Když se v roce 2011 objevila prvotina Michala Brzáka Situace 1984 a jiné drobnosti, přišlo to jako blesk z čistého nebe.
Nyní zahřmělo podruhé a nebe už bylo připraveno. „Kdo nepíše / zapomene psát“ řekl v první sbírce a snad proto si neuložil dlouhý odklad. Letos (opět vlastním nákladem) vydává sbírku SOUKROMÝ PUNK, knížečku, která se vejde do náprsní kapsy. Právě tam poezie patří - nikoli do astmatických knihoven, cukerínových kaváren a přidružených vyvařoven sterilizovaného pemmikanu.
Sbírku natvrdo otevřel básní Protest: „Nadáváš na tyrany? / Hovno platný! / Na politiky? / Zbytečný, marný! / Jsi proti? / Tak běž ven! / Venku zařvi – protest!... Protest! V ulicích / Protest! V pasážích / Na korze to musí vřít / Bulvárem teď bude znít / Protest!“
Básníci nejsou od toho, aby vykrváceli na ulicích, přesto slibuje: „Běž ven, chyť ulici / Ovládni ji / Zařvi: Na ně! / Třeba půjdu s tebou / Myslíš-li to vážně!“
Jenže nikdo nehne prstem: „Ne? / Pak už o tom nikdy nemluv! / Nikdy! / Sejmi bodyguarda nebo mlč! / Na tvý řeči jsme nastražený! / Raději drž hubu!... Dělej nebo chcípni! / Ale hlavně: Drž hubu! / Šmejde!“
Vskutku, ve světě živořícím z potravin z druhé ruky a z restituovaných seriálů, z nichž jeden se klidně může jmenovat Ukradená revoluce a druhý Revoluce je nám ukradená, se jeden každý utíká do vlastního teletníku, aby po setmění křikl do polštáře: Všecko to stojí za hovno!
Brzák se s nikým a ničím nemazlí, jde na dřeň věci; proto se nikdy nebude líbit, nevkročí do salónů ani do doupat kavárenských přeborníků v převlékání, fixírujících korouhvičku Klementina a zoufale přemítajících, kdy a odkud čekat nové větry.
V Dopisu vítězi vykřikuje naplno: „Poznávám sráče / Bez práce koláče / Stále ti samí / Do huby berou / Přemysla Oráče.“
Přemysl, na krku přemoudřelou Libuši, svatý Václav, na krku zahraniční bejky a domácí voly, tatíček Osvoboditel, strýček Budovatel, Tonda Práce... Věru nelehké je v Čechách prožívat dějepis!
„Nad hroby zní / Kyrie eleison / Hrdinové / Vymřeli – nejsou.“
Nakonec tedy zbude rezignace, báseň No future, Žádná budoucnost?
„Nezajímá mě krotit / A bojovat / Chtěl bych souznít / A milovat / Realitě se klidně / Vzdalovat // Budoucnost je tak daleko / Jako Diogenes metr od sudu.“
Ano, nevyvlékneš se z minulosti, neutečeš před přítomností, neboť jsi se už dávno vrhl do prázdné náruče budoucnosti, té nesmiřitelné železné panny!
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)