Porota řekla „Vinen“ a soudce řekl „Na doživotí“. S touhle vstupní větou z Faulknerova Minka se probouzel. Ať už bylo světlo nebo na všem ležela tma, otevřel oči. Mohl si být jist, že je pět hodin, což odpovídalo poloviční dávce zopitinu, který mu předepsal lékař. Zopitin nahradil hypnotika, zvláště pak Stilnox, toleroval dvakrát za noc vstát kvůli močení a nebyl návykový. Ale nyní v pět hodin ráno jeho působnost končila; přihlásila se šestka vpravo nahoře se zubem moudrosti (parádní dvojka) a bolest mezi lopatkami potvrdila zhoršující se skoliózu, byť zatím funkčně kompenzovanou. Zároveň poskytovala spolehlivý důkaz, že je naživu. Protože podle uznávaného mudrosloví platilo: jestli tě po šedesátce nic nebolí, jsi mrtvej. Jenom ze zvyku provedl inventuru nemocí a co by ho mohlo potkat, od zlomeniny končetin počínaje, po krev ve stolici konče. Na tyhle katastrofické scénáře měl téměř dvě a půl hodiny, kdy se převracel na lůžku a ne a ne usnout. Někdy se sám nad sebou slitoval a uzobl nádavkem kousíček uspávadla, a to pak získal k dobru hoďku, kdy se potácel na prahu spánku a bdění... Maxime Penci, přestaň myslet na blbosti, ty, kterému dal otec jméno po nevšedním ruském realistovi a taky po kulometu z družiny legendárního Čapajeva.
   Vstával v půl osmé. Následující den byl součástí jeho doživotí, které někde v budoucnu vezme za své, ale kdy, když nevíme dne ani hodiny...? Povznášející nebyla ani jistota, že každý vlk umírá ve své kůži. Ostatně tahle sentence byla výpotkem katolického kléru a s tím on měl zkušenosti od dětství, kdy matku doprovázel na ranní mši a otlačoval si zadeček o tvrdou lavici pod kruchtou. Truchlivou povinnost bylo třeba nějakým způsobem odlehčit, a tak si přišlo na své pozorování, jehož výsledkem byly solidní charakteristiky obyvatel rodné vísky, od spolužáků v komžích ministrantů počínaje, po kostelníka konče. Strejda kostelníků (v polovině minulého století byli ještě všichni obyvatelé strejdové a tety, platilo pojmenování po chalupě nebo řemesle – (teta z Brychtový chalupy, strejda kolářů), tedy mužíček v roli kostelníka se vyskytoval v chrámovém prostoru s umně tvarovaným pytlíkem na dlouhém bidle. Ten napřahoval do lavic s věřícími a nesmlouvavě loudil dary na kostel. Podle přísně semknutých rtů a nejisté chůze se dalo usuzovat, kdy strejda kostelníků koštoval mešní víno víc než odpovědně.
   Přesně v půl osmé odvalí deku na prázdnou polovinu dvojlůžka, vykopne pravou nohou a švihne levou rukou. Tímto způsobem se posadí. Ostatní už je hračka:, stoj a nemotorně rozpohybovat tělo. Vedle přípravy snídaně sem patří i molitanová podložka na koberci v obýváku. Bude se cvičit. Těžko odhadnout, zda i tuto činnost lze zahrnout do konstatování Sándora Máraie: Spisovatel je povinován žít životem spisovatele.
   Vida, co dokáže směšnohrdinská postava kostelníka; vrací ho téměř o šedesát let zpátky. S kostelníkem si vyřizuje první početní úkony jsoucna, aniž by tušil, že jde o tržní mechanismy kapitálového světa. Každou neděli se proti pytlíku zvedá dětská pěstička a zbavuje se bohatství v podobě drobných. Matka po válce skončila s úklidem četnické stanice a mohla si odnést domů stohy knih s fotografickou dokumentací ilustrující vítězství zbraní wehrmachtu. I když měly vročení 1943, nikterak nebraly zřetel na nějaký Stalingrad. Problematické duchovno měla vyvážit kasička feniků, k níž se nikdo nehlásil stejně jako k prominentnímu členství v Kuratoriu. Z části nevzhledných nikláků zrobil otec rohožku, ostatek připadl jemu. Matku možná přepadly pochybnosti, kde se v jejím synovi bere zbožnost obdarovávat, nicméně drobné první poválečné měny mu velkoryse dala. On je neprodleně vyměnil za feniky. Neplatné feniky odevzdal jako dar na kostel, respektive na kapli vzdáleně imitující Lurdy.
