V září letošního roku prezentovala Galerie Miro ve svých výstavních prostorách v kostele sv. Rocha prodejní výstavu nazvanou Od klasiky po současnost.
   Jsem si vědoma, že psát o prodejní výstavě v době jejího ukončení je poněkud neseriosní. Mám však jednu omluvu. Může čtenář našeho periodika pomýšlet na zakoupení maleb či plastik takových autorů jako například Georgese Braqua, Paula Cézanna, André Deraina, Jeana Dubuffeta, Maxe Ernsta, Marca Chagalla, Giorgio de Chirica, Ernsta Ludwiga Kirchnera, Paula Kleea, Fernanda Légera, René Magritta, Henri Matisse, Piet Mondriana, Pabla Picassa, Andy Warhola? A to nejsou všichni. Tím však není řečeno, že některé z těchto skvostů nezůstanou v našich, především soukromých sbírkách. Z pochopitelných důvodů o tom návštěvník výstavy není informován.
   Doprovodný text uměleckého historika Petera Kováče nás upozorňuje na mnohem širší souvislosti v rámci presentace těchto významných a ojedinělých uměleckých děl. Vychází z jedné skutečnosti, a tou je malá, či vůbec žádná konfrontace světového a českého výtvarného umění. Nejedná se o teoretickou reflexi, o studie a monografie; na toto téma jich byla napsána celá řada. Jedná se o konkrétní presentaci výstavy, která by poukázala na kontinuitu, či případnou diskontinuitu světové tvorby a tvorby naší provenience. To je velký handicap naší výstavní dramaturgie. To, co bylo pro Vincenta Kramáře samozřejmostí, tedy organická konfrontace především francouzské moderní tvorby počátků 20. století s moderní tvorbou domácí, je v naší současnosti velmi sporadické, v podstatě nahodilé, nekoncepční. Tento problém se netýká jen počátku 21. století, ale snad ještě ve větší míře tvorby dávno prověřených děl a autorů. Právě v tomto srovnání se projevuje jedinečnost naší výtvarné tvorby v konfrontaci s vrcholovou světovou produkcí. To, co není na domácí scéně, s tím se seznámíme alespoň v zahraničí. A tak nás Peter Kováč v katalogu výstavy seznamuje s prezentací Muzea Salomona R. Guggenheima v New Yorku, kde visel Kupkův akt v sousedství Vasila Kandinského. Ve Vídni pak například v přehlídce evropské avantgardy konfrontace E. Filly a G. Braqua. Je tedy škoda, že náš divák nemá možnost se s těmito srovnáními setkat na domácí půdě.
   Výstava v galerii Miro mimo to, že nabízí ke koupi dnes již naprosto jedinečná díla patřící do klasiky 20. století, předkládá svým způsobem před pozorného diváka zajímavou otázku. Jaké místo, jakou pozici tedy zastává naše domácí výtvarná produkce, a to v různých obdobích, v kontextu s tvorbou světovou.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)