Kdyby čeština byla můj mateřský jazyk, možná bych se tolik nedivil, jak je krásná... Jak je krásná v rukou Mistrů slova, takových jako Vladislav Vančura, Ivan Olbracht nebo Marie Pujmanová. Nemohu se vynadívat, nemohu se doposlouchat té něžné řeči Pujmanové, která mi zvlášť přirostla k srdci ještě z časů Fr. Borového, jenž vydával její knihy od 30. let.
   O paní Gamzové je v Lidech na křižovatce (1937) řečeno objevně: »Měla ráda dělníky a ostýchala se jich pro snadný život, který vedla. Protivila si řečníky od řemesla a ostýchala se za ně. Musila se dívat jinam a žmolila trapně prsty, když chrlili oheň a síru z dutosti samolibých hrdel. Gamza, to bylo něco jiného. Ten žhavěl zevnitř. Jen kdybyste ho někdy slyšeli!« (s. 89, podtrhl J. S.)
   Nikdy se nepoučíme dost, aby řečené nestékalo pouze z mluvidel, ale vskutku tryskalo zevnitř ze svědomí a z poznání. Jazyk spisovatele totiž nikdy není jen krása, ale především objevná pravda, pronášená zvláštně, aby si jí všimli: »Stálo by za to, zakreslit jednou klikaté hranice člověka, kterému již se nedostává zavilosti, aby souručil s měšťáky, ze kterých vzešel, ani v něm není dost nevinnosti, aby odříkával revoluční slabikář...« (tamtéž).
   Dnes už vůbec nepotřebujeme »revolučních slabikářů«, ale daleko více citové výchovy, zaměřené k idejím a ideálům, od nichž slabikáře pocházejí, pokud jsou dost hluboké a také krásné natolik, aby se v ně uvěřilo. Spisovatel tomu chce napomoci slovem o čemkoliv - a pak mu uvěříme ve všem, co říká: »Stromy v barvách medových a měsíčních vyzařovaly nachytané slunce, občas se oddělil list a bez tíhy a bez šelestu sprchával k zemi. A bylo takové ticho, jako bys viděla pod sklem ustalovat se libelu vodováhy.« (s. 92). Nebo: »Nebyl sníh. Prosinec stáhl krajinu z kůže. Obnažilo se cévoví silnic, stromové páteře, dvorce se vycenily. Červené komíny ukazovaly k bílému nebi z černé roviny a dýmaly hnědý kouř...« (s. 132)
   Tady to máte v barvách, tu zimní krajinu bez sněhu, spisovatel pracuje při zpodobování smyslově předmětně, jinak by to byla pouhá abstrakce: »Byly zelené vánoce a smrkový les stál sychravý a mužský a mlčel zvlčile« (tamtéž). Což je názorné zvláště pro ženy, které znají to zcizující zarputilé mlčení mužů.
   O stařeně se v románě řekne: »Mrazilo z ní pomalostí, s jakou vykonávala život.« (s. 145, podtrhl J. S.)
   O Ondřejově odchodu z Prahy ke Kazmarovi:
   »Ať to bylo, jak bylo, navrchu má ten, kdo odchází do nového života, a nikoli ti, kdož zůstali při starém. Praho, sbohem!« (s. 181)
   Předmětný svět je plastický, oblý jako ta dívka, kterou si prohlížejí úlečtí hoši: »Měla oči jako kmíny pod nízkým čelem, tvrdý venkovský rys kolem pevných svěžích úst, byla silná v prsou, úzká i kulatá v bocích, nevelká, černá, ruměná a pěkná.« (s. 214)
   Spisovatel nechť má všechno, o čem píše, dobře odpozorováno a nesmí říkat, co se o věcech říká obvykle: »učinilo se i světleji, jako vždycky v tichu...« (s. 218) Všimli jsme si této souvislosti a závislosti světla a ticha? Sotva...
