Téměř dvacet pět let svého krátkého života prožil Karel Hynek Mácha za vlády císaře Františka I., o jehož nechuti k inteligenci svědčí jeho výrok z roku 1833: Tak řečení géniové a učenci nejsou k ničemu, vždycky chtějí všecko vědět lépe a zdržují úřadování, anebo jim nevoní. Zdravý lidský rozum a dobrá zadnice - to je nejlepší. Kdyby zůstalo jen při tomto projevu byrokratického zpátečnictví, které vrátilo Rakouské císařství o desítky let zpátky, před reformy Josefa II., nebylo by to ještě to nejhorší. Jenže františkovsko-metternichovský absolutismus, opírající se o špiclování tajnou policií, cenzuru a katolickou církev, dusil každý projev svobodného myšlení i veřejného projevu. Napoleon byl poražen, je po Vídeňském kongresu, ale trůn má panickou hrůzu z každé změny, z latentního jakobínství, tajných spolků a možné revoluce. Díky Františkovi I. se Rakousko změnilo v jedno z nejzaostalejších soustátí v Evropě.
   V této atmosféře nehybnosti a strachu, kdy obyvatel přestává být občanem a je posuzován především podle stupně své loajality a poslušnosti, má český vlastenec, unavený napoleonskými válkami a bezvýchodností společenské situace – uvědomme si, že František I. vládl plných čtyřicet tři let -, jen dvě možnosti úniku: buď se oddá romantickým snům o slavné české minulosti či svobodnější, leč vzdálené budoucnosti, anebo se rozplyne v každodennosti biedermeieru. A biedermeier, odvozeno od adjektiva bieder = bodrý, počestný, řádný, ale občas také šosácký, znamená únik z veřejného života do klidu u domácího krbu. Tuto názorovou polarizaci můžeme pozorovat i u dvou největších představitelů předbřeznové literatury – u Máchy a Erbena. První je buřič, Byronem inspirovaný malkontent, autor programové básně Aniž křičte, že vám stavbu bořím z roku 1834, druhý je vzorný otec a choť; pracovitý badatel a svědomitý úředník; řádný občan a ušlechtilý dělník na národa roli dědičné, jak píše Vojtěch Jirát v objevném eseji Erben čili Majestát zákona.
   Kdo špehýrkou vzpomínek Karla Sabiny nahlédne do Hynkovy ubohé tmavé světničky v bytě na Dobytčím trhu č.p. 551, ten rázem pochopí, že Máchův odpor k biedermeieru má rozměr nejen filozofický, ale i pudově sociální. Máchova odbojnost, byť s ohledem na cenzuru tlumená, vysvítá i z následující příhody: 22. září 1835 ráno, před příjezdem nového císaře Ferdinanda V. do Prahy, pošle František Palacký kritika Jana Slavomíra Tomíčka za Máchou, aby u něho objednal oslavnou báseň do almanachu Matice české, vydávaného na počest mocnáře. Černě oděný a státotvorně vyhlížející Tomíček sugeruje pocit, že odmítnout nelze. Mácha vyhoví, ovšem po svém. V noci z 24. na 25. září napíše za dvě a půl hodiny báseň Na příchod krále. V příštích dnech ji pošle nejvyššímu purkrabímu hraběti Karlu Chotkovi, který bdí nad ideovou nezávadností sborníku. Chotek báseň odmítne jako provokaci, a ona jemnou provokací skutečně je. Vždyť Ferdinand V. je rakouský císař, nikoli český král. Tím je korunován až o rok později. Je tedy zřejmé, že básník měl na mysli některého ze slavných českých králů dávné minulosti. Krom toho lze v textu číst narážky typu: jenom Praha – Praha ještě dřímá! nebo jenom Praha – Praha ještě v stínu!, jejichž jinotajný politický smysl je zřejmý. Pikantní je, že opatrný Chotek vrátí báseň i Tomíčkovi. O pár let později Pražané s překvapením zjistí, že sesazený Fedinand V., kterému se vídeňská ulice pošklebovala jako retardovanému epileptikovi, za nějž musí vládnout triumvirát v čele s nenáviděným Metternichem, má víc demokratických instinktů a sociálního cítění než mnohý ze zbohatlých vlastenců.