   I když se mu cvičení zajídá, vydrží na podlaze dvacet minut. Prý to postačí. To sotva! vztyčí se někde varovný ukazovák. Zatímco slévá vodu na čaj, přihlásí se znovu setrvalý stav ohrožení a konce. Čelí mu s nebývalou otrlostí: to lepší už bylo. To lepší v něm nakonec zvítězilo, když na pouti koupil obrázek s portrétem Ježíše a nápisem – Buď vítán, kdo s dobrým úmyslem přicházíš. Musel neskonale dlouho přemlouvat otce, aby obrázek pověsil nad vchodové dveře do sednice, jak to viděl v jiných domácnostech. Otec dával přednost mysliveckým výjevům ve vyřezávaných rámech. Půjčoval ty barvotisky na myslivecké bály, a protože se mu odtud vracely pokaždé v omezenějším počtu, vzal nakonec na milost i Nejsvětější srdce Ježíšovo. Řekl při tom: Host do domu, čakan do ruky! Matka vyměnila četnickou stanici za úklid obecné školy a vystřídala tak Hermínu Hirschovou, která se chystala na odsun. Její muž padl a syn Helmuth zůstával nezvěstný; jeho stopa končila v nížinách Donu. Zůstala sama s Lindou. Protože v zimním období patřilo k úklidu i roztápění patera kamen, posloužily na podpal stránky z německých knih. Idea Velkoněmecké říše pomáhala k vyhřátí pěti tříd obecné školy. Helmuth Hirsch se pořád nevracel...
   Ve všední dny neřeší – co nakoupit, co uvařit. Prostě sestaví jídlonosič, který se dosouší na stole. Potom se vydat do nedaleké základní školy a vmísit se mezi ostatní důchodce. Nikdy si nepředstavoval, že k tomu dojde. A došlo...
   Ale ještě dříve se stále častěji vrací k vlastním počátkům a snaží se o provokaci paměti, jak koho zařadit a kam. Tatínek měl tři sestry. Pamatuje si je jako dospělé, spíš staré než starší. Jejich otec ještě doklepával v chalupě, kterou stihl postavit v devětadvacátém, než přišla krize. A to se před pár lety vrátil jako legionář z Ruska. Uniforma už tak jako tak padla za oběť molům. V chalupě panovala teta Vendula se synem Vláďou. Vláďa rád zpíval. Říkali, že to patří k profesi; Vladimír pracoval jako malíř pokojů. Otec rodiny se také nevrátil z války. Dopadl jako vládní vojsko v Itálii; aspoň tak se to říkalo. Teta Vendula ho nechala hledat přes Červený kříž.
   Z občasných návštěv, které podnikali převážně s otcem, si pamatuje uvítací ceremoniál: Dneska se zase podělal – informovala je teta Vendula s výčitkou v hlase, že má na starosti horší stránky lidského bytí. A zatímco s otcem řešili, zda starý vydrží do zimy a jak se to udělá s pohřbem, jeho strčili do cimry, kde i v létě byla zima jako v kouzni, a kde ležel na posteli uprostřed nářadí přilípnutého ke zdi nepochopitelně vypadající tvor, který se jednou zeptal – A ty jsi kdo? a pak už zase hleděl skrze něho mimo tento svět.
   Protože prognostika v případě jednoho z předků neselhala a chalupa byla záhy na prodej, bylo třeba uspokojit pozornost jiným objektem. Nedaleko, sotva co by kamenem dohodil, přebývala teta Fána. Říkalo se tam Na pololáni. Protože sestřenice Lidka dávno odrostla dívčím šatičkám, o mužské nebyla nouze. Bylo je třeba odhánět. Nejdéle vydržel s dvořením Přemek Svoboda. Elektrikář silnoproudař byl jinak zcela pohlcen profesí. Třeba se vám na houbách ztratil v lese, a když jste se ho zeptali, kde byl a co tam dělal, odtušil: pokládal kabel. On se jednou vrátil domů se zbytkem takového kabelu na podrážce. Přemek Svoboda vlastnil jemný baryton, vlnité vlasy a vojenskou vzduchovku ráže brok sem, brok tam. Vzduchovkou střílel po všem, co se hýbalo, až z toho byly mrzutosti. Zbavit se takové vášně není jen tak, nejlíp, když se někomu předá. Naučím tě střílet! Naučil: nejdřív po plechovkách, lahvích a slepicích. Potom konečně na mušce pták ve větvích. Sundej ho. Když se muška ustálila v zářezu hledí, byl si jist: takhle vypadá smrt. Ani nevěděl, kdy stiskl spoušť. Ty vole, dyť je to sýkorka... Přemek Svoboda si jednoho dne odvede Lidku k oltáři a posléze do podnikového bytu ve městě. Teta Fána se odstěhuje s nimi. S poslední otcovou sestrou Anýžkou je potíž; jako by ani nebyla. Záhy totiž opustila venkovský region a přijížděla z krajského města jen zřídka. On si vzpomíná na poslední setkání v dospělosti. Teta Vendula dohasínala v eldéence, přijel ji navštívit. Souhrou náhod se objevila i teta Anýžka. Otrlý personál sociálního zařízení intuitivně pochopil, že v tetě Vendule odchází na věčnost chuďásek boží, boží člověk zkrátka, připustíme-li, že se se svou vírou teta Vendula nikdy netajila. Dokonce podnikla několik konspirativních poutí do Turzovky, kde se měla zjevit Panenka Maria. Takže zásluhou sester z eldéenky přestěhovali tetu Vendulu ze suterénního desetilůžáku do patra, kde byla v posledku sama. Slunce, hvězdy a měsíc... Ty dvě si toho moc neřekly, oběma bylo jasné, že i slova mohou být na obtíž. Potom teta Anýžka svou sestru objala. Ale ještě dřív, než k tomu došlo, teta Vendula rozpřáhla náruč. On stál – v ostychu zjihlý a snad přemítal o tom, že je dobře, když se stane, co se udát má. Pro tetu Anýžku si přišla kmotřička smrt, když krmila králíky. Podělila je spravedlivě, i na posledního strakáče se dostalo. Potom se jí jetel sesypal k nohám...
