Knihou Zdeňka Mahlera KRAJAN (nakladatelství Slávka Kopecká, Praha, 2009) zatím vyvrcholil autorův cyklus knih o životech hudebních skladatelů, kteří mají vztah k Čechám.
Mozart, Smetana, Dvořák... A nyní Gustav Mahler. Skladatel světový, který se však v českých zemích nejen narodil.
Kniha rozsahem nejkratší, slovně úsporná, jakoby pročištěná. A přitom pojednávající o skladateli z nejsložitějších – tvorbou i osudy.
V Gustavu Mahlerovi se mísilo židovství s rakušanstvím a češstvím a tato směs se ukázala – nikoli poprvé – nesmírně plodnou.
Psát o hudbě je téměř nemožné, nechce-li spisovatel upadnou do mnohomluvné, leč nevýmluvné popisnosti. Z druhého břehu mu hrozí nebezpečí planého dušezpytného plácání.
Zdeněk Mahler však vládne darem svěřeným básníkům – slovo je totiž také hudba. Nemám na mysli libozvučnost, nýbrž metaforické zkrácení reality do několika písmen, několika not, které si může pískat každý, udiven, že stačí tak málo. Ovšem až po bitvě!
Gustav Mahler je ustrojením podoben jinému rodáku z Moravy – Vítězslavu Nezvalovi. „Všechno, co jsem ve své tvorbě rozvinul, se v mé duši nashromáždilo v prvních deseti letech.“ Nezvalův ariston vyslechnutý na pouti je blízký příbuzný flašinetu, který Mahler-dítě vášnivě poslouchal v jihlavských uličkách.
Zdeněk Mahler píše: „Zavedl své bujaré přátele do zámeckého parku (ve Vlašimi) a náhle se zarazil: ´Poslechněte si tu nádheru.´ Zurčela tu fontána, doléhal sem hlas zvonů, z dálky se nesl výskot dětí a volání ženců a troubení postilióna, kdesi u horní hospody řehtal kůň a na obloze doznívalo kejhání táhnoucího hejna divokých hus. A Mahler nadšeně vydechl: ´To všechno naráz, ta slitina, ten pestrý a tajemný řád života – není v té polyfonii nejkrásnější hudba?´“ Jako bychom četli Nezvalovy vzpomínky Z mého života!
Čtyřletý Gustav šokoval náboženskou obec, když v synagoze překřičel falešně zpívající sbor českou odrhovačkou: „Šel tuláček malý, z Uher do Moravy...“ Ve faktu, že jeden z jeho prvních učitelů hudby se jmenoval Jan Žižka, rozeznáme víc než jen úsměv osudu.
Již od dětství Mahler podstupoval zápas s Bohem. Když pečlivě opisoval pro maminku svůj první opus, Polku se smutečním pochodem na úvod, těsně před koncem udělal obrovskou kaňku. „Tehdy jsem poprvé zapochyboval o dobrotivosti Boha.“ Příležitostí pochybovat se mu v životě dostalo nepočítaně. Ale i příležitostí děkovat a chválit.
Praha byla nadreálná už tenkrát, kdy byl André Breton ještě na houbách. A tak se stalo, že Mahler-pražský student cvičil na piano v bordelu Gogo v Kamzíkově ulici. Ano, tam, kde si později vyřizovali erotické účty následník rakouského trůnu i Jan Masaryk. A možná i Franz Kafka. Zatím hrál o prázdninách Liszta Jihlavanům, pyšným, že mají také zázračné dítě.
A přišla Vídeň, která pro občany Rakouska-Uherska hrála úlohu Paříže. Mahlerův otec se zase jednou ukázal praktický. Když jeli kolem Opery, ukázal na ni bičem a prorocky pravil: „Když už nepovedeš náš podnik (totiž hostinec a palírnu), koukej, abys aspoň jednou šéfoval tady.“ Stalo se a Mahler si do ředitelny postavil otcovo křeslo.
Navzdory původu byl nábožensky indiferentní. „Umění je náhradou náboženství.“
„Cítím se jako trojnásobný vyhnanec: jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci, jako Žid na celém světě. Všude vetřelec, nikde vítán.“
Mahlerův rodný kraj se rozkládal na prahorní žule, ale jeho zdraví nebylo žulové. Anebo možná bylo – jen málokdo by vydržel tolik udělat a přitom ještě žít!
Nejprve se vysiloval dirigováním. Kam přišel, tam svou fanatickou vírou v přesnost vycepoval místní orchestr k dokonalosti, až se nakonec vždycky museli rozejít. Někdy v dobrém, někdy ve zlém. Astmatické lázně Bad Hall, Olomouc, Kassel... Zde si znepřátelil ředitele i primadony. Šéf vydal příznačný výnos: „Pokud Mahler bude zkoušet se sólistkou, musí být přítomna třetí osoba.“
Pak konečně Praha, Německá opera. Lohengrin, Don Giovanni, Fidelio, Čarostřelec, ale také Smetana a Dvořák. A už zase útěk – přes Jihlavu, kde mu maminka uvařila milované meruňkové knedlíky, zatímco hrál krajanům otevřeným oknem Bacha – do Lipska. Vezl si jediný kufřík – vešly se do něj všechny jeho skladby. Až naposledy pojede domů, do Evropy, naloží mu na parník 40 kufrů.
