I podle palce poznáš obra
   Julius Fučík
   
   Příběh z konce života Bedřicha Václavka, příběh dvou jmen, která si autor Tvorbou k realitě vybral pro občanskou existenci po svém odchodu do ilegality, je i není zcela prozkoumán. Díky bohaté václavkovské literatuře víme, že se Václavek nejprve stal Janem Svobodou, a když se o toho začalo zajímat gestapo, Jan Svoboda zmizel, Václavek změnil vzhled (dal si narůst plnovous) i adresu a získal dokumenty na jméno František Hrdina. Obě jména svou obyčejností nemusela budit pozornost. Svoboda je podle Našich příjmení (1983) Dobravy Moldanové u nás druhé až třetí nejpočetnější, Hrdinů i podle jména u nás vždy bylo a je sice daleko méně, ale i tak dost; Zlaté stránky Olomouckého kraje (2007/8) registrují deset Hrdinů, Svobodů téměř sedmnáctkrát víc (169; jen Janů jedenáct!). Obě ta jména byla vyhledatelná (a to byla nutnost) v intaktních, a tedy hodnověrných matrikách; bezpečnější bylo až druhé krycí jméno, na rozdíl od jména Svoboda až příliš nenápadného; na rozdíl od Svobody, 1929 utonuvšího, což bylo hračkou zjistit, byl František Hrdina ve své domovské obci Dolní Čermná veden jako nezvěstný, a tedy bylo možno na jeho jméno vystavit domovský list, podklad pro vystavení občanské legitimace a nárok na potravinové lístky. Jméno František Hrdina dobře krylo Václavka až do konce života; jako Hrdina byl v dubnu 1942 zatčen, po měsíce vyšetřován, vězněn na Pankráci a v lednu 1943 dopraven do Osvětimi. Teprve pak vznikly pochyby o jeho identitě. Výsledky mnohaletého bádání (zejména olomouckého Kabinetu Bedřicha Václavka) shrnul ve své monografii roku 1979 Štěpán Vlašín: "Václavkova jména v ilegalitě, náhodně zvolená, ale tak významná a smysluplná, nabyla symbolického dosahu: nejdříve Svoboda a poté Hrdina."
   Přes vysokou míru průkaznosti konstatování o "náhodné volbě" krycích jmen je snad užitečné si položit otázku, zda příběh těch dvou Václavkových jmen je už vypovězen úplně a dostatečně. Je tento příběh ze samého finále života kritika a občana oddělitelný od celku jeho díla? Náleží ta jména až a jen konci života a díla? Nevybízejí projít Václavkovými knihami, články, překlady i dopisy se zvláštní pozorností k fenoménu svobody a hrdinství?
   A byla Václavkova volba těch jmen vskutku tak náhodná, jak se doposud traduje? Václavek přece od začátku své autorské práce užíval kromě víceméně průhledných šifer (B.V., bv, B.Vk., cl, dr. B. v. atd.) též šifer a nemnoha pseudonymů autostylizační povahy (Reed, dr. Jaroslav Vlk), k nimž za války přibyl (kromě vypůjčených známých jmen) Jan Hrubý a Jan Volný, což je ovšem synonymum "Jana Svobody"; ten stejně jako "František Hrdina" nepublikoval.
   Striktní oddělování jmen pro život v ilegalitě od jmen, pod nimiž Václavek za ilegality publikoval, podstatně znesnadňovalo identifikaci.
   Je tu však ještě jeden fakt, který relativizuje tezi o pouhé náhodě při volbě jména František Hrdina. V Dolní Černé se Václavkovi nabízelo i jméno Josef Novák. Proč si je Václavek nevzal? Konstatuje se jen, že si je "ponechal Petr Jilemnický pro svého bratra". Připadalo snad Václavkovi to nejrozšířenější české příjmení svou zdánlivou nenápadností ještě paradoxně nápadnější než rychle odhalené jméno Svoboda? A to by je pak Jilemnický dal svému bratru? Nestál Václavek o to, aby krycí jméno něco znamenalo?
