Pražské nakladatelství Libri vydalo monografickou studii Petry Krátké nazvanou ČESKÝ PEN-KLUB V LETECH 1925-1938, jejímž základem je autorčina diplomová práce. Ponechám-li stranou fosilně frázovitou předmluvu úřadujícího předsedy J. Stránského, je vlastní text cennou a přínosnou studií první fáze existence českého (československého) PEN- klubu: autorka vychází především z příslušného archivního fondu Památníku národního písemnictví v Praze, z dobového tisku, jenž ovšem "nevěnoval akcím PEN-klubu větší pozornost", popř. z dalších zdrojů, jakými jsou dopisy, vzpomínky, postřehy pamětníků. Připomíná rovněž esej L. Čivrného z r. 1994. Knihu doprovází cenná dokumentární příloha, v níž jsou mj. otištěny parodované kandidátní projevy, přehled společenských akcí v letech 1925-1938 nebo dobové fotografie a karikatury (nejčastěji z pera A. Hoffmeistra). Zaujme i seznam členů PEN- klubu do roku 1938, v němž - pro někoho možná překvapivě - nenalezneme řadu výrazných osobností meziválečné literatury, ať již levicové (kupř. S. K. Neumann, I. Olbracht, V. Vančura), nebo katolicky orientované (kupř. J. Durych, J. Deml, J. Zahradníček), zato některé autory druhořadé (ale vlivné), nebo významu toliko politického. Ale to je zcela přirozené pro každé literární sdružení.
   Autorka připomíná historii založení asociace PEN-klubů v Anglii r. 1921, navazující na tradice "anglických klubových společností, jejichž členové se scházeli při pravidelných večeřích a debatovali o aktuálním dění a věcech společného zájmu" (s. 9), snažící se prostřednictvím neformálních setkání spisovatelů obnovit důvěru mezi národy a přispět k odstranění rasových, náboženských a národnostních předsudků. Upozorňuje rovněž na to, že iniciálová zkratka PEN, znamenající anglicky "pero", je odvozena ze slov "poets", "playwrights", "editors", "essayists" a "novelists". Hlavní pozornost pak věnuje nejen okolnostem vzniku českého centra PENu (1925 v Praze), ale i situaci ve 30. letech, která nutila Kluby a jejich pobočky ke změně původního nepolitického charakteru. Autorka ukazuje, že se "československé centrum mohlo chlubit vzácným jevem v praxi mezinárodních sdružení PEN-klubů: spoluprací spisovatelů čtyř národností", a to české, slovenské, německé a maďarské, pomineme-li ovšem spisovatele hlásící se k židovské národnosti (např. M. Brod a F. Weltsch). To nemíním jako výtku na autorčinu adresu, neboť židovští spisovatelé se vesměs hlásili k české nebo německé národnosti; byli ovšem stoupenci Československa, popř. "občany světa", jak ukazujeme ve slovníku Literatura s hvězdou Davidovou (1,2), autorkou žel opomenutém. Samostatná bratislavská pobočka byla založena v únoru roku 1932 a není bez zajímavosti, že "z 36 zakládajících členů bylo 17 Čechů, mezi nimi státní úředníci a univerzitní profesoři" (s. 60); s návrhem slovenské pobočky "přišel už koncem roku 1930 Karel Čapek".
   Snad k nejzajímavějším kapitolám publikace patří Československý PEN-klub vs. maďarská propaganda (s. 58-71), připomínající - zvláště pro naše slovenské kolegy nepřehlédnutelnou - maďarskou velmocenskou aktivitu, a to těch sil, které se nesmířily s uspořádáním Evropy po první světové válce, zvláště úspěšné působení maďarské šlechty v anglické konzervativní společnosti s cílem představit Československo jako zemi utiskující menšiny, Slováky (!) a cenzurující maďarské tiskoviny. Např. autorka obsáhle cituje O. Vočadla z článku Jak Maďaři proti nám pracují v Anglii (1927), v němž se tento odvolává na výpověď vlivného maďarského politika L. Szapáryho: "Tvrdil, že se s Angličany dá vážně mluvit jen u bohatě prostřeného stolu. Získal prý okázalým pohostinstvím řadu britských finančníků, žurnalistů a politiků. Oháněl se konkrétními čísly: pořádal 220 banketů, při oslavě Petöfiho vypili hosté na 400 lahví šampaňského a 150 lahví tokajského. Večírek ho stál tisíc liber sterlingů, což prý uhradil z vlastních prostředků - z výnosu svých statků v Československu." Skutečný záměr promaďarské kampaně P. Krátká charakterizuje jako snahu získat "odškodnění za majetek rakouské a maďarské šlechty, zahrnutý do pozemkové reformy, a revizi trianonské smlouvy" (s. 66). Rovněž je třeba ocenit, že autorka nejen že nezamlčuje podíl komunistů na protifašistických a demokratizačních snahách PEN-klubu, ale dokonce jej hodnotí pozitivně, což se týká např. E. Tollera a jeho projevu na budapešťském kongresu v roce 1932; budapešťské setkání s využitím vzpomínek A. Hoffmeistra dobře vystihla. Když dnes čteme pravicové komentáře dobového, kupř. rakouského tisku, máme dojem, že jsem se ocitli doma na příslušných aktivistických stránkách Lidových novin, Mf Dnes, Annonce či Respektu, mobilizujících proti komunistickému nebezpečí. Asi nikdo z pisatelů, včetně literátů diskreditujících pojem demokracie, by se nezastal "stíhaných literátů, většinou komunistů, které režim vydával za kriminálníky" (s. 84), a slouží cti meziválečnému PEN-klubu a jeho vedení, že se do špinavé hry nenechal vmanévrovat. Autorka také s lítostí, která jako by nepatřila do vědeckého či populárně odborného textu, poznamenává, jakou chybou bylo Čapkovo odmítnutí kandidatury na předsednictví mezinárodního PEN-klubu v roce 1936. Čapek stáhl svou kandidaturu ve prospěch Julesa Romainse, jenž bude později obhajovat mnichovskou dohodu, která prý "napravila bezpráví páchaná v Československu na Němcích" (s. 128).
   Recenzovaná publikace sice vychází ve stejné řadě jako knihy E. Mandlera o Benešových dekretech, ale patří jistě k tomu lepšímu, co bylo na téma Otazníky našich dějin napsáno. Jak je z textu patrno, byl náš meziválečný PEN-klub společenstvím literátů, jemuž nebyly cizí pojmy tolerance, respekt k cizím názorům, odpor k totalitarismu a snaha hájit svobodu slova (tedy vymanit literaturu ze svazujícího náhubku či tlampače jakýchkoli předsudků, včetně antikomunistických). Dnešní český PEN-klub by se měl nad svou minulostí hlouběji zamyslet, a to dříve, než donutí další spisovatele k tomu, aby jej opustili.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]