Pamatuji si, že jako malému mi děda z otcovy strany říkával: "Prakticky
   vše je v životě omluvitelné, ale zrada - ta jediná se vykupuje penězi, na které
   ale většinou člověk nemá... A to ještě v případě - dá-li se vůbec
   vykoupit!"
   Zeměkoule se tak nějak točila, čas si běžel svojí cestou a já?
   Dozvídal se, jaký jsem to zmetek, když jsem řekl a udělal to či ono... Když jsem si šel za svým cílem. Byť byl stokrát pravdivější než nejpravdivější zprávy ze 17. 11. 1989 a nikomu jsem přitom ani zlomeným vláskem neublížil...
   Byly a jsou zde tzv. morální ikony. Jsem z nich nesvůj a to je ten nejmírnější pojem, který jsem nyní nalezl...
   Jako dnešní skoro pětatřicátník jsem celá osmdesátá léta sledoval dění kolem sebe. Ten svinský krok, kterým pochodoval celý národ v čele s Pražákama - to především! Ti ostatně vítali Hitlera, Rusy i Američany. Oni vítají vždy a za jakoukoliv cenu - kohokoliv. A všichni trpěli a stěžovali si! Jen jsem si toho jaksi nevšimnul a nikdo v mém okolí taktéž ne. Všichni kolem mne hráli své role jako nejobsazovanější herečka (a pozdější disidentka) Jiřina Bohdalová, Jiří Kanyza, Luděk Munzar a mnoho dalších, za jejichž výroky a činy jsem se již kdysi vyzvracel... A ti samí přitom tiše trpěli, když dostávali výjezdní doložky do Titovy Jugoslávie (a jaká byla!), Bulharska nebo na Balaton - mladí své byty, novomanželské půjčky (s tehdejšími směšnými úroky), na "Karláku" mi nabízeli bony za 4,50 Kčs nebo za 5 Kčs a ženě se člověk až komicky snadno zavděčil voňavkou/sprejem Impuls, který byl za 100 Kčs (v přepočtu z oněch bonů).
   Pak přišla moje puberta a trikolóry s ikonami lidí (údajných polobohů), o nichž jsem slyšel poprvé v životě, přestože je údajně znal jinak celý národ a všichni chtěli, aby
   tito (naši doposud trpící spoluobčané) byli odškodněni a stávali se vedoucími funkcionáři po těch starých (a to doslova) původních funkcionářích, protože prý přišel jejich den/věk...
   Zažil jsem do slova a do písmene, jak se na náměstích lynčovali lidé, které jsem ještě před pár dny vídal se usmívat (namnoze pomáhat současným lynčujícím) a o nichž mi bylo řečeno, že ode dneška jsou oni ti špatní a jdou do propadliště dějin... Ve škole nám soudruh učitel řekl, že již není soudruh - že jsme vysvobozeni, a že nám dává tu úžasnou výsadu, že mu již beztrestně můžeme (ba dokonce musíme - jó běda tomu, kdo se ještě přebrebtl!!!) říkat pane učiteli. Zažil jsem plakat lidi, kteří byli ještě před měsícem jako kámen a najednou...? V televizi jsem viděl do té doby neskutečné davy lidí, jak se zvednutými pažemi chrastí klíči a nad hlavami mávají zapálenými svíčkami. Ptal jsem se maminky: "A co se to vlastně děje?" "Raději se ani neptej - svět se zbláznil - na nic se neptej - drž pusu i krok a pozoruj!"
   A tak jsem pozoroval. A žasl! Prakticky vzato a jednoduše shrnuto - vše, čemu jsem věřil, bylo špatně a noví kazatelé přepisovali dějepis. Také nám zakázali učit se z dosavadních učebnic a protože ještě nebyly natištěné ty nové (tendenčně upravené), vykládal nám dějepisář během hodin dějepisu o svých cestách po Slovensku a SSSR (také na to později chudák doplatil!).
   Pomalu, ale jistě jsem si začal uvědomovat, že něco nebylo v pořádku a že něco zase a opět není v pořádku. Zažil a viděl jsem udavače, kterak lustrovali do té doby nevšímavé (leč pro ně zjevně v něčem nepohodlné) "kolemjdoucí" a jak se každý snažil urvat, co šlo. Najednou trpěli opět všichni.
   Začátek devadesátých let byl vpravdě komický. Potkával jsem bývalé soudruhy, kteří už nejezdili v moskvičích a ladách, ale v audinách a bavorácích a kamarádili se s bývalými trpícími - tzv. disidenty. Tedy s těmi, které by do roku 1989 ani nepozdravili - natož aby chodili na jejich narozeninové večírky.
   A najednou mně to začalo všechno dávat smysl... Ono opravdu není všechno zlato, co se třpytí a i hovno, když se zabalí do alobalu s logem Mc'Donalds chutná jako maminčina sekaná. Uvědomil jsem si konečně pravý význam slov řád, morálka, svoboda, demokracie, zatracení, zákaz, zrada, pravda, lež nebo charakter.
   Bylo mi nějakých čerstvých dvacet let a nová, tentokrát pro změnu kapitalistická "normalizace" , byla v plném proudu a než jsem stačil říct "a", byl svět na straně "b". Zažil jsem, jak někteří lidé kolem spáchali sebevraždu (asi neunesli takovou dávku štěstí té míry volnosti!), když jsem začal sám tvořit. Dokončil jsem školu. Prvně střední -
   poté vysokou. Mimoděk mi bylo nejednou řečeno, že otec (který mimochodem pomohl během osmdesátých let dobře tak deseti lidem na VŠ), je gauner a zasloužil by provaz. Tak, jako všichni bývalí komunisti. Tedy ti, kteří se "nevzpamatovali" a "neprocitli". Jinak řečeno: tedy těch pár, kterých zůstalo samo sebou.
   Pak jsem začal sám tvořit a setkal se poprvé se slůvkem svoboda na vlastní kůži v praxi. Psal se rok 1999 a já recitoval jedny ze svých prvních veršů na demonstraci Marihuana Million March v Brně. Sotva jsem slezl z tribuny (ještě rozechvělý, protože mým veršům tleskalo nějakých 200 přítomných), připletl se ke mně můj první
   nasazený "tajnej". Legitimoval se mi (řadovým průkazem/plackou PČR) a že prý,
   jestli bych mu neřekl pár informací. Odmítl jsem ho s tím, že musím jít ještě
   recitovat na FFSS, do studentského klubu Krmítko, kam jsem ostatně skutečně pospíchal... Řekl, že to nevadí - a že se určitě ještě potkáme. Kdybych tenkrát věděl, že má pravdu a co se mi bude od té doby za mé názory, které vyjadřuji nahlas dít - asi bych tomu stejně nevěřil.
   Abych to uzavřel.. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomil, že vůbec nezáleží na
   systému, který je zrovna u moci, ale na tom, co daný člověk říká a jak moc je
   u toho vidět... Jak moc je u toho vidět a slyšet... A přitom takzvané morálně
   neposkvrněné ikony jakýchsi předešlých totalitních let mají tolik másla na
   hlavě, až z toho má jeden střevní chřipku - tedy lidově řečeno sračku...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]