   Aby zavazovalo?
   Pamětníci neřekli a už neodpovědí. Už jich není. Ale je tu Václavkovo dílo, jeho listy a jeho deník. Z úhrnu těchto pramenů víme, jak cílevědomě a s jak mimořádnou kázní Václavek žil a pracoval. 8. dubna 1922 si zapsal: "Tak mně to připadá v lidském životě, jako že každý člověk prostě se má o něco starati, - jde jen o to, abychom nalezli předmět hodně vysoký, cenný, postaviti si cíl hodně vysoko." Ve světle takové zásady zní volba obojího občanského jména pro život v ilegalitě jako program.
   Ale je tu potíž. Václavek se jevil svým básnickým vrstevníkům, třeba Nezvalovi, který podle svého vlastního verše žil "celý život z náhod", až příliš racionální. Nezval napsal roku 1929 Mahenovi o Václavkovi, že "věří doslovně na spoustu věcí, na které nevěřili doslovně jejich vynálezci", že "terminologie se mu stává hlediskem a hledisko čínskou zdí..." Mohl právě ten Václavek, a to ve chvíli nejvážnější, po básnicku vzít za svá příjmení přihraná náhodou, jména napovídající, znamenající, zavazující?
   I podle palce poznáš obra, napsal na obranu Nezvala Julius Fučík, i podle v podstatě básnického aktu sebepojmenování lze poznat ve Václavkovi - odvážném občanu, přísném literárním vědci a teoretikovi realismu orientace už socialistické - básníka, jímž se v mládí chtěl stát, jak dokládá řada pasáží v jeho deníku, a v jeho rozhodnutí pro výmluvná příjmení projev tzv. básnické autostylizace, transponované do života "podle programu" tvorbou k realitě. Své básnické ambice Václavek na mnoho let potlačil, snad odkázal do pseudonymně a anonymně publikované satiry dosud sporného autorství např. ve Šlezích a jinde; na konci života dostaly však riskantní příležitost se projevit, a to přinejmenším v některých mistrných parafrázích, které vyšly ilegálně jako Národní písně 1940 a připisují se souhlasně Václavkovi.
   Nezval v citovaném dopise z ledna 1929 napsal, že v redakci chystané revue se Mahen s Václavkem, který je "inteligentní, pracovitý, charakterní a má dobrou povahu", jistě "dobře shodne", neboť to, co jemu, Nezvalovi, na Václavkovi "osobně vadí", tj. nedostatek "elastičnosti, která je pramatkou umění", Mahen vyváží svou "rychlostí myšlení", "svrchovaností impulsů" a "svobodou ducha".
   Václavkovi se snad "svobody ducha" nedostávalo?
   Kdo by soudil podle takových článků jako Zotročená, nebo osvobozená literatura (Levá fronta 1931) a Spisovatel a doba, "svoboda" a "diktát" (tamtéž 1932), mohl by usoudit, že Václavek podřizoval až příliš všecko "velikému cíli" vybudování nové společnosti, pro svobodu přitom valného smyslu nemaje, naopak maje pro ni někdy jen uvozovky, často podnes v mnohém oprávněné, a také by za to ovšem Václavka odsoudil. Smysluplnější snad bude nahlédnout do textů, v nichž si Václavek své pojetí pravé svobody, svobody bez uvozovek, ujasňoval a formoval.
    Z Čádovy Individuální etiky si (6. srpna 1921) poznamenal, že "rozvoj vůle má se díti: 1. k svobodě co možná nejvyšší", a 28. prosince téhož roku zjišťoval problém svého růstu v tom, že neumí "pracovati ještě s náležitou intenzitou, z vlastní svobodné vůle" i předsevzal si "pocvičiti vůli tak, aby byla činná sama, bez tlaku, spontánně"; pak bude "pracovati teprve volně a s náležitou výkonností..." 13. března příštího roku si umiňoval zbavit se ještě svého "individualismu, přílišného aspoň", a sliboval si od toho, že se "sám sobě stane jasnějším". Konečně 8. srpna píše přímo chvalozpěv na svou nabytou svobodu: "Jsem úplně volný a mohu revidovat všecky svoje názory, u ničeho se nemusím zastavit, žádný předsudek nemusím hájit."
