Koupil jsem si knihu o událostech druhé světové války a s překvapením jsem zjistil, že je přepsal pseudohistorik, čtu o skvělých výhledech naší ekonomiky a zpozoruji, že jde o výmysly dvou pseudoekonomů, v novinách se dočtu, že soud skončil zcela směš-ným ortelem a divil bych se tomu, kdybych si neuvědomil, že jej vyslovili pseudosoudci. Pseudoděkani vedou pseudofakulty, pseudo-lékárníci vybírají poplatky za každé podání léku, pseudolékaři se nestydí vybírat přímou daň, pseudopodnikatelé rozkrádají fabriky, pseudoprávníci je zaštiťují. Pseudonovináři píší žlučí pomluvy do novin, pseudokomentátoři v televizi falšují zprávy ze světa i z do-mova, pseudopolicisté chabě vyšetřují majetkové zločiny a skuteční zločinci (nikoli pseudo) prchají do Karibiku, ve sněmovně sedí pseudoposlanci a vyrábějí pseudozákony, zato v senátu se o jejich schválení starají pseudosenátoři. V politickém střetávání se utkávají pseudopolitici, pseudolevicová strana se sbližuje s pravicovou (ta však není pseudo), ve vládě jsou pseudoministři a měli jsme dokonce i pseudoprezidenta.
   Ať se dívám kamkoli, všude pozoruji kuriózní pseudotvory. A je jich stále víc, až dojdu k názoru, že vlastně nežijeme v demokracii, ale v pseudokracii, kde vládnou celé kliky pseudokratů. A pak po-chopím, že nemůžeme v nic doufat, leda v pseudobudoucnost.
   Těžko se však smiřuji s takovým pseudoživotem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]