Humpolecké nakladatelství JAS je známé svojí ediční a reklamní strategií, s níž učební texty pro základní a střední školy nejen vydává , ale také nabízí učitelům, žákům a studentům. Nic proti tomu, učebnic nikdy nebude dost: na knižním trhu ostatně koexistují a vzájemně si konkurují učebnice a učební přehledy, čítanky a cvičebnice různé ceny i kvality. ŠKOLNÍ SLOVNÍK ČESKÝCH SPISOVATELŮ z pera Pavla Dolejšího (s podtitulem 331 českých spisovatelů od počátků písemnictví do současnosti), resp. její třetí, aktualizované vydání (Humpolec 2003, 287 str.), přivedlo kolegu z Haló novin (18. 7. 2003) k názoru, že jde o "publikaci nejen potřebnou, ale navíc svým aktualizovaným obsahem mimořádně cennou", neboť se jedná o "skutečný průnik českou literaturou v její názorové polarizaci"a "objektivní výběr spisovatelů". Domnívám se, že namístě by byly formulace opatrnější, nechceme-li se blamovat a přeceňovat text jen průměrný. Pozitivy Dolejšího Školního slovníku jsou důraz na literaturu po roce 1945 a zařazení autorů vesměs přehlížených, tendenčně opomíjených či zkreslovaných z důvodů otevřeně, nepokrytě politických, tedy např. jako "normalizačních", "režimních" (J. Brabec), proto po Listopadu "odsunutých do bezvýznamnosti" (M. Jungmann), aby "uvolnili místo" těm lepším. Komu jinému než disidentům a "prověřeným"? O pokřiveném zrcadle, v němž je vykládána literatura 2. poloviny 20. století, jsme již v Obrysu-Kmenu obšírně referovali (2/2003). Vítězové většinou nemají skrupule, a ti "naši" nejsou výjimkou (s paradoxním předznamenáním, že titíž byli "vítězi" po roce 1948 i po roce 1989, v době "Vítězství pracujícího lidu" i v době "svržení komunistického režimu"). Ale zpět ke knize.
   Najdeme v ní opravdu medailony některých autorů, kteří se interpretační přízni (na školách i akademiích) netěší - buď zamlčovaných, nebo v lepším případě marginalizovaných. Jmenujme např. Josefa Hanzlíka, Zdeňka Kriebela, Karla Sýse, Zdeňka Pluhaře, Jaromíru Kolárovou, Ivana Skálu, Miroslava Floriana, Josefa Sekeru, Jiřího Švejdu, Tomáše Svatopluka, Valju Stýblovou. Marně bychom ovšem hledali kupř. Vladimíra Janovice (!), Petra Skarlanta (!!), Jaromíra Pelce (!!!), z literatury nejnovější pak Evu Frantinovou či Ivanu Blahutovou, ale žádný slovník není "natahovací", výběrové hledisko (nikoli "selekce") je nutné a sestavovateli slovníku nemůžeme brát právo na vlastní hodnotová kritéria. Je rovněž jasné, že nebohý maturant, který ve čtvrtém ročníku s hrůzou zjistí, že má maturovat z dějin literatury (jakkoli schematizovaných, jinak to ani nejde) a že o nich neví prakticky nic, se spokojí s jakýmikoli, jen trochu seriózními informacemi. Slovníkové medailony zde sice žádnou didaktickou hodnotu nemají, studium samy o sobě neusnadní, ale věcné informace poskytují, tedy proč po nich nesáhnout a "nenabiflovat je".
   Hodné kritiky je dle mého soudu něco jiného než pouhý výběr autorů, protože v něm snahu po objektivitě a odvahu zaznamenat můžeme. Hlavní omezení Dolejšího slovníku spatřuji ve výběru relevantních informací biografických, ideových a uměleckých. Ten se odvíjí od ideových schémat, nikoli od "vlastních hodnotových kritérií", jako ve všech ostatních současných učebnicích literatury uplynulého padesátiletí, což ostře vynikne ze srovnání personálních hesel Josefa Floriana a Miroslava Floriana. Podíl obou autorů na původní české literatuře je nesouměřitelný, přesto má editor, překladatel a kritik katolické orientace Josef Florian heslo delší než Miroslav, a samozřejmě bez jakýchkoli kritických výhrad, jichž se dostává jeho jmenovci, slovesnému umělci nesporných kvalit Miroslavu Florianovi, který byl "představitelem oficiálního básnictví v období normalizace" a jeho tvorba "stala se poplatnou oficiální politice" (s. 55-56). Začteme-li se do hesel běžně marginalizovaných autorů blíže, zjistíme záhy, že jejich tvorba je současnou terminologickou šifrou o "oficiální literatuře" nebo "poplatnosti" vlastně znehodnocována. Ve "výběru" ovšem nechybí V. Blažek, L. Čivrný, J. Hořec, I. M. Jirous, O. Neff, A. Přidal, P. Tigrid ad. Je dáno opravdu uměleckou kvalitou literárního, dramatického či kritického díla, že je uveden A. Přidal a nikoli V. Janovic, že je Hořec preferován před Jaromírem Pelcem (chybí ovšem i Jan Pelc), I. M. Jirous dostává přednost před - kýmkoli jiným? Mám obavu, že nikoli. Kupř. Demlův medailon bychom mohli hodnotit jako apologetický, kdyby tento výklad nebyl zcela běžný, včetně rozšířené pověry, že Demlovo Svědectví zaznamenává Březinovy antisemitské názory (?), a proto bylo odmítnuto (s. 42), zatímco kniha je svědectvím o antisemitských názorech Demlových, vyjadřovaných šokující formou (i jinde a jindy, opakovaně). Konfrontace "dvou" Fučíků, totiž Bedřicha a Julia, vyznívá v současném metajazykovém kódu jednoznačně ve prospěch prvního jmenovaného, přestože význam "Julkův" je nesrovnatelně větší, jeho Reportáž je "světovou literaturou". Zdá se tedy, že interpretačně je Dolejšího kniha ve vleku některých interpretačních schémat oficiální bohemistiky, k nimž nic originálního nepřidává, ovšem ani je zbytečně nerozmělňuje a není nadmíru servilní. Přestože není úkolem "školních slovníků" být originální, větší míra samostatnosti v úsudku i formulacích by neuškodila.
   Zcela stranou ponechávám nejrůznější faktografické chyby, nepřesnosti a jazyková opomenutí, přestože ani ony nepřesahují běžnou míru.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]