   Popisem vnějšího se dá vyjádřit i vnitřní stav člověka: »...ty slečny tak světácké a ještě francouzštější než Pařížanky, v kostýmku s kytičkou v klopě a na pleťových nohou napjatých chutí spěchat za svou dobrou hvězdou...« (s. 227)
   Někdy je ovšem dobré říkat i o chytlavé Růži Urbanové věci přímo: »... měla už takovou povahu, že si nejvíce vážila lidí, kteří ji přehlíželi...« (s. 229)
   Možná by se pan inženýr Karel Vykoukal dal za všechny překabátěné charakterizovat i hanlivěji než učinila Pujmanová, která napsala zdánlivě bez zájmu: »Odbyl si rudé spalničky, jež tehdy řádily mezi akademickou mládeží, a vystonal se zároveň se zánikem Red baru. Stařičké nadšence Gamzova rázu, kteří jsou od té doby, co máme zákon na ochranu republiky, pořád jednou nohou v kriminále, posuzoval s veselou shovívavostí mladických vzpomínek...« (s. 231)
   Pochybuji, že všichni víme, co svěří spisovatelka prosté Halačce: »...na ženské jsou mužští potvory, to jednou zkusíš sama,« říká Halačka Lidce Horýnkové, »ale když jde o to, zasadit se o myšlenku, je zase mužský lepší než ženská. Tak se to na světě vyrovná.« (s. 283) (Sama Pujmanová jednou při charakteristice Julia Fučíka užila podobného poznání o mužském a myšlence...)
   Desítky postřehů vyčteme z této »knihy životní moudrosti«, jak nazval tuším týž Fučík Babičku Boženy Němcové.
   Slečna Kazmarová se v rozhovoru s Rosenstamem obviňuje ze všeho na světě, ale ten člověk jí namítá: »Přestaňte. Je hrozná ješitnost, princezno, ustavičně se pomlouvat.« (s. 287)
   Jak jsme viděli již na začátku našeho rozboru, Pujmanová nejenže v Lidech na křižovatce napsala protipanský, protikapitalistický román, ale je v něm vysazena i proti řečníkům na levici jako je ten »muž ctižádostivé kštice a kalného pohledu«, který »rozmluvil se hlasem vydělaným předběžnou jízlivostí ke všem, kdož by s ním nesouhlasili« (s. 291). Ne nadarmo Pujmanová v souvislosti s tím člověkem znova mluví o »odění dutých frází« (s. 293) a staví jej proti Gamzovu vzezření i slovu: slečna Kazmarová »viděla přijít nenápadného muže dobrého držení, hubené svěží tváře«, který promluvil docela jinak než předchozí řečník. Především přiznal modernímu kapitalistovi Kazmarovi, co jeho jest, čím se výhodně liší od jiných sobě podobných (a mate tím dělníky, dodejme za sebe). »Bylo by hloupé, neuznat to (jako se dnes na levici málokdy uznává, že kapitál v mnohém demokratickým silám často i významně ustupuje, což se zřejmě z ješitnosti a téže 'hlouposti' nepovažuje za ten pravý úspěch demokratických sil) a zkreslovat; zkreslováním skutečnosti se nikam nedojde,« dodává týž velkolepý, poněvadž čestný a chytrý Gamza! (s. 297)
   Když už jsme u toho tématu: co se rozumí »zkreslováním skutečnosti«? Velké lži, nebo tzv. idealizace? Nikoliv. Zkresluje už ten, kdo neříká pravdu celou, kdo některé pravdy obchází a tím oslabuje výpověď o skutečnosti, oslabuje revoluční pravdu a její účinek na posluchače nebo čtenáře... Nepřiznat, že současný kapitalismus ustupuje současným demokratickým vrstvám tím, že jim zlepšuje životní podmínky (někdy, ne vždy), to znamená zkreslovat skutečnost právě tak, jak o tom mluvil komunista Gamza v Lidech na křižovatce.
   Od problémů jazyka spisovatele jsme se dostali k problému jazyka pravdy, který je první povinností nejen spisovatelů, ale i politiků, neboť praví se v románě také: »Musí být študovaní lidé, aby se udržela myšlenka.« (s. 302)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]