Přelomové události, války, revoluce a státní převraty se zpravidla zapisují do života jeho rozdělením na dobu „před“ a „po“. Pokud následuje smysluplná perspektiva, dělení na „před“ a „po“ postupně vyhasíná, černobílé vidění se mění v barevné, obnovuje se integrita a pozitivní energie nezbytná pro duševní a morální zdraví jednotlivců i celé společnosti. Nemusí to vždy tak ideálně fungovat, ale možnost vidět alespoň za horizont každodennosti dává životu hlubší rozměr, smysl a schopnost překlenout propasti vyhloubené mezi lidmi v minulosti.
   Pokud je budoucnost mlhavá, nebo vůbec neexistuje, a přítomnost nevábná, pak dělení života na „před“ a „po“ se stává beznadějně začarovaným kruhem, ze kterého není úniku a v jehož rámci se odehrává pouhá reprodukce vládnoucího systému jako jeho ideologická údržba na pozadí ekonomistické mašinérie vytěsňující ze života hlediska dobrých mravů a kultury. Čím mlhavější je budoucnost a čím těžší je břemeno přítomnosti, tím obludněji se musí jevit minulost z důvodů celkem pochopitelných. Míra obludnosti doby „před“ je přímo úměrná míře deziluze z doby „po“. Jenže když se dostaví světová finanční a ekonomická krize, navíc ještě náležitě okořeněná domácí krizí politickou a vše se spojí v jeden veletok politické a ekonomistické hysterie, pak už obraz obludné minulosti k ideologické údržbě systému nestačí a skutečnost je odhalena v celé její nahotě. Pro příklad není nutno chodit daleko.
   Po dvaceti letech rozetnutí života na jeho zcela zavrženou část „před listopadem“a lepší část „po listopadu“, po dvaceti letech dělení lidí na vítěze a poražené, hodné a nehodné, na občany první a druhé kategorie, už je načase položit otázku po smysluplnosti takového porcování. Je načase zpochybnit paradigma, které to porcování produkuje a usilovat o nový způsob myšlení na úrovni témat současného světa, ve kterém země utápějící se ve vlastních traumatech má vymezené místo jen na jeho periférii. Pokud jde o minulost, každý má své vlastní narozeniny, vlastní příběh a osudové předěly v něm. V těch příbězích je jistě mnoho společného, vtisknutého dobou, režimem, systémem, ale také neméně jedinečného, nepodléhajícího dobovým ideologickým schématům. Mělo by platit: kolik lidí, tolik příběhů, kolik příběhů tolik rovnocenných názorů na prožitý život, názorů vyvěrajících z vlastního vědomí a svědomí a nikoli z ideologické a propagandistické účelovosti, ať již z té či oné strany. O prožitém životě, o vyrovnávání se s minulostí a mravních postojích s tím souvisejících, nemají co rozhodovat politici tolerující či reprezentující nový mravní úpadek, ani jim přisluhující ideologové, propagandisti a mediální politruci. Posuzovat prožitou minulost přísluší jen lidem jako účastníkům všeobecného dialogu všech se všemi a rovných s rovnými. Tak by to mělo fungovat, a pokud to tak nefunguje, je to zcela zásadní systémová vada.
   Nekonečné vypořádávání se s minulostí v podmínkách mravního vyprázdnění a absence jakékoli perspektivy činí z doby „před“ a „po“ jeden jediný spektákl o dvou dějstvích, který bude jednoho dne nutno posuzovat a studovat s nadhledem jako celek. Pokud jde o scénu a kulisy, pak první dějství pod názvem „Před“ se odehrávalo v kleci, druhé, pod názvem „Po“, se odehrává v džungli. Změna kulis a přestavba scény z klece na džungli, jak to už v divadle bývá, se prováděla o přestávce. Jinak řečeno, revoluce byla o přestávce mezi prvním a druhým dějstvím spektáklu v hodině mezi psem a vlkem, kdy psovi už došly síly a vlk ještě neskočil po kořisti, aby ji nevyděsil. A moc ležela na ulici. Vše bylo samozřejmě už dávno rozhodnuto (a dohodnuto). Scénáře se nepíšou až o přestávce. Kdo byl prozíravý a vytvořil si „předmostí“ na vnější straně klece ještě před koncem prvního dějství spektáklu, mohl se ve druhém dějství hlásit o slovo. Kdo se nechal překvapit, snadno splakal nad výdělkem.