   Právě téhož měsíce vychází v Československých novinách entrefilet Mezi knihami, v němž Václavek shrnuje své jasnozřivé poznání souvztažnosti tvorby a svobody: "Abychom porozuměli sami sobě a osvobodili v sobě člověka, k tomu dopomáhá každé pravé umělecké dílo."
   To si zapamatujme: každé pravé, nejenom avantgardní dílo. Václavek se toho přidržoval; v čase všeho osvobozujícího se a "osvobozeného" nazval i "tak poklidné" dílo jako Ochsentfurtské kvarteto Leonharda Franka (později je přeložil do češtiny) "osvobozeným románem". A téměř současně s citovanou recenzí z Literárního světa vyšla v ReDu Václavkova (i dnes žhavě aktuální) stať O svobodný rozhlas, která ukazuje, jak v rozhlase vystupuje do popředí "konzervativnost dnešní měšťácké společnosti" a jak se v kapitalistických zemích stává rádio "velkolepým moderním norimberských trychtýřem, jímž si posluchač musí nechati nalévati bez odporu do hlavy věci jím rozšiřované..."
   Jak si slovesnou pomoc "osvobodit v sobě člověka" Václavek konkrétně představoval, dobře ukazuje jeho recenze Avdějenkova románu Miluji, nazvaná Radost z osvobozené práce (Tvorba 1934). Své pojetí svobody potom Václavek vyložil roku 1938 ve dvou statích v časopise Index (od 1961 jsou dostupné v 11. svazku Spisů BV Tvorba a společnost). V první konstatuje, že "není jediné svobody a nemůžeme hájit svobodu vůbec", a radí: "Řekne-li ti někdo svoboda, zeptej se vždy: Čí svoboda? Svoboda pro koho?" Na tomto apelu ani po sedmdesáti letech není třeba změnit ani písmeno. Druhá stať je vlastně Václavkovo krédo: "Když jsem poznal, že vývoj společnosti lidské nemůže jíti jinam než tím a tím směrem, pak jsem svoboden, zařazuji-li se aktivně do tohoto dějinného proudu. A odmítám nařčení z nesvobody, protože jsem vzal na sebe určité povinnosti a omezení z přesvědčení a dobrovolně."
   Jak je vidět, pro příjmení Svoboda se Václavek ve svém díle dokonale připravil.
    A dlouholetým přemýšlením o proměňujících se podobách hrdinství si připravil i své druhé krycí jméno, jímž se vlastně zavázal hrdě obstát do posledního dechu i v podmínkách nejkrutějších.
   Když Nezval se v lednu 1929 přiznával Mahenovi, že mu na Václavkovi "osobně vadí jeho dogmatičnost, s jakou věří teorématům konstruktivismu", neznal asi Václavkovu recenzi Dvě básně bohatýrské, která vyšla v brněnské Rovnosti krátce předtím 23. prosince 1928 a v níž Václavek nazývá Nezvalova Edisona "moderní hrdinskou básní": přitom ji staví vysoko nad Koptovu Píseň o ledoborci, jež také měla být hrdinskou písní. Nezval a Václavek se nikdy nesblížili, byli si v mnohém cizí, ale paradoxně právě nad jedním z vrcholů Nezvalova díla si Václavek zformuloval svou představu o tom, kde hledat a nalézat soudobé hrdinství. Jako v české literatuře té doby snad každý měl jistě i Václavek v dobré paměti Šaldův esej (z Bojů o zítřek) Hrdinný zrak, poprvé publikovaný ve Volných směrech v prvním roce dvacátého století, onu ódu na hrdinný zrak osvobozující od zkaženosti, zprahlosti, jalovosti umění a filozofie zkažené doby. A ačkoli mezi tímto esejem o osvobodivém hrdinném zraku a Nezvalovou básní dedikovanou výslovně "hrdinovi XX. století" prožil světovou válku, na rozdíl od jiných nenalézal nový heroismus na polích válečných, ale v tvůrčí, objevitelské, osvobozující práci.
