Poezie současných srbských básníků

SRBA IGNJATOVIC
Palimpsest
Brouci obsadili město.
Brouci černí i bílí,
včely bez pohlaví.

Na kost vyjedli zdi,
i květiny ve vázách -
gardénie, lilie, petúnie...
Zůstal jen plevel.

Zatímco úporně sepisuju
modlitby nové civilizace,
divá zvěř dávno sežrala
mé vlastní století.

MIRJANA BULATOVICOVÁ
Tentokrát naposled
Vykresluji si tváře
které obkrouží můj hrob.
Jim natruc
vydržím do sto deseti.

Ty tváře byly hnusné
už před mou smrtí.
Asi jako tenkrát
kdy jsem cítila že nejsem.

RADOMIR ANDRIC
Co jsem nestihl povědět Nikolu Kostadinovici
Ještě jednou podzim - večer ponořený
do tůně řeči v poháru černého
vína potměšile boří hranice
melancholického básnění v bájném
přístavu ukrytém za hučením
příboje zvolna zanikajícího
na obraze dávno prožitého mrazu
v nás a vše co zbývá mimo dosah smyslů
není než konečně rozvalená zřícenina
dávných ideálů na rumišti snů

DJOKO STOJIČIC
Vejdi do sebe do svého rozumu
Vejdi do sebe do svého rozumu,
Přebroď vodu, větry, tajné jazyky,
Neúnavně se opakující
Pod závojem tiché mlhy,
Která se chvějivě vplížila
Do nás, své oblíbené schránky.
Obdržíme dar prastarého proroka
A jeho svatého učedníka. Nabádá
Vše zapomenout nechat přebolet, neboť se ukázala
Nemožnost dokonalosti i nicotnost štěstí.
Vydej se kam chceš, na sever či na jih
Vláčíš tutéž touhu, tutéž zimu, stejnou nicotu,
Bezradně křižuješ s bolestnou vzpomínkou
Na dávné rozcestí, kdes zabloudil. Jen jednou a hned navždy!
10. VII. 1997, Praha

ADAM PUSLOJIC
Jsem který jsem
Jsem ten který
sedával na dvou židlích

Které spaluje oheň.

Jsem ten který spatřil moře,
ale na jednotlivé vlny
si už nevzpomene.
Ten který prchal jako bez duše
sotva první žabka zakuňkala
jazykem zmije.

Teď slyším
že prý se má duše pomátla
a že mi nikdo v tomhle světě nepomůže
zbavit se vody, ohně, vzduchu ani země.

Spánkem spravedlivých spí
sovy, lišky, myši, kozy, psi.
Noční koně se podobají kaktusům.

Kdy může orel zaútočit na člověka?
vyptával se přítel ve včerejším dopise.
Když člověk spí a sní o útočícím orlu,
odpovídám dnes.

Vyneste mi batoh na střechu.
Ať se nebe pomaličku svléká.

ZORAN MILISAVLJEVIC
Zaťukám tiše na tvé dveře
(Své Sněžence)
Do tvých čistých tvarů vstupuji
abych očistil svou krev,
ve vlastních tepnách tě ukryji,
na dveře zaťukám,
a duši tvoji poprosím.
Kéž milostivě zkvete zelené jaro
a déšť nechť se zastaví v povětří
gestem tvých rukou.
Kéž v plamenech tvých rtů
shoří mapy světa.
Napíši nový zeměpis,
vypovím v něm
nesmrtelný svět tvých vlasů.
V zázračných oázách
tvá ústa svými přeměřím.
Kéž se tvé boky změní v kalendář
v němž se protnou naše osudy.

MILJURKO VUKADINOVIC
Hřbitov bez kříže
srdce věcí
krása bez pokory
bez záměru spasit vesmír
nebo nás nebo mou duši
komu vlastně patří

pokud jde o oběti
obtížení hříchu - magická
potrava plavba nebem
nebo Metohijí: to vše pochází
z hlouposti krve a masa
a potrvá dokud lidská kost nepřestane
vrzat jako flétna
za pochodu utrpením

MILOMIR KRAGOV
Je čas
Je nejvyšší čas změnit
nezávazné hry
i vlastní rukopis

Začali jsme dobře
ale čas nám překážel
pokryti divnou barvou
na potřísněné zemi

Takže od začátku
jen jestli vyvolení
narazí na správnou stopu

s naivní důvěrou
po paměti rozšíří kruh

Neočekávej
záhadné tajemství
Neznámo
je tvoje milenka
v mezeře rozervané noci EJHLE
už se ohlašuje

VLADAN RAKIC
Co bude!
Nějak se už vměstnám sám do sebe,
Vždyť čáru světla a trápení znám dobře.
Vroucí život mě opařil,
Mráz mě zchladil až k nule.
Bytí mi navážilo podstatu doby
A přidalo přívažek břemene...

