Koncem osmdesátých let se pokolení českých básníků, kteří debutovali dvacet roků předtím a během nich vydali vzdor zpomalujícím vydavatelským procedurám a nepružným nakladatelským plánům už úctyhodné množství knih (Jiří Žáček a Karel Sýs jich měli i bez reedic a účasti na generačních svazcích každý přes dvacet, nejmladší příslušník tohoto pokolení Jaromír Pelc přes deset), dobíralo vnitřní nutnosti vydat počet ze své dosavadní práce. Získalo si už poměrně velkou obec čtenářů, kupodivu až dodnes mu věrných, jimž na rozdíl od bleskově převlékavých vrtichvostů redaktorů ani nenapadlo své básníky odepsat (knihy vyšlé v nákladech mnohonásobně větších, než jakých docilují knížky mediálně preferovaných básníků dnes, vyskytují se mnohé v antikvariátech jen vzácně) a jimž přece nikdo nemohl nařídit, aby si je četli, kupovali a oblíbili. V polovině osmdesátých let se zformovalo bez jakékoli formální organizace užší generační seskupení, které si – jistě ne bez vzpomínky na příklad Devětsilu – začalo říkat devítihlavé básnické pokolení. Tomu se (nepochybně na základě rostoucího čtenářského zájmu) podařilo v nakladatelství Mladá fronta prosadit uvnitř edice Alfa vydávání blíže nepojmenované řady „profilových výborů z tvorby českých básníků střední generace“. Z devíti svazků vyšlo v letech 1986–1989 šest (Sýs, Černík, Pelc, Žáček, Peterka, Cincibuch), proponované tři poslední (Čejka, Šimon, Skarlant) stejně jako svazek desátý, chystanou studii o této generaci, drsně nesametově smetl polistopadový samet. Avšak ještě před tímto osvobozením od relativně příznivých podmínek pro poezii si básníci střední generace uvědomovali, že jsou pryč doby, kdy se svého souborného básnického dílo dočkávali poetové ještě ne padesátiletí, ještě ne oficiálně prohlášení národními umělci; že štěstí, jakého se dostalo Dykovi, jemuž spisy začaly vycházet v jeho jedenačtyřiceti, nebo Otokaru Fischerovi (souborné Básně v šesti svazcích, když mu bylo 42–43 let) není v dohledu, a tak volili kromě profilových výborů cestu rozličných výborů dalších – tematických nebo žánrových, vybírajíce do nich verše, na nichž jim zvláště záleželo.
Karel Sýs si na konci osmdesátých let uspořádal už třetí výbor, a to z básní různým způsobem inspirovaných obrazy Kamila Lhotáka a Františka Grosse anebo s nimi korespondujících. Sestavil ho z celé sbírky Nadechni se a leť (podle jejího druhého vydání z roku 1980, rozšířeného o osm básní), z devíti básní Stroje času (1984), z celého trojdílného Atomového plédu (1986) a vše uzavřel dvojicí větších básní, Mrtvou sezónou ze Ztrát a nálezů (1989), a Hrabětem Cagliostrem v protichemickém plášti vzor 87, který vzpomíná na mladá léta ze sbírky Ze Země na Měsíc a zpátky (1988). A spadla klec. Knihu VZDUCHOLOĎ V PARKU, bohatě prostoupenou kresbami a obrazy Lhotákovými a Grossovými a připravenou k vydání v Mladé frontě na rok 1991 (sto let od památné jubilejní výstavy), tesařská tužka škrtla z edičního programu stejně bryskně, jako byl autor jejího doslovu vyhozen z místa šéfredaktora. Až s podporou poslance Evropského parlamentu Jiřího Maštálky a u příležitosti 100. výročí narození Kamila Lhotáka se dostává ke čtenářům po 22 (!) letech (BMSS-Start, Praha, 2012).
Všecky sbírky, z jejichž veršů je kniha sestavena, jsem nejen četl, ale také o nich jako lektor nebo recenzent psal a pak se k nim nejednou vracel. I měl jsem nyní za to, že mě v ní sotva co překvapí, i když vím, že jeden ze zázraků poezie záleží v tom, že při nové četbě nebo poslechu zazní, zavoní, zapůsobí často jinak a nově. Přesto nestačím žasnout, jak verše poprvé knižně publikované před třiadvaceti až pětatřiceti roky dnes padnou jako ušité na situaci tolika z nás: „Byli jste sůl země jenomže se slánka převrhla“; „Praská to ve stěžních / zbavených otěží / zbavených pout“; „Začaly to titulky novin / tiskařská čerň houstla / až na stránce nezbylo bílé místečko“; „Myslíš že jsi všemu uletěl / než dole sklapne lstivá náruč trávy“.
