Ono to s Bieblovou sebevraždou není tak jednoduché.
   Něco jiného je dědičná melancholie a něco jiného masivní útok na básníkovu duši.
   „Vzpomněl jsem si na všechna příkoří, která musel snášet Majakovskij. Jsem uražen. Nejraději bych si vpálil kulku do hlavy. Jsem nemocný, jsem přepracovaný, koncipuji velká dobová témata, a za to mám být neprověřen?!“
   Básníka dohnala k sebevraždě celá ta smečka šternů, kryštofků, sedloňů, grygarů, barešů, slánských, nečásků, kohoutů, kautmanů, rumlů, jungmannů a spol.
   Jeho křišťálové básně se jim zdály málo třídně zakalené. V kalné době šlo o krk.
   Nosili sice Gottwalda na ramenou po Stromovce, ale vyhlíželi stromy, na kterých pověsí nedostatečně kované.
   Dnes je tu máme zas; někteří dokonce přežili všechny své politické pády, i rok 1968, který připravovali – tentokrát v obráceném gardu - a vyhrabali se ze smetiště dějin. Své hříchy svrhli na Štolla, na Kopeckého, na Nejedlého, na Jiřího Hájka, ba dokonce na tajnou policii! A už stačili vycvičit zdatné následníky!
   Z dobrých důvodů se jich měl proč bát i Václav Kopecký, dokonce i Jiří Taufer. Říká se, že jedině „tank“ Vítězslav Nezval dokázal odolat, jenže básník není od toho, aby odolával dogmatickým kreténům.
   Nejprve umučili Karla Teigeho. Ideový vrah Mojmír Grygar kálel ze stránek Tvorby, které se smečka zmocnila:
   „Teige dal všechny své síly do boje proti všemu zdravému, ideovému, socialistickému a pravdivému v naší kultuře. Do boje proti všemu sovětskému, marxistickému a bolševickému, co bylo s to tvořivě oplodnit náš politický a kulturní život a co by mohlo účinně dezinfikovat ovzduší před kosmopolitickými, nacionalistickými a fašistickými bakteriemi.“
   Jedna smrt jim nestačila. Vzápětí zaslintal z tribuny dezinfektor Sedloň, další selhavší inseminátor, neschopný oplodnit cokoli:
   „Kolísání se projevuje i u Konstantina Biebla, který stál politicky na straně dělnické třídy, ale v umělecké oblasti se dal zavést likvidátorskými estetickými teoriemi Karla Teigeho do vod poetismu, dal se odvést od úkolu být tribunem lidu. K. Teige, stavě se revolucionářem a avantgardistou non plus ultra, razil odzbrojující, matoucí formulace, že básník neposlouží dělnickému hnutí tím, že bude ukazovat třídní nepřátele a alarmovat k boji, ale tím, že bude pro proletáře vytvářet novou krásu jako takovou. Jak si tu novou krásu představoval, je vidět z celého kultu povrchních a líbivých senzací, varieté, clownů a jiných výstředností, jež hověly měšťáckému vkusu, ale s cítěním pracujícího lidu neměly nic společného.“
   Jak se báli, když Biebl napsal:
   Nic není v poezii tak aktuální
   Jak upozornit ty kteří kuckají když vdechnou dým fabriky
   Domnívajíce se že mohutně zpívají jako pramen skalní
   Svým horlivým řečněním ženou do zkázy každou svou sloku a rým...

   Jako když Robespierre v předvečer své smrti hovořil o zrádcích revoluce.
   Nechápali ho právě ti, co ho měli chápat, anebo milovat, nechápajíce:
   Otevřel jsem naplno své bezelstné srdce. Lidi mi malují na dveře šibenice, čemuž se směji. Ale když něco vyjde z komunistických řad, něco, co ti ublíží, tak najednou poznáš, že tvé srdce z této strany není chráněno, protože jsi tímto směrem ránu neočekával. Jak špatně znají své básníky!

   Zkusme si představit, jak jinak by vypadala česká socialistická kultura, nebýt těchto šílenců a těchto provokatérů!
   Odhalil je Milan Kundera, ty „zachmuřené kněze, co zavřeli se do marxismu / jako na studený hrad, / mrazivým dechem hesel a příkazů / zhášeli plamének radosti, který se rozhoříval.“
   Pod ledovým hradem, v mrazivém podhradí, je k oknu jen krůček.
   Plamének jedné radosti uhasl 12. listopadu 1951 v 22.30 hod.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]