   Při této příležitosti není od věci připomenout, co obnáší moderní revoluce sametového či jiného podobného typu. To je tak: tisíce lidí se projevují v ulicích a miliony čekají doma u televizoru nebo rádia a s napětím sledují vývoj událostí, aby věděli, jak to dopadne a jak mají druhý den mluvit. Jedno lechtivé pořekadlo praví, že strefit se je základ rodiny. V revoluci platí, že strefit se je základ existence. V sametových převratech naštěstí nejde o život, ale jen o existenci, avšak i když jde jen o existenci, může jít následně i o život, který je bez existence těžko myslitelný. Proti podobně kacířskému pohledu na něco tak posvátného jako jsou sametové revoluce se lze jistě ohradit námitkou, že nebyly vzaty v úvahu revoluční ideje a mravní principy. Jistě, bez idejí a mravních gest by se žádná revoluce neuskutečnila. Jenže revoluce požírají nejen své děti, ale také ideje, ze kterých vzešly. Po vítězství kohokoli již idejí a mravních zásad netřeba. Ty už byly naplněny přechodem z klece do džungle a lpění na nich by ohrožovalo naší svobodu. Po nějakém čase se zjistí, že ten samet, do kterého byl zabalen revoluční dárek, je vlastně docela drsný šmirglpapír. O tom, a nejen o tom, je druhé dějství spektáklu.
   Princip klece a džungle vyjadřuje dokonale situaci člověka v systému, který se nezrodil z vize budoucnosti, ale z havárie minulosti. V důsledku absence perspektivy tvoří klec a džungle, i přes mnohé odlišnosti a protiklady, neoddělitelný celek. Džungle osvobozuje od klece a klec chrání před džunglí. V kleci měl člověk jistotu, ale neměl svobodu, v džungli má tolik svobody, kolik si jí může koupit, ale žádnou jistotu, že na ni bude mít. Komu se nelíbilo v kleci, byl podezírán, že touží po džungli (i když nelze vyloučit, že i takové touhy existovaly v podobě podvědomého volání divočiny). Komu se nelíbí v džungli, je podezřelý, že se chce vrátit do klece (i když nelze vyloučit, že i takové touhy existují v podobě podvědomého hledání bezpečí). V bezpečí klece byl člověk hlídán hlídanými, v džungli je obklíčen obklíčenými. Pokud je člověk v pozici predátora, cítí se v džungli jako ryba ve vodě, zatímco v pozici kořisti dá přednost bezpečí klece. V kleci fungovala arogance moci, v džungli naopak funguje všeobecná moc arogance. Je to uzavřený kruh, který může prolomit jen zatím neexistující perspektiva nabízející jinou alternativu než výběr mezi džungli a klecí. Život ale naštěstí prokázal a prokazuje jistou odolnost proti vrženosti do moci klece i džungle, schopnost nastavovat jim zrcadlo a prosazovat se navzdory vlastními radostmi, strastmi a představami, překračovat mantinely spektáklu a v jeho hledišti nejen tleskat, ale i pískat nebo naopak smysluplně mlčet, myslet si své, a tím vzbuzovat naději.
   Vztah mezi klecí a džunglí není jen věcí příčiny a následku v čase, ale také následku a zpětné tvorby dějin. Druhé dějství spektáklu je bohatě prostoupené reminiscencemi. Pečlivě vybrané příběhy z klece se za použití audiovizuálních a nejrůznějších dalších scénických a mediálních technik promítají ve vhodných okamžicích na pozadí jeviště jako odstrašující mystické výjevy, varující před případnou touhou opustit sice drsnou, ale dokořán otevřenou náruč džungle každému, kdo se přičiní, kdo se nefláká na sociálních podporách a důchodech, kdo si s láskou k bližnímu nedělá zbytečné starosti a v případě potřeby je připraven mu skočit po chřtánu. Je to úžasné, mnohorozměrné, napínavé a strhující představení. Kdo touží po adrenalinu, netrpí nedostatkem.
   O tom, že dějiny píše vítěz, se ví už odnepaměti. Míra kompetence je však různá, prověřuje se vahou dějinnosti a rozsahem konsensu, který k takovému počínání dává větší či menší morální oprávnění. Psaním dějin z pozic vítězů se namnoze zabývají i ti, kteří za sebou jednoznačnou dějinnost nemají a nezbytný konsensus se snaží dodatečně vyprodukovat přizpůsobováním dějin svým potřebám. Protestovat asi nemá smysl, protože vítěz v zájmu sebeudržení ani jinak jednat nemůže. Rozhodně je ale užitečné o zpětné tvorbě dějin vědět a vyvarovat se naivní důvěřivosti.
   Kdyby na učebnicích dějepisu bylo v podtitulu upozornění, že vítěz píše dějiny a že je čtenář studuje na vlastní riziko, nebylo by nutné si s jejich obsahem dělat příliš velké starosti. Tak například by v nich mohlo být klidně napsáno, že Ábela nezabil Kain, nýbrž komunisti, kteří sice v té době ještě neexistovali, ale z jejich povahy vyplývá, že v tom nutně museli mít prsty. Více nebo méně objektivně existují pouze události odehrávající se v čase. Ale dějiny z těchto událostí udělá teprve každý nový režim. Dějiny se tvoří pozpátku. Schopnost zpětné tvorby dějin se neustále zdokonaluje. Ještě nikdy nebyla tak dokonalá jako dnes, kdy se stala skutečným uměním i vědou svého druhu. Vítěz přitom nelže, jak by se někdo mohl mylně domnívat, ne proto, že by toužil říkat pravdu, to většinou ani nemá zapotřebí, ale proto, že technologie ideologické a politické zpětné tvorby dějin je založena na jiném principu než na pravdomluvnosti či lhaní. „Tvůrčí“ princip zpětné tvorby minulosti spočívá především v pečlivém výběru událostí, jejichž interpretace slouží k reprodukci ideologie, podle které se ten výběr událostí a jejich interpretace provádí. Opět dokonale uzavřený kruh. Skutečnosti nacházející se vně tohoto kruhu jsou považované za irelevantní a nežádoucí.
