Pokládám si často otázku, proč se některá výročí přecházejí mlčením nebo nevšímavostí. Tak to například bylo v případě výročí Josefa Dobrovského, muže, který zakladatelským způsobem zasáhl do dějin české historiografie, bohemistiky a slavistiky. V roce 2003 bylo kolem jeho odkazu trapné ticho, i když uplynulo 250 let od jeho narození. Tento příběh se opakuje znovu a znovu. Letos je ticho kolem řady výročí osob i událostí. V sérii článků se pokusím o zamyšlení, proč tomu tak je.

   
   I. Sartre aneb úděl intelektuála
   (100 let od narození)
   Sartre se dočkal za svého života veliké pozornosti. Byl napadán, kritizován (ať už šlo o liberály, konzervativce nebo katolíky), ale i ctěn, vážen a milován. Ten druhý postoj převažoval. 19. dubna 1980 se Paříží ubíral dlouhý, předlouhý pohřební průvod jako připomínka právě skončeného pětasedmdesátiletého života naplněného zápasy, skutečnými úspěchy i prohrami a omyly (narodil se v Paříži 21. června 1905, zemřel tamtéž 15. dubna 1980). I jeho věčný oponent Raymond Aron vyjadřoval úctu a obdiv. Aron byl ovšem skutečně velkou osobností myšlenkového světa spojeného s etablovanou mocí, jakkoli se ve svém posmrtně vydaném díle Marxův marxismus s úctou a obdivem vyjadřuje o klíčové postavě moderního socialismu. Takové osobnosti jako Aron dnes většinou pravici scházejí, a to nejen na české půdě. Mám dojem, že to vynahrazuje předstíranou suverenitou a arogancí, za kterou je ale stále více cítit strach.
   Před jistým časem jsem četl dílko Paula Johnsona Intelektuálové, autora, který píše lehkým perem o dějinách dvacátého století, o dějinách křesťanství i Židů. Píše sugestivně a obhájci existujícího stavu v něm nalezli účinného popularizátora toho pohodlného vidění světa, které odmítá uplatnění konstruktivní síly rozumu ve jménu zděděných a údajně "přirozených" hodnot. Na druhé straně těmto lidem nic nebrání v obdivu k Spojeným státům, přestože projekt Ameriky tu byl dříve než Amerika sama a intelektuálové (a navíc politicky angažovaní intelektuálové) byli autory tohoto projektu. V publikaci Intelektuálové dostávají co proto různí lidé, kteří zápasili o podobu dvou minulých století, namátkou uvedu jen Russella, Brechta nebo Sartra. Jean Paul Sartre zejména je vylíčen jako neodpovědný a nemorální požitkář. Kromě charakteru je tu zpochybněna i jeho politická soudnost, o estetických kvalitách jeho literárního díla ani nemluvě. Tento obraz protiřečí skutečně kvalitním a poučeným biografiím Sartra, jako je například životopis, který vydala Annie Cohen-Solal (Paříž 1985), nebo dvěma výtečným knihám Manuela Araguese, jenž působí na univerzitě v Zaragoze.
   Proč tento útok? A proč právě v našich dobách se stal Paul Johnson oblíbeným autorem těch, kteří chtějí daný stav pokud možno zvěčnit? Moderní intelektuálové častokrát toužili tento svět změnit. Bertolt Brecht se dokonce vyjádřil, že jedinou pozicí, ze které je možné modernímu člověku tento svět přiblížit a vysvětlit je ta, že tento svět je možné měnit. Jak se to srovnává s názorem Václava Klause, že intelektuálové jsou nebezpeční tím, že mají sklon k objevování nového, že nepřijímají soubor závazných pravd, že nejhorším nebezpečím pro nové režimy ve východní Evropě je ideologická infiltrace ze Západu, proti níž je potřeba postavit intelektuální závoru? Je to postoj zcela protikladný názorům Jeana Paula Sartra. Neboť základní pozicí, kterou Sartre zastával, byla odpovědnost jakéhokoliv člověka (nejen intelektuála) za svůj osud i za tento svět. V časopise Les Temps Modernes, který po válce začal vydávat, píše vícekrát o tom, že tento postoj byl ziskem spojeným se zkušeností druhé světové války a odboje proti nacistům. V tomto duchu začal tento absolvent slavné École normale supérieure (1924-1929, tam poznal i svou celoživotní družku a intelektuálně spřízněnou duši, rovněž slavnou autorku Simone de Beauvoir) pozdější profesor na různých lyceích nově interpretovat fenomenologickou filozofii Edmunda Husserla. Jestliže tomuto rodáku z moravského Prostějova šlo o věrnost tradici evropského racionalismu, o intelektuální poctivost a solidnost, o aktivní a zodpovědný poznávající subjekt, Sartre pod dojmem války posunuje tento odpovědný subjekt směrem k praxi. V prvním velkém díle, ovlivněném vedle Husserla i Heideggerem, jež neslo titul Bytí a nicota (1943), jsou jenom slabé náznaky tohoto trendu, plně se rozvinul až v období poválečném. Nicméně rozhodující zlom v Sartrově díle přišel právě před šedesáti lety.
