ZDENĚK NEJEDLÝ
Za kačku pro kočku
Maluji
Básně
Pro kočku
Ulité na míru jako zvon
Maluji
Vlastně
Za kačku
Básně jako klon
Proklatě
Lehounce
Básně
Pro kočku maluji
Na šťastné kometě
Bez konce
Tu kočku miluji
Chtěl bych být
Chtěl bych být klíčem od tvých dveří
A nikdo mi to neuvěří
Že chtěl bych být na tvém počítači klávesnicí
Být tvým prstýnkem i náušnicí
Chtěl bych být deštěm i větrem co ti cuchá vlasy
Chtěl bych tě mít na věčné časy
Chtěl bych být na tvém těle kouskem prádla
Jsi kytka která neuvadla
Vonící ne umělá
O tom složit báseň - to se ale nedělá
Chtěl bych být listonošem co nosí psaní
Chtěl bych tě hladit svojí dlaní
Chtěl bych být tužkou stužkou
Na tvých vlasech i řetízkem na tvém těle
Psát básně odvážné a neumělé
Chtěl bych být šálkem z porcelánu
Líbat tvoje rty večer nebo k ránu
BARBARA Y. FLAMANDOVÁ
Po občanské válce
Všechno je možné
Na zničeném poli zraje obilí
Z vysoké pece šlehá plamen
školák hláskuje abecedu
žena porodila v klidu beze strachu
když zítra bude chléb jistý
Na kanavě přešlých bolestí
kvete slunečnice obdělávají se pole
a přes skály a řeky sevřené hrázemi
se vyšívají přísliby
které vrhají před sebe
ve víru kos jeřábů
zbožné záblesky vědomí zrozeného
z trpkosti
Staří půl století učte se číst!
Kdo by tomu věřil kdo by to mohl předpovídat?
Kdo věřil v tento rozkvět
když jsme ztratili vůni ztracené růže?
A čeho vlastně je stvořena naše podstata
aby se skrze mučení a utrpení
člověk znovu pozvedl a znovu zvážil
v ruinách svého těla a svojí země
svůj osud?
Je to naše živočišná podstata
Z níž vyvěrá ten Ideál?
Nebo částečka Univerzálního ohně
která hoří aniž by o tom věděl za zřítelnicí
oka člověka?
To můj bratr pozvednutý na křídle
hluboké myšlenky
se rozčílil jako nikdy v životě
a stal se vírem co radikálně vše smete
a své víry je pánem i sloužícím
- možná je záhadou ten zuřivec...?
Že dává pít tomu co přijde
krev ze své žíly...!
A není to náš zákon?
A přesto tak přirozený
že ty a já teď zpíváme
My zpíváme a hroby jsou ještě čerstvé
Ach ano máme respekt ale naši mrtví po nás žádají
abychom byli obrněni radostí Mocnou
prudkou zúrodňující
jako jejich ohromný bláznivý sen
co se zahryzává do dřeně bříz a potuluje se
s námi v každém slově v každém gestu
všude neúprosný náročný tvrdý
Bratře! Ať jsou naše činy bezchybné
Chtěli jsme chleba... Samozřejmě žaludek...
člověk co je vždy napůl bůh
se zmocnil chleba aby líp živil ducha
Budeme jako noví v naší znovu nalezené dobrotě
Kdo zhřeší? Kdo zradí?
Přeložila JANA ČERNÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)