Po letech dal o sobě vědět ibišek. Předvedl se květem ve tvaru lidské pěsti z několika sebestředných kalichů doruda. Snad byl tou oslnivou nádherou sám zaskočen, snad se zastyděl nad tím výbuchem marnivosti, těžko vysvětlitelným potřebou evoluce, protože se třetí den začal stahovat do sebe, až z něj zůstala povadlá kulička. Potom odpadl...
   V tom čase na rádiu Blaník vyzpěvoval udavač z Těšína, zatímco se jeho kolegové z herecké branže domáhali navýšení finančních prostředků. Protože kdysi donášeli jeden na druhého, revoluce jim poskytla příležitost k očistě. Jenomže prameny vyschly...
   Pokaždé, když se věda báchora nějak zadrhla, bylo potřeba naběhnout s dopingem. Zlehčující název pro historii s oblibou užíval jeden učitel dějepisu, který byl s celoroční látkou pokaždé hotov do pololetí. V deváté třídě tak končil učivem o výsledcích druhé světové války, takže vnitrostátní vývoj po Únoru 1948 se všemi sjezdy KSČ zůstal žákům utajen. Tuto ilegalistiku doplnil o invazi spojenců do Normandie s takovými podrobnostmi, že Stalingrad a Kursk byly proti tomu hrou na vojáčky. Nemohl ve své době vědět, že přičiněním anglánů skončila značná část občanů židovské národnosti místo v Palestině za ostnatými dráty koncentračních táborů. A že přičiněním amíků skončila řada jejich spoluobčanů místo ve Spojených státech na Kubě. V tomhle pedagogovi něco vyhaslo a jenom pár vyvolených vědělo, že se kdysi zabýval lidovou slovesností, zkrátka sbíral pověsti, dokonce z nich sestavil sborník. Ten pro autorovu politickou vlažnost skončil u ledu a za příklad býval dáván kolega, horlivý straník a propagandista. Bylo to v čase síní tradic a ukázkových hodin a takovou jednu ukázkovou hodinu měl stranický aktivista předvést, leč ukázalo se, že učí prachmizerně, což se vědělo, a že by to byla nejspíš ostuda, byť jenom v okresním měřítku. Tedy povolali kolegu a on od té doby zaskakoval, zatímco straníkovi přibývalo čárek, až to dotáhl na ministerstvo školství.
   I po listopadu 1989 zůstalo na akademických pracovištích zanedbatelné procento vyučujících bez politické příslušnosti. Předpokládalo se, že by jim nové vedení umožnilo kvalifikační růst, když jim ten předchozí režim kladl do cesty překážky. Nastalo se: čerstvých titulů se domohli především exponenti pražského jara, revizionisti z řad skalních marxistů. Ti se směli ve svém věku vrátit na posty, byli jmenováni docenty a profesory, už ne jako vyučující marxismu, ale jako politologové. Jejich mladší kolegové, kteří už se pyšnili CSc., vyměnili stranické legitimace za neodolatelný půvab modrého ptáka a také oni se v krátké době dobrali docentur a profesur. To zanedbatelné procento opětovně učilo a aby nedělalo ostudu nedostatečnou kvalifikací, stávali se garantem jejich disciplín opět ti prověření... Mým garantem byla kupříkladu moje žákyně, dodával k dobru s pošklebkem přítel a to nejlepší si nechával nakonec. Jedna moje kolegyně, Eva se jmenovala, se mnou čekávala, až skončí schůze stranické skupiny na fakultě a my bezpartijní pak budeme přizváni k pokračování. Odehrávalo se to s letitou pravidelností až do dne, kdy Eva vyměnila roli vstupem do strany. Samozřejmě se k ní s výčitkami vrhl ve stylu - I ty, Brute?, jenže ona ho zkraje odzbrojila konstatováním: Mám děti, Romane! A já je nemám, chtělo se mu zařvat, ale místo toho se na ni žádostivě zahleděl. Prsa se jí dmula! Po listopadu vešlo ve známost, že její manžel v přívětivém zápecí jistého poradenství osnoval zárodky budoucího Občanského fóra. A potom že nejsme jako oni!
   Protože i tohle se jednou stane historií, bylo by třeba vědu báchoru zjednodušit, jako to funguje v televizním pořadu Historie. CS. Teď by se měli zaradovat komunisté a zvláště ti, kteří se z jmenovaného pořadu dozvěděli, že by nemělo význam snižovat úlohu komunistického odboje za 2. světové války, také měli nějaké oběti. (Rozuměj, komunisté). A zrovna víc než po několikáté opakují v televizi pořad o Janu Palachovi, o živé pochodni, svým činem údajně reagujícím na defétismus ve společnosti v důsledku "bratrské" pomoci armád spřátelených států. Démonická atmosféra účelové fatálnosti. Smuteční hosté odhodlaní jako štafeta neprodleně posloužit na podpal. A zrovna v tom čase odcházejí dobrovolně na věčnost dva studenti, údajně nespokojení s poměry v Čechách, hlavně v sektoru mravním. Jakub Křížek a Monika Bakešová. Víc ani brk a ticho po pěšině! Jenom jakýsi Josef Klíma, pohybující se tradičně v dosahu lidského neštěstí, aby mohl dosvědčit na vlastní oči, přispěchá s chiliastickým blábolem pod šifrou 2012. Podle něho se v tom roce vytvoří humánní společnost čistých lidí, schopných komunikace na bázi snášenlivosti a lásky. Kdo se chce na novém světě podílet, musí z tohoto odejít. Bohužel, není tomu tak...
   Většina ví, že lidská touha po ideálním společenství se vine od Platóna přes Mooreovu Utopii a Campanellův Sluneční stát. Alexej Pludek ve svém románě Nepřítel z Atlantidy přesně pojmenovává nedokonalosti lidské povahy jako jsou sobectví a touha po moci. Už husitským kazatelům nebyly neznámy, a tudíž jejich bohabojné pozvánky k poutím na hory (Beránek, Oreb, Tábor) získaly nový rozměr: Proto nechoďtež s prázdnýma rukama, ale se zbraní! Proměně světa je třeba vyjít vstříc. A je to v lidských silách. Revolta se tak transformuje v revoluci, jejíž barva je rudá. Rudá je barva krve... Ne náhodou se s ní setkáváme v hrdinských eposech stejně jako v poezii 19. a 20. století.
   Bezruč horuje pro rudý květ, Toman pro vlčí máky. Dyk připomíná potůček rudý, Hořejší rudé rty. A co Sovovy Sloky spisovatelům s úvodním veršem: Chci, aby náš prapor rudě vlál?! K tomu Neumann, Wolker a Nezval, aspoň přehršel jmen, která se zatím nepodařilo vytěsnit z učebnic.
   Málem bych zapomněl: ibišek nanovo žene do květu. Jeden, dva... sedm, osm... nepočítaně rudých kalichů bez ohledu na forhont a pořadí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]