Lidé si lžou. Od nepaměti. Všechno na světě má ale svoji historii, a tak někde musel přece být počátek té neslušnosti kráčející ruku v ruce s honbou za mamonem. Má tahle věčná honička člověku zaručit nesmrtelnost, anebo se jen po miliónté potvrzuje nezvratná pravda, že se člověk od svého zrodu vůbec nezměnil? Kromě oblékání zřejmě asi ne.
   Opájím se vírou, že možná ještě pravěký člověk - třináct tisíc let před naším letopočtem - ve španělské jeskyni Altamira v Kantaberském pohoří pomaloval skalní stěny a stropy 180 kresbami jen pro pouhý úsměv svých malých ratolestí. Ten člověk žijící v paleolitu vůbec neprahl po půlce Moravy a nemohl ani vyměnit jeskyni za komnaty vilek a zámečků v Lichtenštejnsku. Nechtěl totiž ještě lhát, i když o své živobytí musel podstoupit nejeden střet s živočišnou říší.
   Historie je hrozný parchant a byla také svědkem mnohých lidských lží. Ano, leccos se tutlalo, přelakovalo, nicméně historie je realitou, o které se lidstvo učí pořád všelijak. Nakonec i naši učitelé dějepisu už mluví o problémech s ní.
   Před léty válečný šílenec Adolf Hitler, a to v čase, kdy ještě nespustil svoji válečnou mašinérii, nechal z fotografie vyretušovat dokonce svého šéfa propagandy Josepha Paula Goebbelse, vlastně experta na tisíckrát vyslovovanou lež, která se poté stávala pravdou. Na Šumavě totiž tenkrát ke konci třicátých let minulého století vál silnější vítr, který přilepil letní šaty na lepé tělo Hitlerovy obdivovatelky Evy Braunové natolik, že vynikl její klín. Oči světového mistra lži Josepha Goebbelse zamířily právě na rozkrok Evy Braunové, na místo, odkud vychází pravdivý život. Až takhle se ten demagog Goebbels ponížil...
   O současnosti se vždy cosi nahlas vykřikuje, ale víc se řeční o budoucnosti, byť současnost je třeba setsakramentsky žhavá. Když se to pak se skvělou budoucností nějak zadrhne, může za to vždy někdo jiný. A zase se lže.
   Takže, co s tím uděláme, národe? Nenajdou se u nás náhodou potomci vladařů Velkomoravské říše, kteří by vznesli územní požadavky na Brdy? Možná by poté mohla zamířit do Lichtenštejnska žádost o nějakou tu finanční úhradu za jejich dřívější pobyt na Moravě. Historie je prostě parchant, ale lidský tvor zřejmě ještě větší.
   Ludvík Aškenázy ve své Černé bedýnce napsal před léty tyto verše:
   Člověk se narodí a hned křičí.
   Nikdo mu nerozumí,
   ale všechny potěšil.
   Tady jsem já! řve člověk,
   přišel jsem žít.
   Jsem tu dobře?
   Pravěký člověk v jeskyni Altamira tahle slova nepotřeboval znát. Byl totiž ještě potěšen zrozením svých dětí a pro jejich radost maloval obrázky na skalní stěny. Dětem ani historii nelhal.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]