Po několika pošmourných, studených a deštivých dnech se slunko znovu usmívá. Přichází babí léto. Takový ten čas, kdy vzduch je plný vůně dozrálých švestek, jablek a hrušek, kdy se vzduch třpytivě chvěje nad zemí a obzory naplňuje jakési sotva zřetelné mihotání a jiskření a vy pocítíte až na samotném dně srdce touhu po něčem dobrém a krásném. Všechno, co jindy skrývá dálka, se vynoří z neurčitého lehkého oparu, vše se třpytí, světélkuje a srší jemným jasem, který oslňuje oči a mírně omamuje hlavu a otupuje myšlení.
   Dny jsou prozářeny sluncem. Teplo je téměř jako v létě. Jen břízky už v korunách prořídly a začaly oblékat průhledný rusalčí háv prošívaný zlatem, ohnivými plamínky a bezstarostnou veselostí. Olše u potoka tomu náporu ještě odolávají. Ale i jim vlají z větví tenká vlákna babího léta.
   V tu dobu jsme stále znovu prohrabávali brambořiště. Hospodáři nikdy neposbírali všechno do poslední brambory. V rozoraných brázdách se vždy ještě dalo něco najít. Vyschlých bramborových natí bylo všude dost. A brambory pečené v popelu chutnaly docela jinak než ty, co se vařily doma v hrnci nebo pekly v troubě na plechu vymazaném sádlem a česnekem.
   Když se den vydařil, rádi jsme s kamarádem vyrazili na louky a zapálili ohníček. Bývali jsme tam sami dva. Nikoho jsme nepotřebovali. Pálili jsme nejen bramborové natě, naučili jsme se sbírat i vyschlé kravince. Slunko je dokonale vysušilo, byly z nich už jenom vybělené placky. Hořely jako dříví.
   Milovali jsme večery babího léta.
   Za stmívání bylo ještě teplo, obloha se v těch chvílích prohlubovala, byla čistá jako voda ve studánce, lehce promodrávala a při západu slunce se podivuhodně měnila. Někdy se po obloze rozlila zářivá zeleň, jakou jste nikde jinde v přírodě nemohli vidět, ta postupně bledla a měnila se v žlutou, která zase přecházela v zářivý plamen, jako by někde pod obzorem hořel stoh slámy.
   Jednoho takového večera jsme zašli k potoku. V kořání starých olší a vrb jsme lovili raky. Bylo třeba počínat si velice opatrně. Můj kamarád tahal z vody jednoho raka za druhým. Jeden rak mi sevřel prst klepety a nechtěl pustit. Pak už jsem si dával pozor. Opatrně jsem šmátral mezi kořeny a jakmile jsem narazil na račí tělo, rychle jsem přesunul ruku na račí hřbet a vyhodil jej na břeh.
   Měli jsme s sebou kotlík. Brzy byl plný, šramotilo v něm na šedesát raků. Nabrali jsme vodu z potoka, byl tehdy čistý jako studánka, nikdo do něj nevypouštěl splašky, jak je dnes zvykem, a kotlík jsme zavěsili nad oheň. Měli jsme spoustu času.
   Louky byly nekonečné, táhly se až k sousední vesnici lemovány krátkými a na troud vyschlými stráňkami. Bylo neobyčejně příjemné trávit teplý podzimní večer tady a dívat se, jak se den zvolna mění v noc. Večer se rodil z těch nekonečných luk, z vysoké trávy, nad níž se zvedaly žluté pryskyřníky a nafialovělé kakosty. Ze země vystupovala šedomodrá pára a neustále zmenšovala výhled. Stmívání se šířilo jako oblak prachu či jako převalující se chuchvalce dýmu. Jen obloha nad našimi hlavami zůstávala doposud stejná. Byla jasná a průzračná. Jako bychom se ocitli na dně vesmírné studny.
   Všude bylo ticho, jen cvrčci v suché trávě vyhrávali své nekonečné monotonní písně, občas zašelestil křídly opožděný pták vracející se k hnízdu.
   Oheň tiše popraskával, plameny olizovaly kotlík, raci v něm šramotili, jako by se tam převalovala hrst oblázků. Šedivý závěs tmy se blížil stále víc, až přikryl i nás. Nad hlavami nám zahořely hvězdy. Vzduch byl plný vůní, v zahradách zůstávaly pod stromy hromady jablek a jejich trpká vůně se vznášela nad vesnicí a prostupovala šerem, na všech stranách tlelo listí a pronikavě voněla suchá tráva.
   Když jsme kamenem rozbíjeli račí klepeta, byla už tma.
   Po obzoru, ale ne tam, kde zapadlo slunce, na straně právě protilehlé, se rozlila růžová zář a jak sílila, začal se nad obzorem objevovat veliký měsíc v úplňku. Nejdříve to byl jen takový zářivý krajíček, ale pak se nad zem vyhoupla zrůžovělá koule a jak stoupala vzhůru, byla stále menší, bledší a cínovější.
   Příroda nám tak připravila královské osvětlení ke královské hostině.
   Dojedli jsme chutné račí masíčko, rozmetali ohniště a rozběhli jsme se domů.
   Byl nejvyšší čas.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]