V Potštejně, kde staví rychlík jen v sobotu a v neděli, jednou jakýsi pan Hráček, jel tam s jednou ženskou na výlet na týden, lezl hned po příjezdu do dveří, kde bylo napsáno „Vstup zakázán“ a ptal se ústy plnými vyhnilých zubů, kdy jim jede rychlík na Prahu zase za týden zpátky a pak se tam vymočil na WC a zase si to hasil zpátky do té výpravčí budovy a postěžoval si a taková mladá výpravčí v kramflíčcích mu hned strkala do ruky kbelíček s košťátkem, aby to tam tedy uklidil, že nemají lidi.
Hned v Praze jsem věděl, že s ním bude legrace.
Hodinu před odjezdem vlaku běhal jako splašený po nástupišti a zoufale se ptal, jako kdyby měl za několik chvilek zemřít: „Pane, paní, je tahle vlak na Potštejn a staví tam?“
Byla tam s ním a s tou jeho cestovatelkou psina a nebýt tragédií, kterém mne tam postihly, byl bych s tím človíčkem obrátil celé to městečko ve zříceniny, jako je tam ten hrad.
Byl to srandista velikého formátu a hned věděl, jak se chytit. U stolu, v zaplivaném lokále „U kaštanu“ šel k neznámým polským židům a hned se jich ptal: „Nejste, prosím, turisté ze středohoří?“ Byl to psinésní chlap s psinésním břichem, kýla mu málem vybryndávala z kalhot, nahoře v pase, ten pan Hráček, krejčík k pohledání, jak to tam šil s těmi kunšafty, rekreanty, hosty.
A co teprve, když jsme jeli domů, ještě jeden pajda z jakési rychnovské školy s manželkou jeli s námi na Prahu.
Úplně obrátili to nádražíčko naruby, jak tam vyřvávali sprosté vtipy a písně, ale tenhle dědek byl nejkouzelnější.
Když už byli vyřvaní a ticho je položilo, tak on se blbě usmál, zkřivil obličej a začal do toho ticha obřadně a vážně jako v nějakém kostele: „Píšu ti píšu, připrav si…“ Mlátili jsme se o zem, jen ta vedle, ta žena, nějaká jeho družka-divočinka, jej chytila za rukáv a řekla mu: „Ale, Jeníčku…“ Ale on se nedal a citoval to jako z bible, to světoznámé sprostě čtyřverší, ozdobu všech záchodů.
A ta paní vedle pajdy z rychnovské školy se mlátila taky do stehen a pak říkala: „Hele, pan Hráček - Sráček“ a on byl ve svém živlu a stále to klábosil.
V rychlíku to jelo dál.
Pán, který přecházel kolem našeho kupé a nahlédl dovnitř, mu sedl na lep, hned se jej ptal: „Pane, mají tady čisté záchody?“
A ten neznámec jen škytl: „Je to tu hrozné.“
A pak přišla pohroma.
Nějací študenti, snad vysokoškoláci, co měli zadán celý vagón, tam dělali psí kusy, sápali se po alkoholu zmoženi na průvodčího. Ten uzamkl ten vagon a vyhazoval z vozů za jízdy na stanicích papíry s oznámením té příhody, aby dal dopředu hlášku a vlak zastavili.
Až někde v Týništi nad Orlicí se to podařilo. Chuml na nádraží, křik, halas, noční blbnutí, aféra, vébé běhá po nástupišti, kulhavec je tam, shluky lidí, ruce se rozhazují, telefony břinčí a Hráček se zvedá, celý červený, a ta jeho vejletnice jej tahá za šosy: „Jeníčku, nechoď tam, prosím tě, nechoď tam.“
Ale on už je v kuráži, zbrunátní ještě více a řekne jí kouzelně: „Vyliž si prdel“ a už si to tam hasí se svojí kýlou, aby zachránil dráhy…
Pak už s tou svojí cestovatelkou nepromluvil ani slovo. V Praze, kam jsme přijeli se zpožděním, popadl svůj kufr a utíkal.
A já za ním řval pod nádražní halou: „Haló, Potštejn, Potštejn.“
Přezdil jsem mu Dr. Potštejn, a pak, když za mnou přišel, jednou večer, znenadání, stavil se, stále myslel na tu svoji rekreantku, a co jako prý, že mu nevolá a co s ní je, zda nevím, bral mně míru na kalhoty, nesl jsem mu jedny k opravě.
Bydlel u plynárny v Michli, v prvním štoku, nemohl jsem se tam dostat, tak mu tam řvalo rádio a baba vedle vylezla a mlátila mu silně na dveře: „To mušíte tákhle, von je dočista hluchej!“
Vylez, plnej špendlíků a nití, šil na staré singrovce v pokoji plném obrazů - kýčů a ukazoval mně v nějakém kastrolu guláš a v koupelně měl binec, vypadalo to tam jako na hajzlíku, který kritizoval v Potštejně.
Snad ten chlap kadil i do vany a lejna tam přesíval do té výlevky, puch, smrad, kýla zdvižená, jako by mu to stálo v kaťatech, hrabal tam dole v nějaké spíži, vytáhl hrnec s hruškami a cpal mně je.
Pak se díval na staré cibule, kolik je hodin a rozšlapával tu kýlu pěkně na mašině, jako když hraje na varhany.
Pan Hráček, Hráček… jak to říkala ta paní? „Hráček – Sráček.“
Dr. Potštejn.
A svěřil se: „Slyšel jsem vás tehdy, jak ste na mne volal Potštejn - ale já musel utíkat před tou ženskou. Co kdyby chtěla, abych jí vodnesl kufr. Nevíte, co dělá? Neozvala se? A mám u ní prádlo, dvě košile a ručník, myslíte, že to pošle? Co říkáte? Mám to s ní dát dohromady?“
A šlapal ten divný kýlista na svůj stroj, připadalo mně to jako hra na varhany, kouzelný, nekonečně kouzelný, věčný varhanář, harmoniář světa.
Dr. Potštejn.
Autor: KAREL AKSAMIT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)