Obrys-Kmen hovoří se spisovatelem, scénáristou PhDr. Zdeňkem Mahlerem o velkém českém novináři

   Moje píseň
   Přislibujte si mně,
   poroučejte si mně,
   vyhrožujte si mně:
   přece zrádcem nebudu!
   Moje barva červená a bílá,
   dědictví mé poctivost a síla...
   K.H.B. (Brixen, 12. července 1854)

   Mezi nejvýznamnější osobnosti českých národních dějin patří politik a novinář, jeden ze zakladatelů české žurnalistiky, poslanec a "disident" - Karel Havlíček Borovský (narodil se 31. října 1821 v Borové, zemřel 29. července 1856 v Praze ). Současníkům, ale i pozdějším generacím ukázal, že i v nesvobodné době je možné žít s rovnou páteří. S vědomím možných následků stál vždy pevně a rozhodně za svým přesvědčením a nezpronevěřil se mu.
   Nejvýrazněji a nejkritičtěji pochopil jeho velikost Tomáš Garrique Masaryk. Po něm se už nenašel nikdo, kdo jej zhodnotil a přijal v celé velikosti a šíři.
   
   Co jitří vaši duši v souvislosti se jménem Karla Havlíčka Borovského?
   V poslední době jsem o něm vyslechl řadu podivných názorů. Tak například jeden náš pan režisér se přímo rozplýval, jaké svobodě tisku se ve své redaktorské práci Karel Havlíček Borovský těšil. Anebo jiný Čecháček zase mínil, že Karel Havlíček byl jen takový rejpal, prý poštval kdekoho - od vlády přes radikály až po katolickou církev. Nebo opakovaně se u nás teď ozývá z novinových řádek, rozhlasových vln a knižních stránek, že to vyhnanství v Brixenu bylo docela fešácké. Jeden věhlasný kreslíř vytvořil dílo, na němž je Havlíček v Brixenu vítán pečenou husou, policejní komisař mu připíjí, pan redaktor si s sebou vzal lyže - přijel si do Alp zalyžovat... Opravdu k popukání! A že v Bachově vyhnanství Havlíček skládal již jen říkanky, což prý dokazuje, že už byl myšlenkově vyčerpán.

   Uvedl jste tím vše, co se o Havlíčkovi dnes šíří?
   Ale kdepak. Působí zde práce jednoho exilového historika, který se dopracoval k závěru, že za Havlíčkův konec nemůže nikdo jiný než samotní Češi. Neboť projevili zbabělost, která Havlíčka natolik zkrušila, až se utrápil k smrti.
   Tady bych využil citátu samotného Karla Havlíčka z jeho Satirika před soudnou stolicí: " On: Pročpak nepíšeš / jako všichni jiní, / pročpak tvé pero černí / a špiní? / Já: Ale, vy páni kritikáři, / vždyť ho namáčím v kalamáři. (2. září 1844) "
   A navíc se teď u nás ještě tvrdí, že Havlíček přežívá proto, že máme sklon obdivovat mučedníky, že pro nás je kult mučedníků příznačný.

   Zmiňte se alespoň několika slovy o této zajímavé postavě české historie; jistě za to stojí...
   Tento mladíček již ve svých čtyřiadvaceti letech byl opravdovou hvězdou českého novinářství. Na svou hvězdnou etapu měl pouhých šest roků. Ve třiceti letech už jej zatkli a deportovali a tři a půl roku pak drželi ve vyhnanství. Potom již krátce dožíval.
   Havlíček byl svou povahou předurčen, aby plnil určitý nadosobní úkol, poslání. A také tak svůj život naplno chápal.
   V pozdějším myšlení profesora T. G. Masaryka existují tři stálice: Hus, Komenský a Havlíček. Havlíčkovým odkazem operoval nejčastěji, Havlíčkovi věnoval objemnou monografii. To, co uznával za veliké v minulosti, to bral jako vodítko pro přítomnost.
   Vzpomínky na minulost měly nás především křísit - řídil se Havlíčkovým apelem: "Zajisté jest tomuto zmrzačelému pokolení ukázati obraz velkých předků, kteří se nebáli ani tyranských, zesvětačilých papežů, ani zeměchtivých německých císařů. "