Mnohé ty verše jsou jako ony tři pověstné údery na vrata paměti. Také připomínkou iluzí, jichž nebývají ušetřeni ani nejjasnozřivější básníci. Klíčová báseň sbírky Nadechni se a leť spoléhala na to, že časně zrána, kdy se ještě chodívalo do práce s bandaskami kávy, „v půl páté se ještě nepodplácí / ani neproplácí / a některé směnky jsou neproplatitelné“. Při dávném prvním čtení v tom zněla velká naděje. Při novém, dnešním čtení po zkušenostech s lidmi, kteří vždy znovu naivně uvěří falešným slibům a zas si slibují, že právě jim se podaří brzy vyšvihnout do plyše vyšší střední třídy, aniž přitom přijdou o základní životní jistoty, jaké už považovali za samozřejmost, po zážitcích s dobrými lidmi, kteří opakovaně podléhají zlé reklamě ve službách bezohledné a cynické moci a ochotně sedají ne na lep, ale na rozpálenou plotnu, ač se tak už strašně spálili, po hrůzných zkušenostech s naivními spojenci svých hrobníků (přesná charakteristika z Kunderovy Nesmrtelnosti) a po dvaceti letech podplácení v každou hodinu denní, noční i ranní zní citované verše naděje v lepší svět jako velice krutá ironie, jako zlý výsměch. Báseň naděje se změnila v báseň deziluze? Ne zcela. Co v ní po citovaných verších následuje, platí také dnes a ve zvýšené míře: „Některé účty“ jsou „věčně otevřené“. A to je nová naděje.
Slibná „raná jablíčka“ byla napadena červy sobectví, mnohé „kohouty prostých dějin“ se krysařům na konci tisíciletí podařilo zavést do heren a naučit je na heroin, ale báseň tím nepadla, cesta „vstříc osudu“ nemusí dojít do pekel. Trvá poznání, že „i nejmenším kolečkem lze při vhodném převodu / roztočit sebevětší kolo“. Že najít takový vhodný převod nebude snadné? A bylo snad snadné nadechnout se a vzlétnout?
Víc než básník s Aničkou ze Sýsovy jen domněle staré Snídaně v trávě pořád a pořád víc „jsme tu mezi přírodou a vědou“ a záleží i na každičkém z nás staronových čtenářů, bude-li příští den „požehnaný“ a bude-li nás zalévat jen „sladká povodeň“ stoupající k srdcím.
Vzducholoď v parku, ta skrze pocty Lhotákovi a Grossovi pocta vynálezcům, stvořitelům nové tváře světa (v tom se kniha podobá Nezvalovu Edisonovi), ta pocta průkopníkům vzletu člověka nad zem, do níž jsme vpiti, lidského vznosu nad to, v čem jsme vězněni (i nad to, co sešněrovává a dusí dnes prosté lidské touhy), přes všecka zklamaná očekávání, velký příval ironie a přes znepokojivé tázání nad úmrtími známých a přátel, kdože je nyní na řadě, „kdo vyletí z elektriky“, nakonec vůbec nedeprimuje. Právě naopak: fascinuje odvahou nepodrobovat se. Jakpak to končí evokace roku 1891? „Malé národy se dusí v malých hrncích / proto snáze nadzvednou pokličku / když pod hrncem se topí posměchem / a sprostou nedůvěrou.“ Opravdu to napsal Sýs už dávno a „jen“ k roku 1891? Rok 1944 ústí v Poctě Kamilu Lhotákovi v jistotu: „A přece běda těm kdož místo větru dešti / chtějí nadiktovat slohový úkol národu.“ Jde snad dnes o budoucnost národa méně než rok před koncem druhé světové?
Dobrák, který roku 1990 zabránil, aby Vzducholoď v parku vzlétla za čtenáři, byl pošetilý. Proti své vůli usvědčuje ze zlovůle „vytěsňování“ Karla Sýse a jeho pokolení z literatury pro údajný konjukturalismus nebo dokonce posluhování režimu jedné strany. V knize veršů ze 70. a 80. let není vůbec nic z toho, co se Sýsově básnické práci přičítalo a vyčítalo; žádná úlitbička době. A ani žádné podřízení nějaké oktrojované poetice. Každý rub má svou líc, i rub hrozně opožděné publikace. Vydání až 2012 je noblesní. V knize k nedožitým stým narozeninám Lhotákovým není ani zmínka o absolvované kalvárii. Žádná stížnost na koniáše 1990. Neinformovanému mladému čtenáři, jemuž dílo Sýsovo svobodná škola svobodně buď zatajila, nebo zpochybnila, patrně vůbec nenapadne, že čte verše napsané před jeho narozením. Hold už v první básni těm, kdo „přemohli hluchotu a slepotu“ je přece čerstvá výzva. A věc nevídaná: i doslov Jaromíra Pelce napsaný tak svěže, že se vymyká pravidlu rychlejšího stárnutí doslovů, vznikl vlastně pradávno a dnes objevuje. Lze si přát víc?
Knihu si můžete za 99 Kč objednat u nakladatelství BMSS-START, spol. s r. o., Praha 10-Dolní Měcholupy, Za Kovárnou 422/19
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)