Československé nadšení a sovětský ráj
   V roce 1988 jsem v Bratislavě v univerzitní knihovně četl zažloutlé stránky československých novin z roku 1968 a tyto noviny podnítily moji mladou představivost. V každém článku, při příležitosti libovolné záminky, ale i bez ní, byl přítomen nepřehlédnutelný obdiv a chvála na adresu přední a úspěšné sovětské zkušenosti, z níž se lid Československa, budující socialismus, vášnivě učí, kterou si touží osvojit nebo se k ní alespoň přiblížit. Takto, s pěnou u úst, českoslovenští novináři chválili velkého staršího bratra až těsně do srpna roku 1968. Sovětský svaz byl líčen coby zaslíbená země, téměř ráj na zemi, kde je všechno absolutně správné a bude nejsprávnější na věky. Obrovský strom s koláči, pod kterým leží s otevřenými ústy vypasený a se svými vymoženostmi spokojený sovětský lid, který »již vybudoval socialismu«, a koláče mu padají rovnou do pusy.
   Kvetoucí blahobyt sovětského lidu byl v Československu opěvován se zvrácenou vášnivostí, místní autoři byli nadšeni nejlepšími technologiemi, svědomitými dělníky a rolníky, a co bylo obzvlášť překvapivé, zvláštní kapitola byla věnována oslavě velkolepých úspěchů SSSR v oblasti zemědělství. V Sovětském svazu je nejvíce kombajnů na obyvatele - pochvaloval si deník Práce.
   Připomínám jenom, že v samotném socialistickém Československu, i přesto, že je tu jen skromné množství úrodné půdy, se v té době úroda obilí blížila finským nebo německým výsledkům, tedy převyšovala sovětské ukazatele několikanásobně. A vůbec ČSFR byla zemí, kde se tehdy dalo dostat desítky druhů libovolných potravin, salámů a sýrů československého původu, které byly nejen lepší než ty dnešní »produkty svobodného trhu«, ale i viditelně lacinější.
   Mražené maso v potravinách ČSFR prakticky neexistovalo. Všechno maso bylo čerstvé. Fenomén sovětského »mraženého masa« po dvou kilech na osobu nebyli českoslovenští občané, kteří navštívili sovětský ráj osobně a porovnali realitu s novinovými chvalozpěvy, schopni pochopit. Jednoduše nechápali, proč u nás maso zmrazujeme. Proč, když je ho navíc málo, ho nejíte hned, čerstvé?
   V Československu tehdy velice početným skupinám turistů ze SSSR přecházel zrak nad možností koupit si za vyměněných tři sta rublů tolik věcí nebo potravin, kolik si doma nemohli koupit ani za tisíc.
   Už tehdy, v dnes tak vzdáleném roce 1988, jsem si lámal hlavu nad tím, zda chvalozpěvy na adresu SSSR těsně před příjezdem sovětských tanků byly projevem slabomyslnosti, nebo výsměchu? Anebo obojího naráz, promíchané v mozcích tehdejších ideologů KSČ, kteří nejprve hromadně podporovali Dubčeka a socialismus s lidskou tváří, a potom stejně masově Dubčeka zradili?
   Zato později, za dnů »něžné revoluce« v roce 1989, ti samí, viditelně zestárnuvší entuziasté Pražského jara, znovu vyšli na světlo boží a stali se těmi nejkovanějšími demokraty a antisovětčíky. A nejzábavnější na tom je, že mnozí z nich se dušovali a dušují dodnes, že Rusy údajně neměli rádi nikdy. Tváří se, jako kdyby noviny s jejich chvalozpěvy o velkém SSSR kdosi stihl spálit nebo přepsat ve stylu Orwella.
   Tyto vzpomínky na dobu před dvaceti lety se každým dnem stávají stále aktuálnějšími nejen na Slovensku a v České republice, anebo, řekněme, v Maďarsku a Polsku. Jako prorocký sen předpovídají blízkou budoucnost, a jak se to v dějinách často stává, budoucnost vypadá jako minulost obrácená vzhůru nohama.
   Kdo dnes dokáže povědět Evropě pravdu o Rusku?
   Dohodněme se hned na tom, že malé pravdy má každý jiné a nedají se spočítat, zatímco velké Pravdy je v životě jen tolik, kolik je Štěstí. To znamená velice málo. A mnozí ji nemají vůbec. A tak se trápí i bez Velké pravdy.