   Jaká tedy byla struktura jeho osobnosti?
   Havlíček byl obrovsky učenlivý, značně kritický až razantní. Měl velký smysl pro obsahovou přesnost. Nikdy se nevznášel v oblacích. Samozřejmě romantismus, který v té době panoval, jej nemohl nepoznamenat. Ale hlavní, co ho charakterizuje je realismus, nebo v případě Havlíčkově - zázrak realismu.
   O tom, že Karel Havlíček chápal svůj život jako určité poslání, svědčí vlastně fakt, že se původně rozhodl být knězem. Skutečně nastoupil do arcibiskupského semináře, kde deset měsíců studoval. Během této doby poznal niterné skutečnosti církve natolik, že v něm nejenom vznikla jistá krize víry, ale rozhodl se, že od podobné kariéry ustoupí. Byl za rozchod s církví potrestán - ze semináře ho vyloučil osobně arcibiskup. Havlíček poznal, že dochází ke zneužívání víry a náboženství. Usiloval o reformování katolické církve, vybízel ji, aby se zbavovala dogmat, slepé poslušnosti. Nabádal, aby se ceremonie a svátosti odehrávaly v národním jazyce, nikoli v nesrozumitelné latině. Celibát považoval za jev odporující přírodě. O tom všem později napsal celou knížku - slavné Epištoly.
   Poté, co byl vyloučen z církevních studií, rozhodl se pro intenzivní průpravu jako samouk. Aby mohl studovat, musel si ovšem zajistit obživu. Přijal nabídku působit v letech 1843-1844 jako vychovatel v rodině moskevského univerzitního profesora Ševyrova. V Rusku prošel drastickým poznáním. Na jedné straně obdivoval obrovskou odolnost ruského lidu, objevil veličiny ruské literatury, zejména Gogola. Na druhé straně mohl ve vybrané společnosti sledovat, co to je carismus, v čem se projevuje knuta samoděržaví. Poznal negramotný bigotní život i ovlivňování národa alkoholem. Rozpoznal, že ruská vládní politika byla vysloveně imperiální. Vrátil se z Ruska velmi rozčarován, přesněji řečeno poučen, že napříště se již nebude dovolávat abstraktního slovanství - jako Češi se musíme spoléhat především sami na sebe.

   Jakého tímto pobytem nabyl přesvědčení?
   Počal Čechy uvědomovat, že samozřejmě nežijeme bez nepřátel, ale že těmi nepřáteli jsme hlavně my sami sobě a sice svou pasivitou a spoléháním na určité iluze.
   A dalším faktorem, který Havlíčkův názor na svět a na život podstatně formoval, byla skutečnost, že jsme po staletí žili s Němci. Toto soužití se často vyznačovalo nerovnoměrností; mnohdy nám Němci dávali nepokrytě najevo nadřazenost. Například když se blížila revoluce 1848, Němci hlásali, že Čech bude buď Němec, nebo nebude vůbec! A že vlastně Čechy jsou otrávený meč vražený do německého těla. Šířili formulaci, že celý středoevropský prostor byl a bude německý.
   Tohle v Havlíčkovi, hlavě vzdorovité, vyvolalo něco, co bychom mohli nazvat obranným nacionalismem, vlastenectvím, které není expanzivní, ale jemuž se v podstatě nemá nic upírat. Já pán, ty pán! Rovná práva! Tak se u Havlíčka začíná rýsovat republikánský demokratismus.

