Ten den se nějak nevyvedl. Slíbil jsem, že napíši malé zamyšlení o mladé generaci. Ještě jsem slyšel, jak mi šéfredaktor kladl na srdce: "Musí to být optimistické, aby z každé věty vyzařovalo pochopení a láska..."
   Když jsem se vracel autobusem, musel jsem poslouchat podivný slovník nedorostlých kluků a podivných děvčat. Všichni obsadili volná místa a dokazovali světu, že oni jsou pány tvorstva.
   Po cestě na sídliště jsem viděl, jak hloučky desetiletých kluků válčí mezi sebou o malý pahorek mezi panelovými domy. Házeli kameny a klacky za pečlivého dohledu rodičů vyložených v oknech svých bytů. Uprostřed pěší zóny se dva nedospělí kluci snažili podpálit odpadkový koš...
   Plný těchto podivných zážitků jsem usedal počítači a hledal vhodná slova, kterými začít psát "malé zamyšlení" nad mladou generací. Na stole, který mám neustále zavalen množstvím různých papírů, článků, nepřečtených novin a rozečtených knížek, jsem zahlédl malý sešit, který si u mne zapomněla vnučka. Na štítku bylo napsáno: SLOHOVÝ SEŠIT. Začal jsem jím listovat a pomalu četl:

   O čem se nemluví a mě to zajímá...
   Měli bychom si položit otázku, proč se mezi lidmi mluví jen o takových absurdních věcech, proč se neřeší opravdové problémy, které každý den postihuji mnohé z nás a vyskytuji se v dnešní společnosti. Tím, že jsou lidé bez domova, finančního zajištěni, žijí s nevyléčitelnou chorobou a každým dnem je jejich utrpení větší, to zajímá jen některé z nás.
   Je důležité si uvědomit, že většina lidí dává v novinovém stánku přednost bulvárnímu tisku před opravdovým životem a reálným pohledem na věc. Raději si každý přečte, jestli může sladit růžovou halenku s červenými lodičkami, než aby se zabýval tím, že na světě je asi 500 milionů lidí, kteří trpí podvýživou.
   Připusťme si, že v dnešním světě je těžké se ohlížet na problémy druhých a najít potom v sobě ještě sílu k řešení těch našich problémů. Myslím si, že každý z nás raději utíká do světa fantazie. Podle mého názoru půjde nespočetně lidí na premiéru nového amerického, možná až přehnaně nerealistického filmu, než na dokument o 11. září. To je jen jeden z mnoha příkladů nereálné reality dnešního světa...
   Ne všichni ale před těmito problémy zavírají oči. Položme si tedy otázku, zda my už jsme pomohli dost...
   (Denisa Foltýnová - 14 let)

   Pomalu jsem zavřel sešit a uvědomil jsem si, že je o čem psát, že mladí jsou opravdovou nadějí pro budoucí svět, jen musíme ještě chvíli počkat. Určitě dorůstají a žijí mezi námi.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]