"Množství krádeží, které se po roce 1990 odehrálo vloupáním do sakrálních objektů, zejména kostelů a kaplí," pravil v televizním dokumentu z cyklu Infiltrace (Česká televize, studio Ostrava 30/9 2005) diecézní konzervátor, "je tak nebývalé, že chybí jakékoliv historické srovnání. My jsme schopni pouze odhadovat, že způsobené škody jsou větší, než byly po třicetileté válce nebo dokonce při husitském rabování. Tyto škody jdou nepochybně do řádu miliard." A historik umění k tomu: "V zásadě se to dá shrnout, že je smutný, že toho bolševika to přežilo relativně intaktní, ale že to prostě todleto nepřežilo." A průvodní komentář pak suše konstatoval, že v roce 1989 bylo vykradeno padesát devět kostelů, o rok později šest set a v roce 1992 už tisíc. "Sakrální předměty, které byly odcizeny, většinou zmizely za hranicemi."
   Už je to tedy tady. Ne žádní lotři na levici, zaujatí proti polistopadovému vývoji, ale odborník ve službě diecéze, historik umění a tvůrci televizního pořadu spočítali, co se vlastně děje, a ve zděšení nad tím jim dokonce uklouzlo přiznání, že "za bolševika" (ničemného ateisty) poklady v sakrálních objektech zůstaly "relativně intaktní" - a že na ně vztáhlo ruku až (jenom zájmenem pojmenované) "todleto".
   Zájmen se někdy používá, když není radno jmenovat; když je rozumnější nejít až na adresu darmoděje, natož za elektronicky střeženou zeď jeho podnikání.
   Tvůrci pořadu o mizení odcizených sakrálních předmětů z osmdesáti procent za hranicemi vynaložili mnoho důvtipu i odvahy, aby "rozkryli celou tu síť", která za loupežením tisíciletí stojí. "Chtěli jsme přijít na jeho pravidla. Na to, kdo zadává loupeže, kdo krade, kdo následně vykupuje, prodává, převáží do ciziny." To se jim také přesvědčivě podařilo, pořad nazvali Já starožitník. A navíc si položili otázku: "Jak to, že je možné víceméně beztrestně takto obchodovat?"
   I tady jsou v pořadu šokující odhalení: na tom obchodě se podílejí nejen domácí chmatáci, fikaní překupníci, málo riskující pašeráci, ale i takové ctihodné instituce, jako je vídeňské Dorotheum, které se sice "oficiálně snaží bojovat s nezákonným obchodem," ale i v něm byly objeveny a vystaveny předměty u nás ukradené. Když naši hledači zcizených sakrálií dokáží, že jde o předmět skutečně ukradený, je zajištěn a nemůže se už ztratit. "Ale to je pouze teorie, v praxi je třeba počítat s tím, že rakouský prodejce nebude chtít vrátit vystavený sakrální předmět, i když mu bude jednoznačně dokázán jeho původ. A když už se po složitých jednáních mezi českou policií, rakouskou policií, Ministerstvem kultury ČR přece jen navrácení předmětu povede, rakouský prodejce nebude potrestán. To proto, že v jeho zemi platí tzv. nákup v dobré víře."
   Ostatně u nás není zakročování taky nijak snadné. V pořadu zaznělo hořké zjištění, že dlouho tu panovalo "takové přesvědčení, že kontrolu na Buštěhradě" (kde se se sakráliemi obchoduje), vůbec "nelze udělat, protože je to soukromý pozemek". A dosud se policie věnuje (pročpak asi) radši plynulosti provozu, tedy hladkému pohybu i svatého zboží, než obtěžování těch, kdo s ním obchodují.
   Dá se pochopit, proč tvůrci pořadu nenazvali pravým jménem všecko "todleto". Jak doznat, že odpovědnost padá na systém, v němž nad všecky sakrální předměty je svatější právo volného trhu, jemuž oddaně slouží vše. Kdo krade, prodává, převáží, znovu prodává zcizené posvátné předměty? Neviditelná ruka trhu. A kdo drží ruku nad trhem s předměty náboženské víry? Přece ty zákony, které nad nějakou víru náboženskou kladou posvátnost "nákupu v dobré víře". A to, přirozeně, v měřítku kýženě nadnárodním, globálním.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]