A tak se už do sebe nějak vměstnám.
Karty vidoucí budoucnost
Jsem už dávno rozdal,
Život mne dodneška
Přišel pěkně draho.

Takže: Co bude!

SNĚŽANA KLASOVICOVÁ
Koně
Prohání uřícené koně.

Touží:
v očích mu planou červánky
v nozdrách se otáčí smotek
omamné vůně sena;

ranní vítr pročesává hřívu;

rosa lpí na podkovách.

Bič!

Pečlivě a s láskou
utři zpocený koňský hřbet
a rozsvítí se volná cesta
k rodnému ohni.

DUŠAN STOJKOVIC
Srdce
ty a ty dva stíny v mořské trávě
mé srdce světlo v dálce
slepé bezruké samotné srdce v písku
pospíchá k těm dvěma stínům
ale sevře ho tráva
ta hořká chladná tráva
smrti

DRAGAN DRAGOJLOVIC
Mezi písněmi a oblaky
Utíkal mezi písněmi
a oblaky
cestami které vedou
k rodnému domu,
kde bdění spojuje
pravdu a klam,

dokud je potají zpívala
bezbřehá tesknota,
a ruce roztřesené chladem
přicházející zimy.

Pustá a otevřená
byla jeho duše,
kterou chceš usídlit nahoře
a sám zůstat zde a navždy.

MICO CVIJETIC
Spása
Z teplého hnízda dojdu ve svátek
z Mostecké doprovázen stínem
ke Karlovu mostu, zmožen starostmi.

Dobře známé tváře světců i stavitele,
věčně zářící malá kosmická slunce,
šepot vody, hlasy zvonů nad Vltavou.

Vyhlížím známé vzpomínaje na vzdáleného bratra,
na chvíli zbaven chladné hroudy Balkánu,
ledový věnec obkroužil smířené srdce.

Zahřátý vlahými paprsky vyjdu vstříc hvězdě
z temnoty, všemohoucí rukou
vyšší moci vzatý na milost.

Praha, listopad 1999

BRANISLAV VELJKOVIC
Proč střežíš jazyk jako zemi
Jako koně co se ženou přes pole,
ať běží listy stromu
pod nímž jsi vyhledal chládek.

Listy stromu koně co běží,
jen ať si volně běží,
jako věty jež jsi neměl
komu povědět.

Ty věty proměněné v listí,
ať skočí do sedla v němž jsi seděl
na koni s milovanou ženou,
koně honili listy
a listy honí slova
a slova se pevně usadila v sedle.

Kdysi jsem byl tvým tělem
z něhož jsem vycházel, vycházel,
vycházel, až jsem začal být.

A tak se ptám: Jsem-li tím
kým chci nyní být, proč tedy
střežíš jazyk jako kořen,
který střeží zemi?

Přeložili JAN HROBAŘ a KAREL SÝS




KAREL SÝS

Měkký podbřišek Evropy
V srbském Kostolaci
přepadne tě stesk po českém Kostelci
kde sušený Balkán celé generace ležel v kufrech vysloužilců
kde ulity vydávaly vůni Istrie
kde stál v každé předzahrádce sádrový Triglav
z dob kdy na náměstí bubnovali Jeho Národům

Svatá Anna byla tenkrát ráno pěkně horká
ulity náhle zasmrděly sarajevským prachem
a branci poslední noc ohmatávali měkké podbřišky žen
aby jim už zítra nad hlavami vyšly cizokrajné hvězdy
Krvavec a Pelyněk

Zverbovali je aby do švestek utloukli Srby čepicemi
Švestky pětkrát odkvetly a opadaly
čepice visí na křížích kdesi nad Sávou
trnité INRI z laciného cvilinku
a krvavé Áčko i Béčko se slilo v univerzální nulku

Trefíš desateráka a zbylé broky se rozutečou po pasece
Utrhneš pět švestek a Srbsko se ponoří do rakije
Utrhneš jedinou hvězdu a galaxie se stočí do černé díry

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]