Literárně historická studie o životě a tvorbě čeladenského slavíka Josefa Kalusa Z HOR MNE NIKDO NEVYLÁKÁ... se i se všemi poznámkami čte jako životopisný román. Jejím autorem je Kalusův vzdálený příbuzný Libor Knězek.
   S přibývajícími stránkami se mi vnucovala otázka, jak je možné, že básník, který od 70. let 19. století publikoval v Lumíru a v almanachu Máj, který byl objevem pro J. V. Sládka, Vrchlického i Zeyera a Zikmunda Wintra okouzlil tak, že si jeho verše navždy zapamatoval, najednou naprosto vyšumí z české literatury? Libor Knězek to nijak nekomentuje. Zmiňuje se jen o slábnoucím zájmu o básníka ve 20. století. V 70. letech v ostravském Profilu ještě vyjde výbor z Kalusovy tvorby Rodné hory moje... a v r. 1985 bibliofilie Tkalcovské písně a dost.
   Ať už jsou důvody nezájmu o Kalusovu poezii jakékoliv, jeho životní příběh je hodný zaznamenání. Libor Knězek důsledně pracuje s archiváliemi. Kalusovy vzpomínky spolu se vzpomínkami přátel a kolegů na Kalusa, verši, korespondencí a ozvěnami Kalusova díla v dobovém tisku svázal do čtivé literatury. Vykreslil tak profil člověka houževnatého, ctižádostivého a odvážného a nadto jemného, slušného a laskavého. Snad nejlépe básníka charakterizuje dopis synovi na studia; v něm mj. syna nabádá: ...Buď vždy ku všem, s kterými se stýkáš, jemným! Nikdy neoplácej hrubost hrubostí.
   Kapitoly jsou řazeny chronologicky, a tak se poměrně záhy dozvídám o nerozumně přísném otci a milující matce, plné porozumění pro synka, ale i pro přírodu a literaturu. Obdivuji Kalusovu ctižádost, někdy až neústupnost. Pětadvacetiletý usedne mezi žáčky měšťanské školy, aby jednou mohl studovat a stát se učitelem.
   Když se jím stane, není pedagogem ledajakým. Dceři později radí: ...Dáš-li to, co umíš, dětem s oddanou láskou, úspěch Tě nemine ani požehnání. Na Čeladné budou ještě dlouho vzpomínat na svého učitele! Také se dozvídám o vysněné cestě do Itálie k moři. Italské dojmy pak ozvláštní verše s tématy národnostními a sociálními. Kalus je píše jakoby pod praporem poezie Bezručovy.
   A co je třeba na závěrečné básni z cyklu Mráz z r. 1895 dobového a regionálního? Na Josefa Kalusa se zkrátka zapomnělo. Přitom ve své době něco znamenal, vůbec básník na přelomu 19. a 20. století něco znamenal. V roce 1925 Vojtěch Martínek posuzuje Kalusovy verše už střízlivěji. Nicméně přesně trefí to, co teple dojme: dobré a zanícené srdce básníkovo. To všechno se dá vyčíst z Knězkovy monografie.
   Josef Kalus umírá v prosinci 1934. V květnu 1935 proběhne vzpomínka na básníka v krajanském Klubu Valašsko v Praze. Kde jsou ty časy, kdy jeho verše byly nadšeně přijímány v Lumíru a Máji?!
   Když jsem nedávno jel na horní Čeladnou, míjel jsem bývalou školu, kde Kalus působil. Ze školy se mezitím stala básníkova Pamětní síň. Pak jsem šel od studánky Cyrilky pod skalnatým Kozincem a kolem lovecké chaty Salašky na kněhyňskou louku. Také Kalus ta místa dobře znal a ona znala jeho. I teď se mi zdá, že na něj vzpomínají.
   Monografii Libora Knězka Z hor mne nikdo nevyláká... s podtitulem Čtení o životě a tvorbě Josefa Kalusa vydalo nakladatelství Veronika ve Frenštátě pod Radhoštěm v roce 2005.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]