   Co bylo cílem Havlíčkova politického usilování?
   Byl pro rakouské soustátí. V něm cítil obranu před Pruskem i před Ruskem. Vnímal monarchii jako ekonomický celek. Ale Rakousko si představoval především jako spolek demokratický, spolek rovnoprávných národů. Do své vize promítal ideály americké a francouzské revoluce; mluvil a psal o federálním uspořádání. Nepromyslel si jenom co, ale i jak!
   Havlíček velice soustředěně přemýšlel o revoluci. Jejím vyznavačem za každou cenu však nikdy nebyl. Říkal: Jsem pro revoluci, ale jedině pro úspěšnou revoluci. Jestliže nebude úspěšná, prospěje leda tomu, proti komu byla namířena. Opakoval: Jsem hlavně pro revoluci hlav a srdcí. To se pak dokonce stává národním programem. Havlíček razí zásadu, že vzdělanost nás dovede k cíli, že malý národ musí být třikrát vzdělanější a výkonnější. O tom je ona proslulá Havlíčkova formulace: "Aby nám vlastenectví přešlo z úst do rukou!"
   Proto se stalo, že si tohoto jedinečného talentu všiml Palacký a pozval ho do čela tehdy jediných Pražských novin. Stalo se tak 1. ledna 1846.

   Havlíček a rok 1848 - co se událo?
   Ten rok je pro něho významný i v soukromém smyslu - oženil se, narodila se mu dcera Zdenka. Ale co bylo hlavní: vypukla revoluce. Pro její zdar se Havlíček naplno pustil do veřejné služby - psal, poslancoval. S výkvětem národa pracoval na návrhu osvícené ústavy. Parlament se musel přestěhovat do Kroměříže. Nakonec však byly naděje zardoušeny, absolutismus se posílil, zesílilo i spojenectví trůnu a oltáře, kropáče a žezla. Tehdy se stal předsedou vlády Felix Schwarzenberg; prosadil, aby se pražským arcibiskupem stal jeho bratr.
   Čechy se staly laboratoří represí. Začala éra, kdy se Havlíčkovi, posedlému pravdou a charakterem, pěnila krev a kormoutily vnitřnosti. Viděl, že opět soudí ten, kdo páchal zločiny a vynucuje si přísahy stvrzující křivá svědectví. Slibuje se věrnost zradě a idiotskými zázraky se zalepují oči věřícím, vládního tisku se zmocňuje rakovinná idyla, o svědomí se pomalu ví jenom z doslechu a žebráckému machiavellismu se říká zdravý rozum.
   Tehdy došlo k převlékání kabátů, výhodami černožlutých úřádků se najednou lámala spousta lidí a mladý národ žasl, na jaké darebáky už je bohat.

