko - 7, po čtyřech vystoupeních Rusko, Polsko, Japonsko, tři z Jižní Koreje, po dvou Itálie, Litva, Brazílie, Kanada a jeden referát přihlásilo Srbsko.
   Názvy několika vystoupení se přibližují výmluvnému názvu publikace Miloslava Ransdorfa Muž velké touhy - Komenský proti proudu dějin (Laguna, Praha 2005). V úvodu této výborné studie z let 1989-1990, přepracované 1992, autor klade otázku, zda opravdu rozumíme Komenskému, jednomu z nejvýznamnějších tvůrců české dějinné a kulturní tradice. Formuluje ji i jinak - zda rozumíme sami sobě. Stále aktuálněji vyznívá Ransdorfovo poučení: »Stejně jako Komenský, i my v dobách nejistoty a krizí se musíme zabývat tím, čím jsme a čím můžeme být v Evropě«. Dodejme, zda známe dost dobře muže touhy, jenž podle Ransdorfa »ví o bídách světa a zná hlubiny zoufalství«. Sluší se připomenout, že v jednostránkové bibliografické poznámce této útlé, avšak hutné publikace Ransdorf upozorňuje na práce Klause Schallera, na četné studie Dagmar Čapkové, na důkladné práce Josefa Hendricha a také na několik autorů (Jan Krumpera, Milena Blekastadová, Jan Patočka), uvedených na současné výstavě v Národní pedagogické knihovně Komenského v Mikulandské 5 v Praze 1 s názvem Jan Ámos Komenský - poutník v labyrintu, mapující jeho život a tvorbu. Na této výstavě (16. říjen - 30. listopad 2007) však překvapuje tvrzení o »všestranném ocenění Komenského na konci 20. století«, ačkoli všestrannost nepochybně podmínilo dřívější vydávání odkazu J. A. Komenského včetně studií o něm, např. skvělá a patrně nepřekonaná monografie Dagmar Čapkové Předškolní výchova v díle J. A. Komenského, jeho předchůdců a pokračovatelů, která ovlivnila vysokou úroveň znalostí učitelů, vychovatelů a potažmo veřejné správy věcí kolem předškoláků. Shodou nejaktuálnějších informací na výstavě zaujme i odpověď prof. Josefa Polišenského (1915-2001) na otázku, kterému dílu Komenského by se měla věnovat zvláštní pozornost? J. Polišenský prý odpověděl, že on by se zabýval spisem Novissima linguarum methodus (Nejnovější metoda jazyků z roku 1648), ale blíže svou myšlenku nevysvětlil. Je proto příjemné konstatovat, že toto dílo - poprvé v překladu do světového jazyka - francouzštiny - uvedl do povědomí odborné veřejnosti - i v Praze - právě před rokem komeniolog řeckého původu, absolvent Karlovy univerzity prof. Jean Caravolas, působící na univerzitách v Kanadě. Myslím, že informace o této nemaličkosti v putování Komenského po labyrintu světa patří do úvahy o výsledku celoživotního snažení pedagoga - komeniologa, přednášejícího 17. listopadu dopoledne na pražské konferenci k poctě Komenskému. Tam nemohu chybět. Očekávám revoluci ducha!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]