   Ale nechme Pravdu pravdou. Správnější je položit jinou otázku: kdo v Evropě chce rozmlouvat o Rusku pokud možno pěkně, výrazně a zajímavě? Anebo to řekněme jinak - rozmlouvat alespoň nějak - ale o Rusku? Třeba ani neříkat pravdu, ale jen tak ukázat obrázek, který by se pravdě aspoň trochu podobal.
   Odpověď zní jednoduše - neříká to nikdo a nikdy. A proč je to tak beznadějné? Protože evropští autoři to nejen neumějí, ale ani nechtějí. A ještě něco - velmi se bojí, že řeknou něco nesprávně. Je to v podstatě stejná situace, jako v dobách existence sovětského bloku skládajícího se z »lidových demokracií«. Tehdy se vůbec nesmělo napsat, že každý dělník v NSR si může koupit auto, když bude hodně moc chtít. Dnes se zase nesmí ukazovat přepychem svítící centrum Moskvy - pohled barevný a objektivně zajímavější právě pro »konzumní« Evropu než pro asketickou Vologodskou oblast. Nesmí se totiž ukázat, jak dnešní Rusové nakupují přepychové francouzské módní doplňky za neskromné moskevské ceny.
   Několik let jsem se v rámci experimentu pokoušel přemluvit ředitele slovenských televizí, včetně komerčních a »nezávislých«, k jedné jednoduché věci. Prosil jsem je: Přátelé, ukažte večerní ulice Moskvy. Není třeba uvádět žádný text, ani hudbu, někoho posílat do Moskvy také nemusíte. Dám vám hotový videoklip. Odmítají to odvysílat, jejich výmluvy jsou směšné a nesmyslné.
   Tady je třeba poznamenat, že Slovensko je malá země, ve které každý každého zná a já mám s každým z několika mediální bossů této nevelké země dlouholeté, vcelku dobré vztahy. Nejsou to však vztahy natolik dobré, abych je dokázal přimět k odvysílání dvouminutového šotu z moskevských ulic zalitých zářivým neonovým světlem. Ale Time Square v New Yorku - to odvysílají, to ano, račte si posloužit!
   Jak moc je vlastně Rusko pro Evropu zajímavé?
   Otázka je to rovněž důležitá, ale odpovědět na ni není těžké. Rusko je pro Evropu »v podstatě nezajímavé«, pro Evropu je »v podstatě nezajímavé« téměř všechno, co se přímo netýká citlivých míst stále unifikovanějšího evropského spotřebitele - konkrétně žaludku, kapsy, léčení a ještě také dětského instinktu koukat se klíčovou dírkou. To poslední přináší bulvárním médiím fantastické peníze.
   Dnešní »průměrný Evropan« je svou mentalitou překvapivě blízký tomu, co se za Čechovových časů nazývalo slovem měšťáctví, ke kterému byl téměř vždy připojován do evropských jazyků nepřeložitelný přívlastek »pošloje« (významově nejbližší slovo je banální - pozn. překl.).
   Pro tohoto »průměrného Evropana« již dávno není zajímavá ani sama Evropa - natožpak vzdychat o dalekém Rusku. Jeho informační potřeby jsou jednoduché, můžeme říci primitivní, lehce ovladatelné a dost efektivně se dají kontrolovat. Tyto potřeby jsou už téměř přizpůsobené globalistickému standardu, který usiluje o to, aby všechny zprávy v konečném důsledku produkovalo jedno ministerstvo - Ministerstvo pravdy. Aby oblečení vyrobené v Číně všichni lidé svorně nakupovali v jednom globálním Tesku.
   Průměrný Evropan toho potřebuje celkem málo - dát si trochu polechtat nervy mrtvolami na ulicích, skandály nebo vraždami (kterých je v mírumilovné Evropě chronický nedostatek). Potom se nechat konstruktivně zaujmout »sociální tématikou« a jako dezert si dopřát, aniž by musel odcházet od televizoru, mnohokrát od srdce, nahlas a pro všechny v okolí vykřičet, že politici jsou prodejné špinavé svině a politika je svinstvo.
   Říci nahlas, odvážně a hrdě - v kruhu rodiny, v hospodě, v práci - a tak využít své posvátné demokratické právo pobouřeně okomentovat, z pohledu zdola, jak zaníceně mlaskají tam nahoře, u koryt, ty »svině politici«. A ještě se potichu zasnít na téma: ale vždyť i já bych taky mohl, vždyť nejsem o nic horší než oni, špinaví a prodejní.
   Jako zvláštní lahůdkou lze času od času potěšit průměrného Evropana také nějakým skandálem o pedofilech belgické výroby, promíchaným se starými americkými filmy. A to je v podstatě všechno.
