Ne, že by snad Karl Hermann Frank miloval české herce a zpěváky, herečky a pěvkyně.
Měl je za ksindl jako všechny Čechy. Ale věděl, jak velký vliv má tato kategorie umělců v české společnosti. Jak Češi milují své (moderním slovem) celebrity. Jak jim duchovně podléhají. Obdivují je a následují, chtějí se jim podobat, přičemž jsou slepí a hluší ohledně charakteru těchto svých model, jenž zhusta bývá ubohý, nízký ba špinavý – jako panská ruka, kterou tak často a s takovým gustem a devótností olizují.
Prý musí, aby mohli hrát a pět, bývají omlouváni, a sami se takto vehementně hájí.
Houby musí.
Chtějí. Za každou cenu.
Frankovi bylo naprosto jasno v tom, že pokud chce dosáhnout svého touženého „odpolitizování“ stále problematické české společnosti, pokud má obrátit pozornost Čechů na pracovní výkon ve prospěch třetí říše a odvrátit je od nebezpečných myšlenek a ještě nebezpečnějšího počínání, nutno si aktivně a obratně počínat právě ve sféře kultury. Hlavně zábavy a humoru. Působit přes umělce, ony slavné celebrity, na obyčejné smrtelníky. Ostatně tento model funguje velmi účinně dodnes, funguje po desetiletí a bude fungovat nadále.
Odpolitizovat!
A potom, výhledově, pokud možno v potřebných intencích politizovat odpolitizované.
Hlavně film byl v protektorátu ostře sledovanou záležitostí, snad více než vlaky.
Film, to byla zbraň.
Frank osobně dbal na to, který z českých herců a hereček má být zvláště oceněn, kdo z nich je z rasového a politického hlediska způsobilý hrát jak v protektorátních filmech, tak zejména ve filmech německých. Plnou měrou to platilo i pro filmové režiséry. Němci měli naše filmové celebrity dokonale přečtené.
Dne 14. října 1943 poslal říšský filmový intendant, tedy pravá Goebbelsova ruka pro filmový průmysl, důvěrný dopis K. H. Frankovi, týkající se spolupráce českých herců a režisérů s německým filmem.
„Německá filmová produkce zaměstnávala v posledních letech ve stále rostoucím počtu české režiséry, herce a herečky,“ psal pan intendant. „Tyto umělecké síly češství (Tschechentum) tím vstoupily do okruhu německé kulturní propagandy. Učí se německy a přijímají německá jména.“
A oč jde říšskému ministerstvu propagandy, tedy Goebbelsovi? Inu o nic jiného, než „tyto české umělce nejen navenek…, nýbrž mnohem více také vnitřně vtáhnout do německé kultury. Pro to by bylo nezbytné ty umělce, kteří připadají v úvahu, oddělit d české mateřské půdy a umístit do německého prostředí. To by prakticky znamenalo jejich výhradní vázání se na naše produkční místa ve Vídni, Mnichově a Berlíně.“
A o koho měli Goebbels a spol. zvláštní zájem?
„Jedná se především o režiséry Otakara Vávru, Friče (Fritsch) a Slavínského (Pittermann), z nichž Fritsch a Pittermann už v německém průmyslu pracovali. Dále jsou to herci Vlasta Burian, Gustav Nedbal, Maria Glaser (Glázrová), Ada Goll (Nataša Gollová) a Maria von Buchlow (Zita Kabátová).“ Pan intendant tedy prosí pana státního ministra o sdělení, zda nemá námitky proti využití uvedených umělců v říši.
Odpověď, označená „přísně důvěrné“, nesla datum 26. říjen 1943. Frank psal, že schopnost využití v říši byla zatím ověřena jen u Gustava Nezvala. S výjimkou Friče, který z politických důvodů smí pracovat pouze v protektorátu, jsou však všichni ostatní prohlášeni za způsobilé bez omezení pracovat pro německý film…
Samozřejmě nebyli sami.
