Jaký vlastně byl Mácha, muž, jehož nikdo nechápal?
   Jako romantik miloval tajemství. Přešuměly kolem něho tři pokusy o založení tajného spolku, v době, kterou současník Charles Sealsfield (Karel Postl) v r. 1828 charakterizoval takto: „Daleká rozvětvenost tajné policie v Rakousku předčí každou představu. Pronásleduje ani ne tak cizince, jako lidi, kteří se s nimi stýkají. Praha má jediné noviny, a ty jsou na nejnižším stupni, jaký si lze představit.“
   Sabina, Mácha a jistý Matějovský prý organizovali po hospodách vlastenecké sešlosti, kde se zpívalo na počest „práporu české národnosti“ a přísahalo „reprezentantům české slávy Husovi a Žižkovi“ a kde se účastníci měli „za bratry a sestry“.
   Byl to ovšem jistý pokrok proti r. 1822, kdy Adolf von Schaden žehrá na pražské poměry: „Přísně se hledí, aby se neutvořila žádná společnost, jež by se za účelem jakýmkoli scházela ve vlastních místnostech, ba ani přírodozpytci, jichž je v Praze několik, a výtečných, nesmějí se scházet, aby se oddávali společnému zkoumání v tak vznešeném oboru vědění.“
   První spolek zkoušel založit František Cyril Kampelík. Svolal romantické vlastence do jisté hluboké a zarostlé rokle nad Pštroskou; zastudena, v otevřené přírodě, se však pikle kuly obtížně.
   Přesto byl spolek údajně „jako síť rozšířen po celé zemi a prozatím sloužil jen k rychlé dopravě od místa k místu polských uprchlíků, později však k agitacím všeho druhu“.
   Druhý osnoval kolem roku 1835 Jan Slavomír Tomíček se Sabinou „dle vzoru karbonárského“, rovněž s malým úspěchem. Členové, převážně literáti, měli tvořit družiny s tím, že se navzájem znají pouze členové jedné skupiny, nikoliv členové ostatních skupin. Spojení obstarávali náčelníci, zformovaní ve zvláštní družinu podléhající dalším vyšším náčelníkům; na vrcholu pyramidy trůnil sám zakladatel. Pravděpodobně šlo o vytvoření jakési Mladé Čechie, odnože Mladé Evropy, podle vzoru Mladé Itálie, Mladého Německa... Tomíček byl údajně ve spojení s nejmenovaným tajným polským konzulem působícím v Praze.
   Neúnavný Sabina v Květech roku 1835 průhledným jinotajem avizoval příští děje v Obrazech a květech snů, kde Mefisto připíjí na zdraví mladé Evropy a mladé Čechie. V roce 1836 si za to vysloužil policejní vyšetřování. Italský karbonář a zednář Mazzini prorokoval zánik rakouské a turecké říše, přičemž hlavní roli přisoudil Slovanům. Mladá Evropa byla cosi jako Evropská unie ve stadiu larválním, která měla převrat připravit a poté svést do demokratických mezí.
   Založení třetího rozmluvil horkým hlavám „starší, všeobecné vážnosti požívající vlastenec“, nejspíš umravnělý František Palacký. Osnován byl rovněž v hostinci – U Ježků v Konviktské ulici právě o korunovaci císaře Ferdinanda (1836).
   A přece ony trudné doby přetrvala Máchova báseň Aniž křičte, že vám stavbu bořím, silně vonící zednářskou sírou:

   Aniž křičte, že vám stavbu bořím,
   jenž by sama v krátkém padla čase;
   neb kdy základ krysy rozlézají,
   celý dům se větrem již kolíbá,
   jehož krov se k zemi skoupě shýbá,
   jakou schránu střechy jeho dají? -
   A kdy nové stavení má státi,
   zdaliž radno stavbu zase jinou
   na základů u vysokost hnáti,
   předešlé který byl pádu vinou?

   A navrhuje i řešení:

   Protož buď i základ vyvržený,
   nový základ vložte v zemi plodnou;
   na něm nový dům buď založený,
   jehož střechy přede bouří škodnou
   i před parnem denním vás uchrání. –
   Kdyby však před stavby ukončením
   konec vzala stavba s mojím bděním
   (spaní člověk mdlý se neubrání):
   pak na místo mistra zesnulého
   některý z učenců jeho vstane,
   ten přikročí v dráze znamenané
   k ukončení stavení nového.

   Vskutku, na špatných základech dobrou stavbu nepostavíš aneb opět kacíř! Zvláště když vezmeme v potaz tuto variaci několika veršů:

   Zdaž je radno zas do výše hnáti
   na základě onom stavbu jinou,
   jenž byl pádu předešle již vinou?