Orchestr z něj byl nemocný („Uplatňuje bezohledné nároky!“). Připomíná to Kovařovice v Národním, až na rozdíl kvality ovšem. Ani láska se mu nevyvedla (po kolikáté už?). Zamiloval se do vdané ženy, domluvili si útěk, ale Mahler nastoupil do jiného vagonu, na odstavné koleji!
Tedy Budapešť. A opět drezúra. „Že přepínám? Miluji jenom ty, co přepínají.“ Pokusil se uvést vlastní skladbu. Počastovali ho: „Směsice skradených úryvků... Chorobný kravál...“ Utekl. Zbytek platu mu maďaroni zlomyslně vyplatili v drobných.
Takže Hamburk. A nový přítel: Richard Strauss. „Jsme jako dva horníci, kteří z opačných konců kutají ke stejnému cíli.“ Jen jeho hudbu nechtěli. „Mrtvě narozená skladba... hudlařina... afektovaná mozaika...“ Pochopení přišlo z Čech, Josef Bohuslav Foerster ho zval do Prahy.
Mezitím se dostavilo vytržení, inspirace. Třetí symfonie. Psal v dřevěném altánku na břehu jezera Attersee. „Jsem pouze nástroj, na který hraje vesmír.“ Rušily ho i vrány, a tak sestra Justina a přítelkyně Natalie postavily na louku strašáka.
Konečně se před ním otevřela Vídeň, otcův dávný příkaz se splnil. Musel ovšem změnit náboženství. To mu nečinilo potíže. Synagogu i chrám nosil v srdci: „Bůh se usmívá, když usilujeme. Myslí v géniích, sní v básnících a spí v ostatních lidech.“
Vídeň se stala hlavním městem dekadence, jako celé mocnářství. Antikvární císař, vzbouřená secese, král veřejného hříchu Klimt, pán tajného hříchu Freud. Jak definuje Zdeněk Mahler: „Umění se zavíjelo do sebe. Hudba se rozkročila nad propastí.“
A Mahler za dirigentským pultem opět cepuje šlendriánem nakažené služebníky hudby. „Mág a monstrum... profesor energie i fantom opery... kaprál...“ Hráči sténali, chtěli si občas taky zamuzicírovat. „Vletí do zkušebny, a než se ozve první nota, už ječí: Příliš nahlas!“ Jenže Mahlera hnala touha zbavit se dočasnosti, entropie: „Překonávám odpor hmoty, záludnost objektu!“ Beethoven, Strauss... A poprvé ve Vídni Dalibor a nadšení vídeňských Čechů. Vltava, předehra k Libuši, Dvořákův Holoubek.
Trpělivost oboustranně došla. Konečně mohl přestat bojovat se zlomyslnou hmotou, která falešně intonuje. Na břehu jezera Wörthersee se usadil v novém altánu. Tady skládal vestoje, jednu nohu zaklesnutou do druhé jako čáp. Co prázdniny, to nová symfonie. Stal se z něj vysloveně prázdninový skladatel.
Odtud odjížděl na premiéry svých děl – také do Prahy.
Čtyřicetiletý se zamiloval do mladičké Almy Schindlerové a hned první večer jí nabídl sňatek. Užila si svoje. Panovačně ji ovládal, u druhého porodu jí pro ulehčení předčítal Kanta. Přestával dirigovat, hudbu psát je vyšší, nejvyšší úkol.
Osud ho počal pronásledovat. Starší dcerka Marie zemřela, Alma se odcizila. Prodali vilu a chtěli se postavit prozřetelnosti cestou za moře. V New Yorku padl na konkurenta, ne ledajakého – na Toscaniniho.
Zastesklo se mu po Praze a stal se nečekaný div – na Jubilejní výstavě za Křižíkovou fontánou ve zvláštním hudebním pavilonu uvedl ve světové premiéře svoji Sedmou symfonii! Mezi posluchači seděl Masaryk s Charlottou, Oskar Nedbal, Otakar Ostrčil, Josef Suk, Zdeněk Nejedlý, Max Brod s Franzem Kafkou... Nějaký čas strávil v Hodoníně, psal do Jihlavy žádost o obnovení domovského práva. Smrt se blížila a chtěla ho mít doma. Nejprve však udeřila láska. Almina nevěra byla prozrazena, ale Mahler ani Alma nedokázali odejít. Nepomohl ani Sigmund Freud. Bůh ho oklamal, ale nechal ho ještě tvořit. Před návratem do Ameriky dirigoval v Mnichově Osmou symfonii. Alma vzápětí po koncertě odjela s milencem do Paříže koupit lodní lístky. V deníku si pochválila nezapomenutelnou noc v Orient Expressu.
Z New Yorku se vydal na namáhavé turné po Státech, stejně jako později Caruso. Stačil ještě dokončit Devátou symfonii, ale konečně se vzbouřila i jeho rodná žula. Desátou symfonii už jen naskicoval do 1945. taktu.
Pak už ho jen vezli do Evropy. Na palubě chtěl ještě jednou číst Dona Quijota. Kniha byla příliš těžká, a proto mu ji roztrhali na jednotlivé stránky. Požádal ještě, aby mu po smrti probodli srdce. Jako upírovi. Zemřel, stejně jako Caruso, protože sir Fleming dosud nevynalezl penicilin. Smrti se zřejmě nebál, neboť stačil říci: „Člověk má více životů. Někdo však nežije ani jednou...“
Alma na pohřeb nepřišla. Smuteční hosty vyděsila vichřice.
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)