   Matka pocházela z pěti dětí. Dva sourozenci umřeli záhy, zbylé dva do svých třiašedesáti také přežila. Její otec Vavřinec Dufek pracoval jako podruh a směl s ostatními čtyřmi rodinami obývat neútulnou ratejnu. Dalším příkladem prvorepublikánských jistot na venkově byly pastoušky. Tam se k stáru uchylovali obecní chudí, aby měli kde umřít. Málem tam doklepala i Vavřenova žena Rozina. Ale přišel osmačtyřicátý a několik nevděčníků v čele s otcem roztřískalo pastoušku na cimprcampr. Babička Rozálie se stala členem rodiny.
   Sotva několik týdnů po válce ustavila samozvaná koalice otců něco na způsob domobrany. Nebylo pochyb, že právě tudy se pokusí prorazit zbytky banderovců na západ. Mladým mužům nechybělo sebevědomí, nechyběly ani zbraně. Zbraní se zbavila ustupující německá armáda. Zatímco většina mužských má po kapsách rozstrkané pistole značky Parabellum, Tóna se pyšní automatem ráže 9 mm. Z masivního posedu lze přehlédnout několik seníků roztroušených na kopaninách. U jednoho pohyb; ženská postava zmáhá nemotorně žebřinu, zatímco chlapisko dopadne jako kočka na nohy. Stůj! Ticho podepírají stíny. Potom se mužská postava trhne od seníku a míří do lesa. Pokrop ho... Dávka z automatu překvapí všechny. Nejvíc však toho na útěku. Zaškobrtá, setrvačností udělá pár kroků a pak se zlomí. Než se k němu zdráhavě přikradou, drží Linda Hirschová hlavu svého bratra v dlaních. Helmuth má na sobě flanelovou košili, vestu a štruksáky, vše nejspíš po starém. Odkrouhli civila. Cítí se bídně, dokud si nevšimnou uzlíčku na zemi. I když ani ve svitu měsíce nedokážou odhadnout barvu hader smotaných do kupy, jako vysvobození vnímají, že je to uniforma. Obleč mu to!
   S obědem nedělá žádné štráchy; rozloží jídlonosič na lince a ochutná polévku. Když je spokojen, odlije část do ešusu, protože mezitím zapomněl, čím ho překvapí kuchařky nazítří. Jí neosobně a jako z nezbytí. Většinou lžící a vidličkou. Snad proto, aby nezapomněl zacházet s příborem, odhlásí si občas oběd a sjede do jedné z vývařoven ve městě. Funguje tam jiná smečka v jiném prostředí. Ale za normálních okolností, když umyje nádobí a převlékne se do pyžama, zalehne ke knížkám. Má je vyrovnané na osiřelé polovině dvojlůžka, vedle rádia, které dává o sobě vědět především informacemi o počasí a vážnou hudbou. Někdy ho zaskočí dřímota a to se poloha vleže protáhne. Nicméně v pozdním odpoledni je opět na nohou a míří do přírody. Bere si k srdci slova známého, který tvrdil, že chůze upevňuje zdraví. Bez úhony se prochodil do pětadevadesáti, a to měl za sebou Buchenwald. Někdy se při návratu odmění sklenicí plzeňského, restauraci přilípnutou mezi tenisové kurty má při cestě. Ahoj, nazdar, nazdar, ahoj!