   Karel Janský, Máchův znalec a životopisec, tvrdí:
   „Poněvadž v té době česká zednářská lóže v Praze nebyla a do německé by byl Mácha nevstoupil, vztahuje se báseň k nějaké tajné společnosti jiné, ale zednářům podobné. Je také možné, ale málo pravděpodobné, že je jen ohlasem dobových literárních projevů.“
   Jenže jediné kladné recenze na Máchův Máj byly recenze německé, otištěné 20. června 1836 v časopisu Unser Planet a 22. června 1836 v Österreichisches Morgenblatt. V Mladé Evropě nebylo místa pro národnostní rozepře, naopak – právě k jejich odstranění byla organizována.
   Otokar Fischer upozorňuje na fakt, že Máchova polemika je stylizována podle jakéhosi obřadu (stavba, pád, základ, střecha, učedníci, mistr), ukazující k tajemné symbolice nějakého řádu:
   „Je nápadné, že symbolika této básně podivuhodně připomíná symboliku svobodného zednářství. Chybí jen slovo ´chrám´ za pyšné ´stavení nové´, aby se básník objevil před čtenářem jako pilný ´zednář´ , který buduje chrám Šalamounův. Skrývají se za symbolikou této básně skutečné vztahy Máchovy k zednářským kruhům? Na tuto otázku nemůžeme dáti odpověď. Avšak nemá snad ani významu, jaká bude odpověď, nacházíme v době romantické také hojné případy společností a organizací, které žily jen ve snech romantiků, tedy ´neviditelné církve´.“
   Enfant terrible českých literárních historiků Oldřich Králík v knize Demystifikovat Máchu (1969) poskytuje jiný výklad: „Citovaný badatel příliš lehce rezignuje na požadavek, aby užití zednářské symboliky bylo podepřeno fakty z básníkovy biografie, příliš lehce releguje Máchu, domnělého pisatele básně, do naprosté duchovní osamělosti.“
   Mácha však přece napsal báseň jako reflexi své osobní situace: nenávistné kritiky Máje, sázka na budoucí generace, které teprve pochopí jeho dílo...
   Králík však báseň přisuzuje Sabinovi, který se prý mohl považovat za „mistra“ a ostatně to byl on, kdo zachránil ztrouchnivělou stavbu Máchova díla před úplným rozpadnutím v prach zapomnění.
   „První problém, který se vnucuje, je biografické pozadí oné mystické vrstvy. Mystický postoj ke skutečnosti je dost výjimečný, nedá se myslit, že by si jej vypracoval autor z třicátých let 19. století výhradně z vnitřních popudů, z vlastní nejsubjektivnější potřeby. Nezbytně musíme u takového autora předpokládat setkání s některou větví mystické tradice v evropské kultuře, nějaké zprostředkování. Mystik jakékoli observance je z pojmové podstaty zasvěcenec. Této věci si byli vědomi všichni, kdo o Máchově filozofii a tvorbě psali.“
   Králík chce, aby ho stopa dovedla k Sabinovi. Mácha byl prý po mystické stránce povrchní, zato Sabina se v mystice vyznal!
   Máchovi bylo dáno žít uprostřed veršotepců, jež sám nekompromisně charakterizoval: „Panenský vzduch hájů neprovívá myslí našich písničkářů, kdyby na nich bylo, utopili by poezii v chladných rýmech a v dělaných, ale necítěných verších.“
   Sám definuje své postavení coby „jediného svého druhu“: „Byl jsem neklidný, nešťastný a nespokojený, jsa zvyklý dělat všechno pro budoucnost, nic pro přítomnost, poněvadž jsem očekával všechno od budoucnosti, i když jsem věděl, že mé dílo v době svého působení zde už nebude a dávno zůstane zapomenuto.“
   F. X. Šalda napsal: „Ten optimismus, s kterým mluvil Tyl o naší národní budoucnosti, byl Máchovi úplně cizí. Se sebemrskačstvím vyvolával si naopak obrazy národního pokoření a napájel se žlučí zoufalství.“
   Mnoho bylo povolaných, mnoho nevyvolených radilo, jak a kterak naložit s životem a dílem knížete českých básníků. Dílo nakonec zachránil před zkázou proskribovaný Karel Sabina, věrný přítel, skutečná a nikoli salonní oběť žaláře národů, vyhlášený za zrádce národa samozvaným soudem kolaborantů s režimem, básník smutné postavy, jehož verše z Prodané nevěsty přežily všechny a všechno. Proč bychom se tedy netěšili? Jeden z Máchových deníků však prokazatelně skončil v popelnici ještě po 2. světové válce!
   Pohřeb měl Mácha nanejvýš řádný a dokonalý, básníka doprovodilo na hřbitov dvanáct ctihodných mistrů, a sice švec, řezník, sladovník, krejčí, pekař, kovář, truhlář, tesař, kramář, zedník, koželuh a konvář.
   Spisovatel a literární historik Radko Pytlík vyšel z jiných pramenů než Karel Janský. Podle něj byla vídeňská lóže Zur wahren Eintracht v Praze soustředěna kolem geologa Ignaze Edlera von Borna (1741-1791) a jeho časopisů. V obnovené lóži Zu den drei gekrönten Sternen (U tří korunovaných hvězd) pracovali Josef Dobrovský, osvícený kněz Matěj Josef Sychra a další.
   „Později se tato lóže rozrostla ve Sdružení stavitelů, označované též Slávští bratři. Scházeli se v kavárně U Modré hvězdy v Havířské ulici kolem buditele Karla Slavoje Amerlinga, a mezi jeho členy patřil Pavel Josef Šafařík, František Palacký, František Ladislav Čelakovský, František Ladislav Rieger, Josef Jungmann.“
   Takže Mácha „hledající“ bez šancí zřejmě nebyl.
   Amerling si pozornost zaslouží, ale jeho i celý spolek můžeme charakterizovat takto: Tihle páni byli opravdoví páni, usedlí, hrdí na své kožichy (Rieger), na své postavení, zcela ochotní spolupracovat s mateřskou, lépe řečeno macešskou říší. Nějaký básník jim mohl leda foukat do polévky. Není divu, že se mu jejich stavba zdála nakřivo.
   Historie, která vše napraví, však dala za pravdu těm i oněm.

   Úryvek z knihy Praha zednářská, kterou vydala nakladatelství BVD a Futura

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]