   Jestli si nyní čtenář řekne, že přibližně stejně vypadá i »průměrný Rus«, budu se s ním hádat a snadno zvítězím. Informační potřeby průměrného Rusa se liší od evropského stejně výrazně, jako chaotická noční Moskva, plná nebezpečí a dobrodružství od o osmé hodině usínajícího »perníkového« Norimberku. Jsou to rozdíly, které k pochopení nezbytně vyžadují věnovat tomuto tématu samostatný článek.
   V Rusku nejenže existuje víc různorodých informačních proudů. Všechno je tam serióznější. Průměrný Rus představuje objekt složité, cílevědomé a v posledních letech stále úspěšnější Strategie Masové Komunikace, která daleko přesahuje rámec banálního prodeje všeho, co se dá prodat. Průměrného Rusa cílevědomě někam směrují, přičemž za éry Putina už to nejsou zlostní stařečkové a la Brzezinski, nýbrž vlastní tvůrcové mýtů. Zda vedou dobře a tím správným směrem - nechme posoudit historiky. Je však důležité, že vedou, že Rusko má nyní strategii národního budování mýtů, stejně jako ji mají USA, Írán nebo vůdce Venezuely Hugo Chávez.

   V Evropě zatím nic takového není - žádné strategie kromě reklamně-marketingových. Média nudně obsluhují stále sílící konzumní marasmus a Evropany nikam nevedou už jen proto, že to je »nedemokratické« a dokonce »totalitární«.
   Převládá názor, že Evropan je už do morku kostí nasáklý demokratickými hodnotami a je povinen věřit v budoucí rozkvět Evropské unie sám od sebe, jako kdyby seděl u autopilota. Dokonce i když nějací maskovaní chlapíci pálí na silvestra přímo před očima jeho oblíbené auto. A ať se nikdo neopováží jeho, zralého Evropana, plného hodnot, někam vést!
   A co když Evropan nevěří v budoucí rozkvět Evropské unie - mimochodem, jediné rozsáhlé a velmi nepřesvědčivé mytologické konstrukce současné Evropy?
   »Stává se i to; jak se říká, i v nejlepších rodinách se najde černá ovce!« odpoví vám službukonající evropští politologové. »Jen ať si i nadále nevěří, je to jeho posvátné právo. Ani my sami nijak moc nevěříme, tedy hodně nevěříme...«
   Evropa - to je království liberalismu, který zvítězil v oblasti médií a který z důvodu své destruktivní povahy všechno kolem sebe ničí, nic nebuduje. Tedy atmosféry, v níž nikdo v nic nevěří, ale na druhé straně nic, čemu se věřit dá, nenabízí.

   Rusko patří do kategorie nudných
   Vraťme se však k »průměrnému Evropanovi« a jeho potenciální komunikaci s tajemným Ruskem. A kde se vůbec nachází Rusko ve světě takového Evropana? Nikde, přesněji řečeno téměř nikde.
   Rusko, stejně jako i mnohé jiné věci, se dostává v kategorii »mezinárodní politiky« na jedno z posledních míst. Nějaký nový milenec Sarkozyho bývalé manželky, který se objeví na prvních stránkách novin, překrývá celou »mezinárodní politiku« a jako sněžná lavina zanechává pod sebou osamělého lyžaře.
   To ruští čtenáři se zabývají otázkami Kosova, Balkánu, Íránu, Kurdů a ještě se trápí nad otázkou rozdělení Belgie, které, jak se ukazuje, se opět konat nebude. A přitom Belgičanům je to všechno celkem upřímně ukradené. Dokonce jim slibované rozdělení vlastní domoviny už leze krkem - všichni slibují, ale nikdo nerozděluje. Belgičané jsou už čekáním unaveni. Jako v tom starém vtipu:
   Vasilij Ivanovič rozzlobeně říká Anče:
   - Ja tě pomiluji, Ančo!
   - Ále, vy pořád jen slibujete!

   Rusko začíná zářit v evropském informačním poli pouze tehdy, když nějakého oligarchu zavřou do francouzského žaláře společně s ruskými děvčaty, která se údajně drze prodávají přímo před očima francouzské cudné mládeže.
   Anebo když si Abramovič koupí v pořadí další jachtu a na ní přiveze nového hráče Chelsea za takových 50 milionů.
   Nebo když se Putin nechá vyfotit s odhaleným hrudníkem a v kovbojském klobouku.
   Jinak řečeno - vždy a všude, kde Rusko figuruje v rubrice »žluté zprávy« podle ruské terminologie anebo »bulvární« podle evropské, dochází k tomuto krátkému a dost svéráznému seznámení »průměrného Evropana« se svým obrovským východním sousedem.