   V Máchově Deníku z roku 1835 se dočteme, že 25. září, tedy po oné noci nad básní Na příchod krále, se básník sešel v Pospíšilově knihkupectví v Liliové ulici s Františkem Palackým a dostal se s ním do sporu kvůli pojetí poezie. Palacký přiznal Máchovi velkou dávku fantazie, ale vytýkal mu, že z jeho básní nevysvítá jakási nutnost idey. A Mácha pokračuje: Já mu nerozumím, nebo mám za to, že právě v každé mojí básni idea jest co nejmožněji rozvedena. Vlastně bych ale soudil, že on jest básník německý a že hledá filozofii v básních jakožto nejnutnější věc… Palacký zřejmě nečetl Máchovu programovou báseň Aniž křičte, že vám stavbu bořím, napsanou o rok dříve. V ní je navzdory zednářské symbolice idea vyslovena tak pregnantně, až to působí didakticky a u Máchy nezvykle. Obecně vzato se tu střetla normativní klasicizující estetika, usilující o idealizovaný obraz skutečnosti, s romantickou koncepcí poezie, založené na citu a imaginaci. Proti obhajobě tak zvaných věčných hodnot tu stál existenciální prožitek reálného člověka v reálném čase.
   Ale vlastní srážka se světem malých biedermeierovských jistot a měšťanské prostřednosti měla teprve přijít. V sobotu 23. dubna 1836 vyšel Máj. Přesněji řečeno: Mácha si z tiskárny Jana Spurného odnesl 600 výtisků knížky vydané vlastním nákladem. Dodejme, že značnou část peněz si musel vypůjčit od přítele Eduarda Hindla. Neprodleně nabídl Máj k recenzi Tomíčkovi a Tylovým Květům.
   A zatímco čekal na kritiku, nadešel studený květen 1836, který se ničím nepodobal vlahému máji z Máchovy básně. Mně se všecko zdá, píše 13. května 1836 František Ladislav Čelakovský příteli Josefu Krasoslavu Chmelenskému, že máj letošní mstí se na nás, že tak šibeničnicky bylo o něm zpíváno. Nešťastný básník i s celou svou romantikou! Kozla nám po ní, ježto ovoce, a tudy i víno – blaho básníků -, jak slyším, na všecky strany pomrzlo. A také okurky – jsou všecky tytam!... To jsou ty plody hrozného byronismu! Tak vida, podle čelného představitele českého básnického biedermeieru Mácha mohl i za sníh na květnových střechách.
   Pak přišel úder nejtvrdší: V České včele vyšel 31. května obšírný Tomíčkův referát, v němž se mimo jiné praví: Přioděv se peřestými květinami, uvrhnul se do vymřelé sopky, anebo snad lépe: jeho báseň jest škvára, která z vymřelé sopky vyhozená mezi květiny padla… A recenze končí urážlivým konstatováním: Tisk a papír jsou výborné. Tyl se svým posudkem otálel. Teprve v červenci se v Květech k Máji vrátil v recenzi nazvané Pohled na literaturu nejnovější. V ní píše: P. Mácha jest básník – to mu nikdo odpírati nesmí; každý jeho verš jesti povzdech z nejtajnějších hlubin rozbolené, rozjitřené duše – avšak přece bych rád temné zvuky harfy jeho jinák slyšel zvučeti, jinák, aspoň za věku našeho ne tak nečesky. Poezie páně Máchova jest kouzelný automat… Proč u nás, prosím, muži mladému, duchem bohatě nadanému, s kolem a popravou se obírati? Zde není místa k dolíčení, že u nás potřeba větší než kde jinde, aby poezie vznikající rázu národního nabyla… Tylova kritika je zjevně múzičtější, kolegiálnější, ale ani ona význam Máje nepochopila.
   A do třetice je tu posthumní recenze Josefa Krasoslava Chmelenského, otištěná 1. listopadu 1836 v Časopise Českého muzea. Ocitujme z ní krátký úryvek: Jeho Máj – aspoň mne – příliš uráží; neboť od oběšence a anjela tak nepoeticky padlého s nechutí oči obracím. Třebať i p. Mácha dokola krásných květin nasázel, pěkných obrazů v pozlacených rámech navěšel, přece vůně jeho květin a lesk jeho obrazů puch a vyzáblost lotra se klátícího nezahrnou a hnusné kolo a šibenici našemu oku nezakryjí, nechť by se i v pozadí sám básník dostavil. A pak, co nám do Byrona? Kritika je to vskutku šosácká, ale ani ona nepopírá, že Mácha je originální básník. Co biedermeierovským vlastencům na něm vadí, není jeho smělá metaforika, nýbrž právě jeho zneklidňující ideje. Jak velice se Palacký v tomto směru mýlil!
   A ještě poznámka o Erbenovi. Tento jistě vynikající spisovatel, ale v občanském životě opatrný úředník, se ke kritické láji sice nepřidal, ale také se svého druha nezastal. Teprve po dvaadvaceti letech přispěl pohádkou Pták Ohnivák a liška Ryška, a to ještě pod pseudonymem J. E. Miletinský, do Jarního almanachu na rok 1858, jímž se představila Družina májová.