   Nad studenou večeří je zase sám. Houska se sýrem a šunkou. Rajče a okurka. A jsou tady televizní noviny se sportovní relací a počasím. Co ještě zbývá udělat muži, který má v občanském průkazu napsáno vdovec? Vyprat, vyžehlit, uklidit a občas uvařit. O přečtených knížkách občas referuje v novinách. Tak dává o sobě vědět spisovatel v novodobých pořádcích polistopadové éry.
   O tom, co se odehrálo krátce po válce, mu prozradí Linda Hirschová. Potkají se někdy v pětasedmdesátém ve Volgogradě, dříve Stalingradu. Ona jako turistka připomene zásluhy spolkového kancléře Willyho Brandta, zvláště pak podepsání smlouvy NSR se Sovětským svazem v roce 1970, on přizná, že je účastníkem zájezdu začínajících spisovatelů. Nedávno mu vydali sbírku povídek Denní služba. A víc oba ani brk! Jako by těmito informacemi kolem sebe postavili obranný val. Linda se potom oklikou rozpovídá, kam směli zahrabat Helmutha. Dívá se na něho úkosem, tak nějak zdola nahoru a jemu je jasné, co se chce dozvědět: že se hřbitov rozšířil až do těch míst, kde ho od Máčovy nivy oddělovaly keře pámelníků a jeden černý bez. Že bratr spočívá v posvěcené zemi a... Řekl, že už nějakou dobu žije jinde. Neřekl, že Helmuth skutečně leží na hřbitově, jenom hrob zabral jiný, jak to stojí nesmlouvavě vyvedené na pomníku. To už se rozcházeli... Jistojistě si nechala navěky pro sebe, že se díky spolkovému kancléři mohla vydat po imaginárních stopách vlastního otce.
   Když se tenkrát pyšný připravoval na první cestu letadlem (jako pětatřicetiletý), stala se podivná věc: na dveře třídy, kde právě učil dějepis, zaklepal neznámý muž. Ani se nepředstavil, poblahopřál mu k cestě do ciziny (SSSR a cizina) a chtěl vědět, jestli by po návratu cestu nezhodnotil i s chováním ostatních účastníků. Pamatuje si, co neznámému tenkrát odpověděl: Proč ne. Jenom o tom bude informovat předsedu Svazu českých spisovatelů. Prdlačky tenkrát věděl, kdo je předsedou, muselo uplynout ještě několik let a musel napsat další knížky, než se stal členem této prestižní organizace. Ale na neznámého to nejspíš zabralo, protože ucedil, to že ani nebude potřeba a zmizel, vypařil se a jeho už nikdy nikdo nekontaktoval, aby informoval... Zaspal tak nejspíš v blocích, ulil se na startu, neboť jak se později ukázalo, herci a zpěváčci donášeli jeden na druhého, až z toho vypukl skandál, takže se o tom radši přestalo mluvit. Místo toho je odměnili rolemi v seriálech a zlatí slavíci tlučou den co den v rádiu a nonstop... Na vlastní kůži pak měl poznat spolčení ke všemu ochotných hlupců, když se podařilo ostrakizovat celou jednu tvůrčí generaci. Měly už mu v průběhu let otevřít oči průvodní dopisy z nakladatelství typu: Třebaže váš rukopis patří k tomu nejlepšímu... finanční situace nám nedovoluje! Teprve když mu přítel, účastník pověstného IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967, daroval knížku vydanou vlastním nákladem, pochopil všechno z věnování: Maximovi, který nesmí stejně jako já.
   Tyhle myšlenky mu otravují chvíle před usnutím, takže nejspíš vstane a nalistuje si oblíbeného Faulknera: Spisovatel má zodpovědnost výlučně vůči svému umění. A odtud už je jenom krůček k Bernardovi, k povídce napsané dvaaosmdesátiletým Buninem krátce před smrtí. Bernard, Maupassantův lodivod, se celý život snažil, aby se o něm dalo říct, že byl dobrý námořník. Ivan Alexejevič Bunin tuto skutkovou podstatu konání vztahuje na sebe. Zdá se mi, že jako umělec zasloužil jsem si i já právo říci o sobě ve svých posledních dnech něco podobného tomu, co řekl umírající Bernard... Bunin byl za svou Denní službu odměněn v roce 1933 Nobelovou cenou za literaturu. Hřejivý pocit. Zbývá doplnit, že se podobně rozloučil se svými čtenáři český básník: Tak jako tehdy den se připozdívá / zřím jako tehdy hvězdy zářící. / Z těch hrdých tužeb jediná mi zbývá / bez hanby jíti pražskou ulicí...

   František Skorunka, člen Unie českých spisovatelů a stálý přispěvatel Obrysu-Kmene, slaví 16. listopadu 65. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]