   Dokonce ani zprávy o ropě a plynu nevyvolávají zvláštní zájem pracujících evropských mas, protože to je zase »mezinárodní politika«, která se jejich reálného života zatím nijak citelně nedotkla.
   Dokonce i když v Londýně otráví agenta Litviněnka - což je zase politika, takže nuda. Mrtvola je, pravda, vždycky mrtvola, a z pohledu bulváru věc nesporně atraktivní.
   Na co ale jsou všechny ty nudné rozhovory, nadávky, demarše! To se rychle zapomene, je třeba si to všechno pamatovat, mít v hlavě nit událostí. Solidní tabloid (masové médium), v něž se každý den objevuje čerstvá, pochopitelná, zajímavá mrtvola, a každý den už od rána je přidělována dávka skromné lidské radosti, to je něco dočista jiného! Někoho srazilo auto, někoho probodli, zastřelili. Ale já to zatím nejsem!
   Zajímalo by mne, co když se náhle čerstvé mrtvoly ztratí, co potom budou dělat bulvární mediální magnáti? Zřejmě si je začnou vyrábět vlastními silami - cožpak by měli zastavit běžící pás na výrobu bulvární žvýkačky s příchutí shnilých jahod?

   Zkušenost se sovětským tištěním kedluben
   Je možné, že v Rusku mírně zveličují význam »ruských« informačních vstupů pro evropská média. Dokonce když Putin přednese nějaký z pohledu Ruska zásadní projev v Mnichově, evropská média to podají jako běžný výrok, jako jeden z mnohých. Zato ruská média troubí jako sloni, jenže jejich hlas není v Evropě slyšet a evropská média potichoučku piští jako myši.
   Proč je tomu tak? Zřejmě proto, že poskytovat vlastní informační prostor prezidentovi Ruska nepatří a nikdy nebude patřit mezi plány majitelů médií dominujících v Evropě. A to je v podstatě normální.
   Je důležité, aby se Rusko naučilo adekvátně hodnotit sílu a kvalitu informačních signálů na ruské téma v evropských médiích, aby se už neopakoval sovětský syndrom, kdy si tisklo kedlubny samo sobě. Když třeba deník Pravda, který vychází v milionových nákladech, donekonečna citoval pokrokový anglický tisk podle svého oblíbeného zdroje - novin anglických komunistů Morning Star, přičemž hlavními kupci těchto »anglických« novin byli sovětští studenti a školáci, kteří studovali angličtinu.
   A angličtí komunisté i jejich noviny žili ze sovětských peněz a představovali společenství úspěšných prvotřídních »kedlubnistů«, kteří generovali falešné informační vstupy, jež přebírali »kedlubnisté« o stupínek výše. V důsledku toho drahý Leonid Iljič jednou za pět let dovoloval generálním tajemníkům západních komunistických stran políbit svoji štědrou ruku - a mezinárodní komunistické hnutí v Evropě žilo dál, nenápadně a sytě.
   Tím vším už Rusko prošlo za sovětské epochy. Maličké americké noviny Daily World - také orgán komunistické strany - nebojácně kritizovaly americký imperialismus přímo v jeho zvířecí noře a tuto kritiku sovětská média distribuovala do éteru téměř ve stovce jazyků. Ale žádný smysl to nemělo. Dnešní ruští tvůrcové mýtů musí kvalitně, do samotné podstaty pochopit a prožít opravdový smysl současné doby: zápas o moc v »demokratickém světě« - to je boj o vlastnictví médií. Tato teze platí už i pro samotné Rusko, ale s jistými zásadními rozdíly. Pro Evropu však platí na sto procent a za pár let to bude platit i na sto padesát procent.
   Pravda je, že umět používat média, která vlastníš - to je otázka obrovského významu. Je to otázka strategická, rozhodující. Je to umění, ve kterém se algebra a harmonie v extázi slévají jedna v druhou a vzniká televizní monstrum planetárního působení se skromným názvem První a unikátní auditor stovek milionů. Ale aby mohla vzniknout otázka »jak média používat«, je třeba nejprve nějaká média vlastnit. Na paštiku ze zajíce také potřebujeme nejdříve zajíce.
   Za sovětských časů byla těžkopádná mašinérie »kontrapropagandy« zaneprázdněna právě pokusy připravit zaječí paštiku za úplné nepřítomnosti zajíce. Protože vyhlásit Morning Star za zajíce, vhodného na paštiku, se jaksi nějak nedá.

   Přetištěno ze Slovanské vzájomnosti č 3/2008
   Přeložila IRENA FABIÁNOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]