   Co čekalo Havlíčka jako novináře stran svobody tisku?
   V rychlém sledu několika měsíců se na Havlíčka sesypalo pětatřicet policejně byrokratických zákroků. Začalo to anonymním udáním - bylo podepsáno německy: "zwei Patrioten" - a po něm následovaly domovní a redakční prohlídky a výslechy před vojenskou komisí. Přidávaly se rozsudky a sankce proti novinám za překročení povoleného myšlení a ukládala se jednou důtka, podruhé pokuta, potřetí pobyt v hradčanské káznici a jindy též zabavení celého nákladu a rozmetání sazby. Načež důvěrný informátor přinesl na hustě popsané manžetě závažné podezření, jestli snad Havlíček nevydává noviny ve dvojím znění, což se stalo důvodem k novému šťourání a k novému zabavování celých nákladů. Škrtal se článek za článkem a škrtala se i místa, kam se noviny původně směly doručovat. Až se nakonec škrtl samotný pan redaktor Havlíček. Vypověděli ho z Prahy.
   Ale tenhle paličák si samozřejmě nic nenechal líbit. Panstvo poznalo, že má proti sobě mimořádně talentovaného novináře. Z Vídně ministr Bach opakuje nabídky, aby si Havlíčka koupil. Nabízí mu za noviny 4000 zlatých a 700 zlatých platu, s přídavkem autorských honorářů. Havlíček na nabídky nepřistoupí. Nakonec si vymysleli kvůli Havlíčkovi zákon. Protože měl zakázanou Prahu, přesunul se do Kutné Hory. A začal vydávat Slovana, časopis vycházející dvakrát měsíčně. Dohromady měl 400 stran, a všechny je napsal Havlíček sám. Vydával ho v počtu 4000 výtisků.
   Reakce vyvinula úsilí definitivně ho umlčet. Věděli, že jej musí zlikvidovat. Ruce si u něj podávali exekutoři, cenzoři, žandarmové a soudní poslíčci. Věděl, že nejde jenom o jeho slovo, ale i o jeho osobní příklad. Honičky a zabavování vedly k tomu, že se mnozí stáhli, bojácně zalezli do kouta, zmlkli. Začal se cítit jako Robinson, jako Sysifos, jako ten, kdo volá na poušti, jako ten, kdo žije v předpeklí.
   A tak se rozhodl, že přejde k jiným prostředkům - stane se literátem, bude vydávat knihy. Na ně se represivní opatření ještě tolik nevztahovala. Slovana zastavil. Přesto na něj byla podána žaloba kvůli článku Proč jsem občanem? Odsuzoval špatnou vládu a špatné úředníky, aniž jmenoval.
   Konalo se soudní řízení v Kutné Hoře. Vstoupí mezi nejslavnější procesy našich právních dějin. Obžalovaný se hájil sám. Proces se protáhl dlouho přes půlnoc a dvanáct porotců vyneslo rozsudek: "Nevinen!" To bylo fiasko pro vládu. Navíc byla podána žaloba kvůli Epištolám. Báli se, že po fiasku vlády dojde k fiasku církve. Vzniká tlak na nejvyšších místech - od premiéra Schwarzenberga, od arcibiskupa, od resortních ministrů.
   V Praze byl policejním ředitelem Sacher-Masoch. (To jméno za čas vstoupí coby pojem do sexuální patologie.) Tento pán, který kdysi působil v Haliči, si navykl odesílat nepohodlné lidi do vyhnanství. V Haliči to tenkrát byla zvyklost, jenže zde byla střední Evropa. S návrhem Havlíčka vystěhovat nakonec přišli svorně. Navrhli odsunout ho do Salcburku. Císař namítal, že je to příliš velké město k uhlídání. A tak vyhnanství nasměrovali do městečka jménem Brixen.
   Ono město mělo 2700 obyvatel, dvanáct kostelů a šest klášterů, každý desátý obyvatel byl kněz nebo mnich. Havlíček říkal: Bylo to takové černé místo. Původně byl ubytován v hotelu, který stojí dodneška, jmenuje se U slona. Ale hoteliér se samozřejmě ptal, kdo bude platit za ubytování a za stravování. Částka, která byla Havlíčkovi poukázána, nestačila. Došlo tedy k přesunutí do domku mezi vinicemi, nahoru do strání. Aby mohl i nadále existovat, musel si nechat posílat z Čech peníze ze svého.
   Zpočátku žil v ohromném duševním stresu. Pátral, co je vlastně v zákulisí téhle akce: Jak dlouho tady budu? Pak dokonce přišli s tím, že za ním může přijet rodina. Věděl: ortel je vyřčen! Zásah nadobro. Za čas za ním skutečně Julie se Zdeňkou přijely. Ale ani nyní ho úřady nenechávají na pokoji. Sdělují mu, že se doslechly, že se chce vystěhovat. A Havlíček skutečně uvažuje, že by se z Čech odstěhoval. Mluví o Srbsku, Hamburku, o Paříži, ale mluví i o Americe.

