Dlouho očekávaná korespondence Františka Halase konečně vyšla, a to jako šestý, závěrečný svazek básníkova DÍLA; svazky 1-5 (v pořadí 1, 5, 4, 2, 3) vydalo nakladatelství Čs. spisovatel v letech 1969-83. Osmnáct let čekání na knihu Halasových listů a lístků se paradoxně vyplatilo: jednak komentář už nemusí plnit úlohu advokáta diaboli, jakou by byl musel sehrát ještě před patnácti lety, kdy zdaleka nebylo zažehnáno nebezpečí zas nějaké kampaně proti odkazu básníka, který si ve výrocích o poměrech i lidech věru nekladl zábrany, jednak editoři (básníkův syn Jan Halas a bezkonkurenční znalec Halase Ludvík Kundera, který má lví editorský podíl i na svazcích, na jejichž ediční přípravě se účastnil starší básníkův syn F. X. Halas) dále na knize pracovali a dospěli patrně k její optimální podobě. I když bylo předem ponecháno stranou víc než devět set dopisů Buňce, Libuši Rejlové, básníkově milé, pak ženě, bylo těžké z "mnohatisícové listovní žně" vybrat 769 listů nejzávažnějších a nejpříznačnějších, seřadit je (často jsou bez data) a opatřit je hutným komentářem, resumujícím a místy i citujícím dopisy, na něž básník reagoval, objasňujícím reálie, narážky, souvislosti. Zůstane dokladem ostudných polistopadových (ne)kulturních poměrů, že dvanáct popřevratových let nebylo jen časem finální ediční práce, ale hlavně dlouho neúspěšným hledáním nakladatele; pro náhle přeplněný knižní trh se svazek zřejmě jevil jako málo zajímavý, protože neslibující skandál, šok a zábavu a věcným titulem DOPISY zřejmě přímo děsil všemocné marketingové bosy v nakladatelské branži. Nakonec se knihy ujalo nakladatelství Torst a vydalo ji teď v knižní podobě, jíž se přimyká k Dílu z let 1969-83. Ač na vydání přispěly hned dvě nadace, kniha o 420 stranách se prodává (náklad a cena se tam neuvádí) za 349 Kč.
   Podle editorů jsou texty dopisového svazku Díla FH "přibližně z devíti desetin dosud nezveřejněné"; nepřepočítával jsem to, ale je tomu asi tak, i když jak ve výčtu těch, u nichž bylo možno text "porovnat s knižními vydáními", v komentáři chybí, že otevřený dopis Neumannovi vyšel 1964 v knize Nezvalových projevů o Wolkerovi; sluší se však zaznamenat, že zhruba polovina Halasových listů nejpodstatnějších je už dost dlouho dobře známa: z korespondence se čtyřmi osobnostmi směrodatnými pro mladičkého Halase se žel už sotva najdou Halasovy dopisy Šaldovi, až nyní vycházejí neobyčejně obsažné dopisy Václavkovi, ale korespondence s Mahenem vyšla už v šedesátých letech, s Johnem v letech osmdesátých. Tu editoři Díla 6 navazují na průkopnickou ediční práci J. Heka a Š. Vlašína (dopisy Mahenovi) a M. Krulichové a M. Vinařové (dopisy Johnovi). Zato větší druhá polovina Halasových dopisů klíčových, listy jednak Václavkovi, jednak katolickým literárním přátelům, může být pro mnoho čtenářů objevem už proto, že básník představuje dosud velice vzácný příklad schopnosti porozumět si v mnohém s tvůrčími lidmi nejrůznější orientace politické a světonázorové, někdy přímo opačné.
