Zanícený jungián a předseda nadace C. G. Junga James Hollis ve své knize Mytologémy definuje duchovní krizi moderního člověka jako rozpor mezi individuálním bytím a úradkem bohů. Těžko odhadnout, zda Mytologémy četl Josef Moník, nicméně pro svou sbírku povídek vybral název: Neser bohy. Vedle přesvědčivě odvyprávěných textů o emigrantech zaujme povídka, v níž Moník líčí, jak se snažil Bohumilu Hrabalovi představit sestru, právě ověnčenou významnou literární cenou. Přes hradbu samozvaných bodygárdů to nebylo nikterak snadné. Libuši Moníkové (1945–1998) se podařilo ukousnout větší díl literární slávy než bratrovi; je autorkou několika próz, z nichž jmenujme především Fasádu, Pavanu za mrtvou infantku a Ledovou tříšť.
   Třebaže píše výhradně německy (v roce 1971 se vdala do SRN), tematicky čerpá z Čech a českých dějin. Nejpatrnější je to v případě textu ZJASNĚNÁ NOC (Argo 2009, str. 94), vydaného v Mnichově v roce 1997. Moníkové zbýval rok života a český čtenář si musel od její smrti počkat na knihu ještě dalších jedenáct let. Zjasněná noc vyšla paradoxně v edici soudobá světová próza.
   O Jacku Londonovi se tvrdilo, že si způsob svého skonu předpověděl v románě Martin Eden, A. S. Puškin se zhlédl v tragice básníka Lenského z Evžena Oněgina, to je čas klasiků. I když civilizační choroby současna stírají punc jedinečnosti, na předposlední stránce Zjasněné noci můžeme číst: Sbírá body, hraje na čas. Neví, že pro člověka jako jsem já, je čas nepřítel. Vždy na straně jistého vítěze, smrti.
   Samotný text prózy je členěn do sedmi číslovaných bloků; graficky je naznačeno střídání časových rovin, vzpomínky na minulost jsou konfrontovány s aktuální situací v Praze na počátku devadesátých let minulého století. Moníková prostřednictvím postavy tanečnice Leonory Marty se po dvacetileté pauze vrací do rodiště a výsledky sametové revoluce poměřuje kritickou zkušeností světoobčana. Dospívání v éře reálného socialismu je představeno spartakiádami; tyto události hodné obdivu utlumí autorka aspoň konstatováním: Ženy zničené prací – rodinou, dětmi, muži. Muži zničení pivem. Stejné nejednoznačnosti je vystaven segment erotické provokace vůči bývalému spolužákovi. Akt ponížení a hnusu odkazuje k aktu očistě rukou a opět ke konstatování: Ta žena jsem já.
   Počet stran, úsporný jazyk, lavírování mezí sférou umění a životem a příběh v příběhu, to vše mluví proti tomu označit Zjasněnou noc jako román. Ten ústrojný příběh se proklube zhruba v polovině textu, kdy se Leonora Marty seznámí se svým obdivovatelem, teatrologem Thomasem Aspergerem. Oduševnělou konverzaci mezi sudetským Němcem evropanského myšlení a nacionalistickou Češkou přeruší pád do ledové Vltavy s odstartováním halucinačních vidin. V nich se opětovně sváří univerzálie života nanečisto a výsostného umění (samozřejmě že českého na příkladu Karla Čapka a Leoše Janáčka). A protože se z obdivovatele stane dovedný samaritán, může rozhodování postupovat tím správným směrem. Pravda: na přetřes přijdou ještě Benešovy dekrety, Mnichovská dohoda a rozdělení Československa s připomínkou odsunu Němců, ale závěr bude patřit vstřícnosti ženského těla vůči mužovi...
   Pochvaluje-li si Dana Pfeiferová, autorka doslovu, že se konečně českému čtenáři otevírá cesta k intenzivní recepci autorčina díla, upozorněme, že svým doslovem dokonce přeskočila následnou interpretaci a sebevědomě představila vlastní exegezi, jak taky jinak posvěcenou současným literárněvědným kánonem. Je jasné, že nic horšího nemohlo dílo Libuše Moníkové potkat; už proto, že Zjasněná noc je plná emocí, zůstane vstřícně aktuální a je doslova napsaná krví...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]