Otomar Korbelář hrál pro říši jako Ottomar Korbeler, Adina Mandlová vystupovala jako Adina Lil, z Hany Vítové se stala Hanna With, z Bedřicha Veverky byl Friedrich Waldorf, z Raoula Schránila Rolland Schranil…
Jen v roce 1943 vzniklo na Barrandově 18 německých filmů, na kterých pracovalo na 90 českých tvůrců; třeba budoucí národní umělec Martin Frič tehdy natočil dva filmy „pro říši“.
Rok 1943 lze označit za jakýsi mezník v zájmu K. H. Franka o české filmové umělce a v jejich vstřícném vztahu k němu. Nešlo jen o to, že toho roku se Frank stal státním ministrem pro Čechy a Moravu a tedy pánem protektorátu.
Už předtím, 10. března 1943, proběhlo pověstné a různé interpretované setkání Franka s herci a herečkami v Rudolfinu. Těch známých usměvavých tváří!
„Zdeněk Štěpánek pronáší slovy Adiny Mandlové ´zdvořilou řeč´, načež kolegové a kolegyně tleskají, ale po válce mu jeho slova zle připomenou. Přestože mnozí se tam v opilosti s Němci bratříčkují daleko více. Vrcholné číslo předvádí herec Bedřich Veverka, který objímá samotného říšského protektora (Frank nikdy nebyl říšským protektorem, v té době vykonával funkci státního tajemníka – pozn. eh) a dokonce si mu sedá na klín. Vzápětí Frank znechuceně odchází.“ (Arnošt Tabášek: Adina Mandlová)
Snad se hodí na tomto místě poznamenat, že když před pár měsíci veškeré pražské herectvo české hromadně hajlovalo v Národním divadle a slíbilo věrnost Velkoněmecké říši, vymlouvaje se po válce unisono, že „muselo“, nezúčastnila se této seance proslulá divadelní herečka Anna („Andula“) Sedláčková. Prostě nepřišla. Nestalo se jí nic. Ale její kolegové a kolegyně jí to po válce taky pěkně osladili!
Jednoho letního večera toho roku se Frank ocitl ve Filmovém klubu nacházejícím se v paláci Lucerna. Mělo to být jakési decentní slavnostní zahájení, „Auftakt“. Divadelní a filmoví tvůrci obdrželi zvláštní pozvánky s tím, že od tohoto dne, tedy od 24. června 1943, se bude každý čtvrtek konat v klubu určitý druh společenského večera a v tomto případě jde o první takový večer.
Dle úředního záznamu o průběhu celé akce, parafovaného samotným Frankem, „pan státní tajemník se objevil krátce po deváté hodině, kdy byl lokál ještě prázdný. Návštěvníci, zejména ti, kteří byli pozváni, se zprvu domnívali, že se bude jednat o oficiální večer s programem a nechtěli věřit tomu, že by pan státní tajemník jen tak náhodou chtěl pobývat v klubu“. Náhoda to samozřejmě nebyla, leč přítomní umělci byli prý „příjemně překvapeni“ tím, že „se jedná o nenásilnou pospolitost a že pan státní tajemník chtěl jen tak pobýt mezi kulturními tvůrci“.
