»Slova stárnou a pelichají, ztrácejí vůni i úder, básník musí umět znova je okřídliti, vytepati z nich zlatý klíček, otevírající zapadlou bránu času, dáti jim pohádkové sedmimílové boty, aby překročila rázem hory a řeky všednosti.« To je Halasovo krédo z jeho eseje O poezii z r. 1946. Šest desetiletí poté se rodila v této zemi poezie dobrá i špatná, průměrná, podprůměrná i nadprůměrná... Každá poezie je hledání. Hledání nových myšlenek a nových citů. A ona Halasem zdůrazňovaná existence nových, »okřídlených« slov. Básník Vladimír Stibor, o jehož verších Obrys-Kmen již několikrát referoval, ve své poslední sbírce ATRIUM Z RŮŽOVÉHO PÍSKOVCE (Nakladatelství poezie PROTIS, 2006, 62 str.), ale i v celé svoji básnické tvorbě dokazuje, jak je mu Halasova výzva k výrazovému obohacení českého verše niterně blízká.
Stibor je již znám jako autor, věnující právě důmyslnou pozornost samotnému náročnému výběru slov. Nepřichází s ničím křiklavým, hlučným, povrchně a lacině uchvacujícím. Nové podrobnosti a odstíny myšlenek, priorita a všemohoucnost a všenaplněnost obsahu veršů, střízlivá koncentrovaná racionalita, nutící nás k hlubokému spolupřemýšlení.
Již v samotném úvodu sbírky se Stibor vyznává ve svém mottu: »Slovům jež nás přesahují, smíme sloužit celou noc.« A v básni Výročí každý den se docela cílevědomě zatvrzuje:.. »Překvapím pohůnky, /kteří ke svým příběhům / nabírají plnými hrstmi / pár drobných višní, nahořklých básní.../« A ve verších Otázky pro nezasvěcené se pokorně vyzná: »Nevím, co je to poezie, / tuším jen, / čím nás převyšuje / a čím někdy tiskne ke zdi...« Vzápětí se zamyslí v Tváři ve skle: »Čas věnovaný snům / nejméně dvakrát se nám vrátí.../ Nasype pepř i divizny do očí, / pak se jako zloděj ztratí.« Ve verších Tajné jitřní výpravy se znovu vyznává z lásky ke slovu: »Až zažiju boj o slova - / a možná v přímém přenosu ,/ dotknu se slunce, jež se domnívá, /že slepnou ti, co odsoudili odvahu...«
Stiborova poezie plyne jako hluboká, klidná, vyrovnaná řeka. A on sám rozvážně kormidluje vor svého básnictví. Myšlenky se v Stiborově poezii stále nečekaně odněkud vynořují, nabízejí a slova vybízejí jak vidět určitěji, imaginativněji, vše směřuje k hluboké reflexi. Mnohé básně pak jsou obrazy kreslené ze vzpomínek.
Je v těch verších filozofie vzácné vyrovnanosti, smířlivosti s pomíjejícností životního údělu, jsou i svědeckým záznamem kladů i záporů, které osud přináší.
Vzniká tak přepodivná mozaika, plná skrytých variabilních příměrů, chtění i nechtění, oscilujících mezi skutečností a touhou, vzpínajících se k opravdovosti a složitosti poznání.
To poskytuje vždy hledajícímu čtenáři nedefinovatelnou oporu. Kdo se snaží, najde vždy v řečišti poezie místo, kde mu bude nejoptimálněji a kde se s autorem veršů sblíží a sejde co možná nejintimněji. Toto hledání, směřování k vzájemné identitě autora a čtenáře, snaha po vzácném harmonickém souzvuku, zůstává bezesporu nejcennější čtenářskou devizou...
Stiborových 45 básní, Atrium z růžového pískovce, ilustrovala působivě, prostě a citlivě, tak jako ostatně i všechny ostatní autorovy knížky, Alena Stiborová.
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |