Ruský režisér Sergej Fedotov začal s českými divadelními soubory spolupracovat v roce 1995 a od té doby nastudoval už úctyhodných patnáct her. Fedotovovy inscenace, zpřítomňující především díla ruských klasiků, zejména Gogola, Dostojevského a Bulgakova, dávají velký prostor herecké práci, usilují a zachycení odpovídající atmosféry a vytvářejí prostor pro silné emocionální působení představení. S tím souvisí i režisérův výběr spolupracovníků, zejména pojetí scény a hudební složky.
   Fedotovovo zaujetí pro Michaila Bulgakova jsme na českých jevištích mohli sledovat už v několika realizacích - Zojčin byt režisér nastudoval s posluchači DAMU, dramatizaci románu Mistr a Markétka inscenoval v hradeckém Klicperově divadle, za režijní pojetí Psího srdce v ostravské Aréně získal Cenu Alfréda Radoka. I jeho nejnovější Bulgakov, hra MOLIÉRE, uváděná v pražském Divadle v Dlouhé (překlad Alena Morávková, scéna Adam Pitra, hudba Vladimír Franz), nezůstává nic dlužna režisérově pověsti. Realistická střídmost bez prvoplánových aktualizací, k nimž svádí souvislost mezi Bulgakovovým a Moliérovým osudem, kontrastnost umělého světa divadla, třpytného královského dvora a příšeří církevních spiklenců, to vše tvoří výchozí rámec pro herecké uchopení vnitřního dramatu geniálního umělce i celého dobového světa lásky a cti, ale i pokrytectví, intrik, bezohlednosti, adorace i největšího ponížení člověka.
   Bulgakovův Moliére vznikl v době pro spisovatele velmi nepříznivé. Už ve druhé polovině dvacátých let tento dosud úspěšný prozaik a dramatik začíná narážet se svou nekonvenčností a nekonformností, otevřeně kritickým pohledem na některé stránky sovětské skutečnosti. Po úspěchu časopisecky vydaného románu Bílá garda a novely Osudná noc i nemalém ohlasu jeho divadelního debutu Dny Turbinových přichází roku 1927 období zákazů Bulgakovových dramatických i prozaických děl, a v důsledku i ke značnému ztížení umělcových životních poměrů. To, že úřady zakázaly inscenování dramatu Útěk, komedie Zojčin byt či satirické hry Purpurový ostrov, stejně jako novely Psí srdce, vedlo Bulgakova k zoufalému činu. Roku 1930 se obrátil na sovětskou vládu dopisem, v němž vylíčil své těžké existenční postavení a požádal o možnost vycestovat za hranice, když ho jeho vlast nepotřebuje. Telefonicky se mu ozval Stalin a vzápětí přišla možnost pracovat po boku Stanislavského a Němiroviče-Dančenka v MCHAT. Zde však uspěl jen s dramatizací Gogolových Mrtvých duší; celých sedm let Bulgakovova zdejšího pobytu je přeplněno velkými tvůrčími plány a marným bojem za jejich realizaci.
   Hra Moliére je obrazem zápasu legendárního klasicistického dramatika s absolutistickou mocí a všemocnými církevními kruhy, které stály za zákazem komedie Tartuffe. Nelítostná kritika pokryteckého pobožnůstkářství, pod níž se ukrývá touha po vlivu a majetku, natolik pobouřila církev, že pomocí intrik a zneužitím úskalí komediografova osobního života docílila u Krále Slunce, Ludvíka IV., stažení hry z repertoáru, přirozeně se všemi katastrofálními dopady na Moliérovu divadelní společnost i jeho vlastní tvůrčí činnost. Bulgakovův osud, obdobně poznamenaný ambivalentním vztahem ke Stalinovi (je pro něho nejvyšším představitelem moci, která umělci staví do cesty překážky, zároveň je coby mladý revolucionář protagonistou Bulgakovovy hry Batumi, paradoxně samým Stalinem zakázané), posloužil dramatikovi jako podstatné východisko nejen při při vytváření obrazu rozporné doby, ale i při vhledu do rozporuplné tvůrčí osobnosti, která za cenu menších, zdánlivě bezvýznamných ústupků bojuje za uznání nejsmysluplnější části svého díla, za étos svého uměleckého snažení. Je to zápas marný, Moliére umírá (fiktivně přímo na jevišti) uprostřed své práce, do poslední chvíle neopouštěje své přátele, spolupracovníky ani své literární hrdiny.
   Roli Moliéra svěřil Fedotov Miroslavu Táborskému, který už dříve zazářil v ideově spřízněné úloze umírajícího herce v Garderobiérovi a jehož rozsáhlý výrazový rejstřík plně pokryl rozporuplnost a košatost hrdinovy osobnosti. Stejně přesvědčivý je portrét krále, vytvořený Tomášem Turkem (alternuje s ním Martin Veliký). Velkou hereckou příležitost dostaly i další výrazné osobnosti divadla, třeba Klára Sedláčková-Oltová coby mladá Moliérova životní partnerka, Filip Čapka v roli rozporuplného, tápajícího herce-milovníka Zachariase Moirrona či Martin Matejka představující Jeana Jacquesa Boutona, lampáře a Moliérova sluhu.
   Fedotovovo představení určitě patří k těm nejlepším jevištním realizacím poslední doby, navíc jeho téma konfliktu umělce s mocí, pokrytectvím a ústrky nepřestane nikdy být aktuální.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]