Potkali se pan Kohn s panem Roubíčkem, pozdravili se i zastavili.
   - Co říkaj, pane Roubíček, co říkaj té invazi hrdinů třetího odboje do škol možná i mateřských a všude, kam jen mohou? Budou líčit, jak statečně bojovali s hydrou komunismu. Taky už o tom jistě slyšeli.
   - Slyšeli, slyšeli, a co by se dalo říkat, pane Kohn, co jinšího než: jen tak houšť.
   - To maj pravdu, pane Roubíček. Svatou pravdu. Jinak se s minulostí vypořádat snad ani nedá. Aspoň se to tvrdí. Jenom jeden nekapíruje, že to říkaj augerechnet oni! Copak mi stokrát neříkali, co si o těch hrdinech myslej? Že ti hrdinové napřed naříkali, že žádný odboj nedělali a že byli i podle minulejch zákonů dočista nespravedlivě odsouzení, dali se rehabilitovat a odškodnit, a jen co své pobrali a pobírají, zas hlásají, že naopak srdnatě bojovali, a jak! To jim nevadí, pane Roubíček? Teď to budou vykládat den za dnem už nejenom v rádiu a v televizi, kde se dokumentaristi málem přetrhnou, jak ty dojemné zkazky točí, ale i po školách. A žáci budou psát na to téma slohovou a za domácí úlohu.
   - No právě, pane Kohn, jen tak houšť.
   - Kdyby to říkal někdo jiný, třeba paní Kavalírová, ta to ostatně říká, nebo někteří herci, ti to taky rádi melou, ale oni? To mně neštymuje. Jim se to přece nemůže líbit.
   - Ale ale, pane Kohn. Už si nevzpomínáte, jak nás někdy moc otravovali, jindy pobavili dědci, kteří chodili po školách a vykládali, jak úžasní byli partyzáni a kolik fašistů pobili? Když se s tím začalo, ještě nepřeháněli a docela jsme je hltali, ale potom se objevovali další a další, breptali, byli k smíchu i k pláči, a když mi doma jednou o jednom takovém řekli: ten? ten nikdy nebyl v lese ani na kraji a měl co dělat, aby potom přesvědčil okolí, že nekolaboroval, bylo po zájmu a důvěře.
   - Vědí, pane Roubíček, vědí, jak to udělat, aby mladá generace uvěřila, že komunismus byl horší peklo než celý Protektorát, když z domu – pokud jim nespadl z nebe v restituci hrad, zámek nebo supervila anebo rodina přes noc, jako by vyjela na slunce z tunelu, nezbohatla, je už za vodou a nebaví se s okolní sockou – když doma slyší a z domu znají, že to bylo všecko jinak, než se do nich momentálně hustí ve škole?
   - Znají neznají, pane Kohn, kdo ví? Ale raduju se, jen tak houšť, jen tak houšť. Jen ať se zas opakují ty samé staré chyby. Jen ať denně lezou do škol a zaručeně jich bude mít mládež po krk. Na shledanou, pane Roubíček, na shledanou v lepších časech.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]