Po přečtení první prózy v knize Z VALAŠSKÝCH HOR (Soubor časopisecky publikovaných próz; Veronika, Frenštát pod Radhoštěm 2012, Edice Zlatobýl sv. 6) mohl by povrchni čtenář nabýt dojmu, že zkušený editor Libor Knězek čtenářům tentokrát předkládá spíš jen dokument toho, že próza na Valašsku ještě nebyla s to – na rozdíl od Olbrachta – vcítit se do zlého údělu lidí ještě chudších než usedlíci v chudém kraji, do údělu potulných komediantů. Ta první próza dětskýma očima tvrdě soudí žebravé harfenistky, jež odbyty jen šestáky sprostě ukradly její mamince kohouta, což si za ně odskákal nevinný pes. Rozčarování z rozporu mezi krásným zbožným zpěvem a nepěknou zlodějnou jde však ve skutečnosti na vrub nikoli nějaké zpozdilosti prózy v odlehlém kraji, nýbrž ještě malé životní zkušenosti dítěte. Autorka oné první „Rozptýlené vzpomínky“ (tak Knězek nazval první oddíl knihy) Marie Kalusová naopak jak v těch vzpomínkových črtách, tak v povídkách (Knězkem shrnutých do oddílu Osudy) a cyklu Čeladenský rok na vsi (závěrečný oddíl edice) prokazuje mimořádnou schopnost sociální empatie.
   Vypravěčka vesměs těžkých osudů a vyznavačka přísného mravního řádu, blízká v tom Erbenovi, přesvědčená, že vina (natož zločin) volá po trestu a přivolává ho, příběhy s hlubokou znalostí povah, pospolitosti i přírody, v níž se vyzná a jejíž je vyznavačkou, vypráví poutavě a přesvědčivě, i když je tu a tam patiny a poetizování („velebně spala matka země, přioděna bílých rouchem“, „dotknut sladkým básnických dechem“ atd.) až příliš a i když vypravěčka vzhlíží „k paní továrníkové“ jako Babička k paní kněžně a příběhy ústí k potvrzování, že „nejlepší je vzať si sobě rovného“.
   Libor Knězek se však přesto rozhodl správně, když prózy ženy, žijící a píšící ve stínu svého manžela, básníka a prozaika Josefa Kalusa, vydává ne jako pouhý národopisný dokument, ale jako prózu zasluhující si konečně čtenářské pozornosti.
   Marcela Kalusová sama knižně nic nepublikovala, Knězek její nepočetné vzpomínkové texty a hojnější črty a povídky povybíral z rodinných a ženských časopisů, příloh Moravské orlice a reklamních Vydrových besed. Natolik se zaměřil na nikoli dokumentární, ale čtenářský ráz edice, že knihu proloženou kresbami Jana Knebla, „zakladatele výtvarné tradice Beskyd“, a rozsáhlejší než ostatní svazky knižnice, nezatížil bibliografickými daty otisků, zajímavými jenom pro badatele, na něž přímo čeká srovnání próz z Čeladenského roku na vsi s veršovanými Čeladenskými obrázky autorčina muže. Co však na svazcích vzorného Zlatobylu chybí, jsou jména autorů a názvy knih na jejich hřbetu; i v nevelké knihovničce se tituly Zlatobýlu špatně hledají a ztěžuje se tak občasný návrat k nim.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)