   Bylo by však mylné se domnívat, že vlasteneckou obec tvořili jen dogmatikové typu Tomíčka nebo Chmelenského. Byli v ní i lidé vidoucí, kteří se Máchy a jeho literárního odkazu zastali brzy po jeho smrti. Jsou to především jeho blízký přítel Karel Sabina, dále česko-německo-židovský básník Siegfried Kapper, který už v roce 1844 přeložil Máj do němčiny, básník, literární historik a novinář Václav Bolemír Nebeský, budoucí staročeský politik František Ladislav Rieger, vlastenecký básník a poslanec baron Karel Villani a v neposlední řadě Hynkův mladší bratr Michal. Ale byli tu i dva jasnozřiví spisovatelé slovenští – básník Karol Kuzmány a zakladatel Slovenských pohl´adů kritik Jozef Miloslav Hurban –, kteří rozpoznali Máchovu velikost.
   Pokud jde o Sabinu, je přímo požitkem přečíst si následující pasáž ze stati Příspěvky k dějinám nové české literatury, která vyšla německy v časopise Ost und West v roce 1840 a působí neuvěřitelně aktuálně: Bylo vidět, že bezduchá kritika požadovala od básníka mnoho jiných věcí, než které obsahuje poezie; předhazovali mu skepticismus a vysávali jed z nádherné květiny a hledali osnovu nějakého morálního, nebo dokonce rozumového zákona jako základní ideje básně, aniž chápali, že základ této básně je lyrický a že spočívá na řadě vášnivých citů, které v ní nalezly svůj výraz. Proto to „epické“ je připojeno jen jako náhodná součást, aby mohl v daných situacích vyniknout zvláštní poetický světový názor básníkův.
   Dalekosáhlý vliv na měnící se náhled české společnosti na Máchův Máj měl v roce 1844 Kapperův úspěšný překlad básně do němčiny. Mnozí vlastenci včetně Tyla náhle otočili. Je až komické číst v Květech, že báseň nemá vlastního rázu domácího, to jest českého – anebo vůbec slovanského; my ale nevíme, proč by to básni vůbec bylo na újmu. A je to zároveň smutné, protože typicky české: cizina nám musí objevit, co je u nás v umělecké nebo duchovní sféře veliké. Vzpomeňme na osud díla Dvořákova, Janáčkova nebo Muchova.
   Mácha jako člověk podlehl, ale jeho dílo revolucionovalo české myšlení, zbavovalo ho biedermeierovské prostřednosti i opatrnického vlastenčení a vedlo mladou generaci směrem k radikální demokracii. Kdyby byl básník žil o dvanáct let déle, patrně by chodil se Sabinou na tajné schůzky spolku Repeal do hostince U zlaté váhy v Havelské ulici, možná by 11. března 1848 vzrušeně diskutoval na památné schůzi občanů Prahy ve Svatováclavských lázních a za svatodušních bouří v červnu téhož roku by spolu s ozbrojenými studenty a devatenáctiletým Josefem Václavem Fričem stavěl barikádu ve staroměstské mostecké věži.
   Ale vraťme se od politických hypotéz k realitě literatury. Desítky básníků, kritiků a literárních vědců se od 40. let 19. století až do současnosti pokoušejí vysvětlit zázračnost básníkova zjevu i jeho vliv na vývoj moderní české lyriky. Některá z těchto vysvětlení mají takřka gnómickou ražbu a jsou provždy platná, jako na příklad Šaldovo: Mácha snivec i buřič nebo náš první básník kosmický - náš první a opravdový básník metafyzický - lyrik absolutní - magnus parens a podobně. Ale mne, přiznám se, nejvíc zasáhla prostá, a přitom definitivní charakteristika onoho poněkud meteoritického Siegfrieda Kappera, básníka, překladatele a kritika, občanským povoláním lékaře, který Máchu uvedl do německého jazykového prostoru, a tím urychlil jeho zdomácnění v Čechách a na Moravě. Ta charakteristika, vyslovená člověkem, jehož česká literatura a společnost nakonec nepřijaly, přestože tolik chtěl být Čechem, pochází z roku 1842 a zní: Podněty mužů jako Jana Kollára, básníka Slávy dcery, Ladislava Čelakovského, Jungmanna, P. J. Šafaříka, který si získal nesmrtelné zásluhy o slovanský národopis a slovanské starožitnosti, nebyly marné. Ale chyběl génius, původní, samostatný génius obří síly, který by byl mohl literaturu své doby tvořivě ovládnout, génius, na jehož rty by vtiskly Múzy svatý polibek posvěcení, aby jeho slovo zasáhlo všemocně srdce jeho národa, a k němuž by se sletovaly duše mladých národních básníků, jako by byly k němu přitahovány magnetem… A ten génius vstal ze středu svého národa – byl to Mácha.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]