   Cesta z klece do džungle, tedy z prvního do druhého dějství spektáklu, byla revoluční. Jakou roli hrála revoluce na této cestě je celkem jasné: byl to způsob, jak se urvat od totalitního řetězu, i když ten řetěz už byl dost zpuchřelý a klec na spadnutí. Ale lidé mají právo dát se do pohybu, když pohár trpělivosti přeteče, ovšem s rizikem nevědomosti o tom, kam ten pohyb vede. Opustíme-li však metaforu, vnutí se jiná otázka: byla k zavedení tržního hospodářství, privatizace a parlamentní demokracie, tedy kapitalismu, vůbec nějaká revoluce nutná? Vždyť po nezdaru pokusu o socialismus jiná alternativa než kapitalistická na světě nebyla. A třetí cesta? Tu už o jednadvacet let dříve převálcovaly tanky. Návraty a reparáty dějiny zásadně neposkytují. Starý systém se nacházel na konci záruční lhůty, fatálně vygenerované již v době, kdy ušlechtilá osvobozující myšlenka, místo aby se vydala do světa, uvázla uvězněná ve východní pasti jako v kleci. Systém ustrnulý v industriální éře, neschopný zachytit novou fázi modernity, opevněný drátěnými hradbami proti otevřenému postindustriálnímu, informačnímu světu, už neměl žádnou šanci. Pokus o východní socialismus sovětského typu představoval sice významnou, ale časově vymezenou epizodou v dějinách světa, který jako celek nikdy nepřestal být kapitalistický.
   K čemu tedy byla dobrá revoluce, když nezbytná radikální reforma velkokapacitní industriální ekonomiky, trpící strukturálními problémy, nemohla po rozpadu východního impéria a kolapsu jeho trhů vést jinam než na trhy západní? Cesta ke kapitalizaci by nepochybně i bez revoluce následovala se všemi odpovídajícími politickými, ekonomickými a společenskými důsledky. Pouze postup by byl jiný. Místo hysterické demontáže a divoké privatizace by se pro nové ekonomické a vlastnické vztahy nejprve vytvářely náležité právní předpoklady, které v devadesátých letech zcela zřetelně chyběly a vznikaly, až když bylo rozkradeno. Domnívat se, že bez revoluce by se starý režim a systém v nové světové konstelaci udržel, třeba jen nějak oprášený, by bylo vrcholem naivity. Naopak, není důvod pochybovat o tom, že případná „bezlistopadová“ obnova tržního hospodářství, soukromého podnikání a parlamentní demokracie byla zcela reálnou možností. Jen všemocná ruka trhu by asi byla trochu na uzdě a možná, že by se i méně kradlo. Finanční a ekonomická krize by nás sice neminula, ale svět, který se jí snaží tak či onak čelit s vědomím, že bezuzdná tržní divočina je cestou do pekel, by dnes nemusel kroutit hlavou nad chaosem v české kotlině, jejíž vládci se těšili, jak to Evropě osladí. Nemusel se konat klondajk 90. let, který nejen ekonomickou, ale i politickou a právní kulturu zatáhl do suterénu, ze kterého se dosud nevyhrabala. Pokud v útěku z klece do džungle sehrála revoluce mezi prvním a druhým dějstvím spektáklu nezastupitelnou roli, pak z hlediska obnovy kapitalismu představovala vlámání se do otevřených dveří. Revolucionáři byli prostě rychlejší než reformátoři.
   Druhé dějství spektáklu pokračuje a konec představení je v nedohlednu. Je to thriller, ve kterém vypořádávání se s minulostí doby „před“ a s ekonomickou krizí doby „po“ se slévá v bitvu o pouhou údržbu systému v partikulárních variantách. Politika a ekonomika (v tuzemském vydání) ztratily lidský a občanský smysl a v této podobě s největší pravděpodobností už nevyřeší žádnou lidskou otázku. Samoúčel zvítězil nad smyslem. Krize třeba pomine a minulost, která už beztak nikoho nezajímá, vybledne. Lidský smysl se však do politiky a do hospodaření nevrátí, pokud téma smyslu nebude radikálně nastoleno.
   Být občanem hodným toho jména dnes znamená především pěstovat toto téma a začít dřív, než se pod vlivem smyslu zbavené politiky a ekonomistické hysterie stane i život nesmyslem. Pak by platilo dvojnásobně to, co jinak platí vždy, že jenom Bůh nás může zachránit. Ale i s ním je třeba spolupracovat a proto se velkým tématům nelze vyhýbat. Čekat dalších dvacet let by bylo příliš velké riziko.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]