Představa budoucnosti fascinovala Apollinaira po celý život. Ne že by snad přemýšlel o socialistické revoluci. Ale byl naveskrz přesvědčen, že technické možnosti, jež lidstvo objevilo, otevírají mu novou epochu, která bude znamenat radikální proměnu lidského života a spolu s tím i radikální proměnu umění.
   MILAN KUNDERA: Veliká utopie moderního básnictví (1965)

   Celý básnický postoj Apollinairův opírá se totiž o utopickou důvěru v budoucnost člověka, důvěru, že rozmach technické civilizace přinese člověku netušenou radost a netušenou novou krásu. Tato důvěra nevyplynula z žádné filozofie dějin; neměla nic společného s marxistickým projektem pokroku (i když se s ním shodovala ve svém optimismu), byla to důvěřivost utopismu vskutku naivního.
   Ale právě jen touto utopickou důvěrou je vysvětlitelná ta apollinairovská láska k modernímu světu, světu pastýřky Eiffelky, vědy, továrních sirén, plakátů, železnic, parníků, avionů, automobilů. A jen z této důvěřivosti se dá pochopit, proč chápe Apollinaire moderní svět veskrze kladně, jen z líce, že nevidí jeho rub (rub byrokratismu, technokracie, odlidštění), že ho chápe jako lidský a "zázračný". Velkoměsto, jež bylo v poezii Baudelairově ztěžklé, podobné peklu a plné starců a stařen, dostalo náhle u Apollinaira křídla, omládlo a začalo vzlétat.
   MILAN KUNDERA: Veliká utopie moderního básnictví (1965)
   
   Apollinairova důvěra v budoucnost neměla ovšem ani v nejmenším nic z chiliasmu asketů ochotných obětovat přítomnost pro budoucnost. Naopak: důvěra v budoucnost činila Apollinairovi mnohem dražší a významnější přítomnost samu; její oči byly pro něho krásné a plné dálek; básník milující život se od nich jen s bolestí odtrhával: melancholicko-elegický ráz jeho nejpopulárnějších básní (Most Mirabeau, Marie, Cestovatel) zrodil se z této vášnivé lásky k životu.
   MILAN KUNDERA: Veliká utopie moderního básnictví (1965)
   
   Apollinairovo velké rozpětí nepojímalo do sebe jen různé veršové způsoby, ale též nesmírnou šíři inspirace. Dívá se nejen dojatě z okna porýnského zámečku na modernost pádícího vlaku, ale vzápětí stejně dojatě i z vlaku na starobylost zámečku. Nic neexistovalo, co by se nemohlo stát inspirací básně: od věcí nejprozaičtějších (výjevy z ulice, útržky hovorů, škaredost) až po věci poeticky banální a otřelé.
   MILAN KUNDERA: Veliká utopie moderního básnictví (1965)
   
   Apollinaire ve svém pozemšťanském rozkošnictví zbavil poezii falešného studu. Naplnil ji mohutným a bezelstným erotismem. I toto jeho dědictví zůstalo už modernímu umění.
   MILAN KUNDERA: Veliká utopie moderního básnictví (1965)
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]