   Objevnost zveřejněných dopisů je však ještě v čemsi jiném. Díky tomu, že editoři otiskují dopisy celé a zřejmě neponechávají stranou ani to, co dnes sotva může být po chuti ideologům totální ideologické revize dějin vůbec a literatury zejména, ukazuje se, že mezi takovými básnickými protichůdci, jakými byli Wolker, Nezval a Halas, bylo kromě socialistické naděje mnoho podstatných shod. Dobře je to vidět např. na tom, jak se jim podobně protivil Arne Novák, podle Halase ta tatrmanská Pýthie. Krásnou a málo dnes vídanou schopnost naopak podat pomocnou ruku i básníkovi, s nímž se řádku let předtím tvrdě přel, dokládá dopis z léta 1943, v němž Halas slibuje, že tu akci pro S. K. Neumanna uděláme. Edice konečně bezděky a bez slitování přinejmenším relativizuje i některé Halasovy příkré soudy. Když si Halas s Mahenem psali o tom, kdo je autorem 52 hořkých balad Roberta Davida, Halas připouštěl, že je jím snad skutečně Nezval, byť nechápal smysl anonymity (měl mylně za to, že by Nezval na knize vydělal víc, kdyby ji podepsal; jak je vidět, tržně to Halasovi nemyslelo), ale neodpustil si poznámku, že ví, jak má rád Nezval peníze. Tu zřejmě pozapomněl, že Nezval na rozdíl od něho nemá žádný stálý příjem, živ jen z toho, co si vypíše, a navíc si Halas neuvědomil, že před měsícem se sám ptal Mahena, nedalo-li by se něco udělat, aby dostal zemskou cenu, na niž nějaké právo má, když ji dostávají Marchové, Habřinové aj.: "já letos potřebuju každý krejcar". Mahen, který měl rád oba básníky, připsal si k Halasovu dotazu na cenu = potřebný krejcar: Nedávno dostal z Melantricha 10 000 Kč. Halas a Nezval, jak je tu vidět, nebyli ve všem každý hodně jiný, jak se Halasovi zdálo v často citovaném dopise z července 1930; i když tehdy si nakladatelé nedovolovali ještě brát básníky na hůl tak moc a tak nestydatě jako dnes, žádný básník korunami neoplýval, nemusel z lásky k penězům podezírat toho druhého a také nemusel je mít vůbec rád, aby se snažil nějaké získat. I o tom, jak se dnes příšerným obratem říká, jsou Dopisy FH.
   Na nemnoha místech jsou v komentáři poznámky typu nejasné, na co naráží, dosud nevyluštěná intervence, snad míní; z velké části za to mohou mezery v dosud dostupné korespondenci, takže je často možné jen se dohadovat; a jen výjimečně není dohad dost přesvědčivý: hledat Vančuru za oním V., který má přijet do Pardubic za Vlastimilem Vokolkem pár minut po Halasovi, jak to dělá poznámka k dopisu z 18/3 1935 (je skutečně z března 1935? - víc by se hodil do podzimu 1938 a pak by snad V=Vavřík), není asi na místě už proto, že Vančura by přece jel od Prahy stejně jako Halas. Lze jen litovat, že mnoho zřejmě pozoruhodných dopisů se nedochovalo. Z korespondence Halas-Mahen jsou k dispozici listy až od konce dubna 1929, ačkoli si oba prokazatelně psali už čtyři roky předtím, není známa Halasova odpověď na Johnův ne zrovna příjemný dopis z 25/10 1927 ani na dopis FXŠ z 28/8 1932, který jistě Halase nemálo zarmoutil. Není však na místě plakat za loňskými sněhy, neboť i dopisové torzo je vlastně pozoruhodným torzem naděje a dá se o něm říci, že je to korespondenční protějšek básnické sbírky A co? I když nejde o Halasovo psaní poslední (následovalo potom ještě patnáct), dopis ministru Kopeckému, v němž Halas v létě 1949 směle bránil Seiferta a Holana, vyznívá jako stále aktuální testament:
   Nedopusť, aby vznikl pocit, že právě společnost usilující o socialismus neumí být velkomyslná a že naopak neučiní vše, aby pomohla tvůrčím lidem.
   Není vůbec divu, že v letech následujících po smrti Halasově podobně energicky prosazovali velkomyslnost vždy znovu zase básníci, někdy i zdánlivě tak velmi jiní než Halas. Nebude to tím, že básníci vidí dál a jasněji než ministři informací a kultury?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]