„Mnozí z přítomných prominentních kulturních tvůrců litovali, že neměli možnost vyměnit si s panem státním tajemníkem pár slov, především pak poznat ho jednou zblízka. Očekávali také, že budou na několik okamžiků za tímto účelem pozváni ke stolu pana státního tajemníka, což však poměrně krátká doba jeho pobytu nedovolovala.“
Jistě, úřední záznam nemusí být objektivní, neboť herci se mohli kvalifikovaně přetvařovat a říkat jisté věci jen proto, že „museli“. Nebo je třeba vůbec neřekli? Nicméně anonymní autor záznamu napsal, že prominenti po setkání s K. H. Frankem takto pravili:
Jaroslav Marvan: „Tak vysoká návštěva byla velkým překvapením. Když jsem tam uviděl sedět státního tajemníka, vypadalo to tak, jako by k nám patřil. Jen škoda, že jsem mu nemohl přinejmenším podat ruku.“
Jiřina Steimarová: „Byla jsem tam sama, Honza (její manžel) byl bohužel nemocný. Byla bych bývala tak ráda seděla u pana státního tajemníka, ale copak to bylo možné? Byl stále obložený jako chlebíček.“
Jiří Dohnal: „Bylo pro mě ctí, moci se zúčastnit tohoto večera ve Filmovém klubu za přítomnosti pana státního tajemníka. Byla to čest pro nás všechny, neboť jsme z toho museli poznat, že pan státní tajemník k nám má důvěru, když tak sedí mezi námi.“
Zdeněk Štěpánek: „Velmi pěkný večer, nic oficiálního, nikdo k ničemu nenucen, každý mohl sedět, kde chtěl a tak by to mělo být. Je třeba to častěji pořádat.“
Marie Podvalová, primadona opery Národního divadla: „Pokud bych se měla podruhé vdávat, přála bych si, aby můj muž vypadal jako pan státní tajemník!“
Inu – nevdávala se podruhé, paní Podvalová, alespoň ne za K. H. Franka. Zato se stala národní umělkyní ČSSR, ba dokonce i SSSR a nositelkou Řádu práce…
Pamětihodný rok 1943 byl, pokud šlo o vztahy K. H. Franka s českými filmovými prominenty, poznamenán také aférou, přesněji snad fámou, která po řadu měsíců živila protektorátní, hlavně pražskou „šeptandu“ a ani po válce nezmizela. O Frankovi a jeho „milence“ Adině Mandlové. Už v druhé půli roku 1942 běžely Prahou zvěsti, že Mandlová je Frankovou milenkou. Objevovaly se „zaručené“ informace o tom, kde všude spolu byli viděni, o vile, kterou Frank Mandlové daroval…
Frankovi to nebylo rozhodně po chuti, milenky nepěstoval a nadto zřejmě skutečně pronesl o Mandlové, že „je to známá kurva, která se vyspí s každým cikánem“. Fámy však cirkulovaly, v roce 1943 dosáhly jakéhosi vrcholu a nebyl jim konec. Adina Mandlová sice napsala ve své vzpomínkové knize Dneska už se tomu směju, že Frank byl „vlastně její velký nepřítel“, a že s aférou měla jen a jen problémy. Jenže jak vyplývá z některých dokumentů uložených v Národním archivu, ješitné, lehkovážné, ale i bezohledné Mandlové vyhovovalo, že je spojována takto úzce s K. H. Frankem, a nejenže fámy o svém poměru s ním neodmítala, ale dokonce je sama umně živila pro svůj prospěch.
Když třeba na začátku dubna 1943 debatovala s ministrem Emanuelem Moravcem v jeho divadelní lóži, tvrdila, že jedná o některých svých problémech přímo s panem státním tajemníkem. Podle podrobného záznamu o tomto rozhovoru, který Moravec obratem Frankovi poslal, Mandlová pravila: „Nevidí se rádo, když jednám přímo se státním tajemníkem, ale co mám dělat, když mi sám denně volá!“
Tohle už Frank nehodlal snášet. Mandlovou si předvolali 27. dubna 1943 na gestapo.
Herečka, takto občansky Jarmila Mandlová, rodačka z Mladé Boleslavi, podepsala v němčině závazek, že (mimo jiné) „pokud bych se opět dověděla o pověstech toho druhu, nebudu je zlehčovat, nýbrž proti nim se vší rozhodností vystoupím a v daném případě požádám tajnou státní policii o pomoc“.
Jakkoli fámy o mileneckém poměru mezi Frankem a Mandlovou zcela nezmizely, po pohovoru s „přítelkyní pana státního tajemníka“, nikoli ještě ministra, na gestapu, byly značně potlačeny. Nikoli však Frankův zájem o protektorátní filmovou tvorbu a její tvůrce…
Autor: EMIL HRUŠKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)