   Takže šlo, nebo nešlo o fešácký kriminál? Dokonce ve veřejnoprávním Českém rozhlasu 2 se o tom dnes veřejně mluví, turisté se o tom při návštěvě Brixenu hlasitě v češtině z českých úst dozvídají, stačí přečíst si výpravnou knihu Jiřího Moravy Havlíček v Brixenu...
   Ano, byl placen, byl stravován, byl ubytován, byly mu povoleny vycházky, směl si nakupovat knihy, časopisy - ale bylo to provázeno tím, že byl neustále pod dozorem. Hlídali ho na každém kroku. Neustále se musel hlásit, cenzurovali mu poštu. V takové situaci, zbaven smyslu existence, živořil měsíce a léta.
   Upnul se s nadějí na fakt, že se chystala ženitba císaře Františka Josefa a že bude vyhlášena amnestie. Jenže mocní mu řekli: Protože jste nebyl odsouzen, nemůžete být omilostněn. Tehdy mu přišlo na mysl, že když popravovali Ježíše, tenkrát ještě potřebovali dvě břevna, několik hřebíků a kladivo, teď stačilo už jenom lejstro.
   A tak Havlíček píše žádost, aby ho přece jen pustili, obrací se na příslušné ministry vídeňské vlády. Vznikla paradoxní situace, o které se Havlíček naštěstí nikdy nedozvěděl: Brixen propuštění doporučoval, rádi by se ho zbavili. Pražský policejní prezident jej naopak nechtěl. C. a k. Praha se proti tomu postavila.
   Poté co se vrátila žena s dcerou do Prahy, oroduje za Havlíčka švagr Jaroš, majitel pokrývačské dílny. Obcházel všechna ministerstva - aparát se rozhodl pro propuštění s podmínkou. Když Jaroš píše do Brixenu Havlíčkovi o jeho chystaném propuštění, zmíní se v dovětku ještě o jiné komplikaci: Julie, která žila v té době u Jarošů, těžce onemocněla. Nenajde odvahu napsat, že Julie je již tři týdny mrtva! Policejní orgány se vypravily za Havlíčkem a sdělily mu, že jej propustí, když se zřekne veškeré novinářské činnosti. On pospíchal kvůli těžce nemocné Julii a podepsal.
   Když se 6. května 1855 vracel a se svými příbuznými se setkal za Jihlavou, teprve teď mu krutou pravdu sdělili. Šok byl oboustranný. Sledovali zešedivělého nebožáka, jak vyběhl do polí a křičí do noci: "To je konec!"
   Tato antická tragédie dosvědčuje, že génius bývá velmi často vydán v plen úděsnému souběhu okolností i činitelům, kteří si nezaslouží, aby po nich v příští generaci štěkl pes.

   Co z toho všeho vyplývá?
   Vše se o jeho každém kroku a činu i nadále dostávalo na stůl ministrů i samého císaře. Byly to fascikly spisů! Zvůle vůči němu ani propuštěním z vyhnanství neskončila. Když se vrátil a zjistil, že Julie je mrtva, musel žádat, aby dostal propustku do Prahy k návštěvě jejího hrobu. I nadále byl pod několikerým dozorem, musel se stále hlásit. Byla mu odebrána i ta částka, kterou dostával ve vyhnanství. Seděl v dnešním Havlíčkově Brodě bez obživy, uzavíral se do své duše. Vyhýbal se lidem, na procházky chodil v noci se psem. Těžce onemocněl a 29. července 1856 zemřel. Za rakví demonstrovaly tisíce Čechů.

   Jak Havlíčka dnes hodnotit, co si z jeho odkazu vzít?
   Program se vždycky vyčerpá, odejde s dobou, nová éra si vytyčí nové požadavky. Zůstává však jedno, a to je mravní gesto, ryzí charakter, osobnost, která se nezlomila, která je inspirativní pro všechny generace.
   Samozřejmě, že na Havlíčka reaguje podle svého rozměru každá doba - škála reakce má rozpětí od sentimentu přes skutečné poznání až k nedovzdělanému cynismu.
   Mezi největší, kteří Havlíčka pochopili, patřil i T. G. Masaryk. Odvodil pro nás: "Říkáme, že jsme národ Husa, Komenského a Havlíčka, ale jde o to, abychom byli národem Havlíčků, Husů a Komenských."

   Hovořil ZDENĚK HRABICA
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]