   Nezůstal však při tom a objevoval dál. V nedokončených Spisech BV se žel nepodařilo vydat množství glos, v některých z nichž Václavek vyslovil myšlenky zásadního významu. Pokud jde o hrdinství, mám na mysli jeho glosu Čeljuskinci z dubnového Indexu 1934, kde ukázal, v čem se "tato hrdinská epizoda nového pionýrství (...) liší od starých epopejí pionýrů třeba amerických": tu se "nebojuje za vlastní obohacení, nýbrž pro dobro všech (...) a v tomto boji se nepadá osamoceně v pustinách, nýbrž záchranná ruka je blízká." Zkrátka: "Vyrůstá tu před našima očima nový člověk, nová přísná a hrdinská kolektivní etika i nový lidský, kolektivní mythos, který" (a tu pozor, následující vztažnou vědu diktovala už Václavkova předvídavost a vroucí přání), "který, doufejme, bude jediným mythem století dvacátého."
   Václavkovo "doufejme" se nenaplnilo, pět let na to započala strašlivá druhá světová válka, která si vyžádala miliony hrdinů i hrdinských obětí. Na jejím prahu Václavek vzdal (v Lidových novinách 6. prosince 1939) hold statečnosti svého celoživotního oponenta a nakonec spojence v době ohrožení českého národa a jeho kultury, Arne Nováka: ten pracoval na definitivním znění svých monumentálních Přehledných dějin české literatury ještě pár dní před svým skonem. Václavek z Novákova příkladu vyvodil poučení, že "lidské dílo nečeká a že žádná doba neospravedlňuje žádné přestávky v něm. Že pracovat a tvořit nutno vždy a všude. A to je hluboce závazný smysl", dodal Václavek, příkladu Arne Nováka.
   Sám, jak víme, jak jsme si už připomněli zmínkou o Václavkově podílu na ilegálních Národních písních 1940 a jak by se dalo (díky soustavné práci václavkovských badatelů, zvláště Jaromíra Dvořáka, Štěpána Vlašína a jejich spolupracovníků) doložit obsáhlým seznamem Václavkových edic, překladů a článků publikovaných v legálním a pak i ilegálním tisku, pracoval doslova až do svého zatčení navzdory obtížím, vyplývajícím z několikerého hledání úkrytu a nepohodlí, pokud jde o nutné prameny, velmi intenzivně. Zde aspoň jeden příklad Václavkovy umné a uvážené odvahy.
   Pět dní po jeho "stažení do ilegality", které Vlašín datuje "pravděpodobně 8. nebo 9. dubna", Václavek otiskuje v Lidových novinách pod šifrou bv (které užíval už i před válkou) recenzi, v níž pod nevinným názvem Několik brožur poměrně obsáhle píše o knížečce Julia Fučíka Božena Němcová bojující, a aby učinil zadost názvu článku, na závěr spíš jen anotuje než recenzuje pár jiných sešitků víceméně nevinného obsahu. Aby cenzura nezbystřila zrak, uvádí název Fučíkovy studie bez rizikového slova "bojující", ale přitom bojovný smysl Fučíkova výkladu osobnosti zakladatelky moderní české prózy naznačuje českému čtenáři jasně a srozumitelně.
   Počínal si jako hrdina?
   Víc než to: počínal si i v ostatní své soudobé, podivuhodně metodické a k podstatnému v životě soustředěné práci jako vynalézavý hrdina, obdařený básnickou invencí a dokonce i v krajně nesvobodných podmínkách jí svobodně vládnoucí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]