   Sartre se znovu a znovu vracel k zážitku "síly věcí", k tomu, že válka (během níž strávil rok ve vězení a začlenil se do protinacistického odboje) postavila osudovým způsobem otázku volby: a ta je klíčem k problému svobody. Svoboda je Sartrovým základním tématem a klíčovou hodnotou, ke které se člověk vztahuje. Ať už je si toho vědom nebo ne, celý jeho život je centrován kolem problému svobody. Ta patří k základní ontologické struktuře lidského bytí a člověk je tedy "odsouzen ke svobodě". Dílo Bytí a nicota odráželo životní pocit nenaplněnosti a nutnosti změn, který zaplavil celou Evropu a zejména u mladé generace. V lidském vědomí, stojícím v protikladu k objektivním věcem, se ukazuje možnost vymknout se slepé kauzalitě věcí. Lidské vědomí je tak východiskem ke svobodě. Je příznačné pro strukturu lidského bytí, že lidé svobodu vnímají jako břemeno či mez. Lidské projekty směřují k plné svobodě vědomí, ale ve snaze ji přenášet do sociální role musí nevyhnutelně docházet k prožití nemožnosti jejího naplnění. Lidé ale nevyhnutelně podnikají znovu a znovu tento selhávající pokus, projevující se jako vášeň bez užitku. Cynická povaha by z těchto tezí vyvodila charakteristiku lidského života jako něčeho prchavého a prostého skutečné hodnoty. Sartre tento krok nikdy neudělal. Toto puzení ke svobodě je totiž tím, co tvoří podstatu lidského bytí.
   Sartre mučivě prožíval nemožnost dostat se na základě existencialismu od individuální existence k existenci společenské, která by počítala se "silou věcí". Znovu a znovu kladl tento problém ve svých hrách a prózách , které měly ve své době nesmírný ohlas. Šanci vysvětlit společnost z ní samé, propracovat se k rekonstrukci dějinného procesu a různých forem společenské praxe poskytl Sartrovi marxismus. Sartre se přihlásil k marxismu, k jeho humanistickému poselství, a ať už byl tím, kdo ho k Marxovi přivedl, kdokoliv (údajně Maurice Merleau-Ponty), došlo k produktivnímu dialogu. Zasáhl nepochybně citlivé místo tehdejšího sovětského marxismu, který se sice okázale hlásil k evropské humanistické tradici, ale problematice člověka se věnoval málo. Různé "objektivní cíle" a úkoly překrývaly antropologickou problematiku. Sartre se dotkl také byrokratického překroucení socialistického projektu v zemích sovětského bloku. Neváhal se také se svou kritikou tvrdě ozvat tehdy, kdy cítil ohroženu budoucnost socialismu jako humanistického projektu mocenskou zvůlí, jako tomu bylo v roce 1956 či 1968. Stál na druhé straně po boku kubánské revoluce, československých reformních komunistů i spravedlivého boje vietnamského lidu proti špinavé válce, kterou vedli američtí generálové i politici a s níž se americký lid nikdy neztotožnil.
   Na tom všem nic nemění ta okolnost, že sám jsem polemizoval jak se Sartrovou knihou Bytí a nicota, tak i s vrcholným dílem tohoto autora, kterým je Kritika dialektického rozumu z roku 1960 (kritické vydání včetně nehotového druhého dílu vyšlo 1985 a letos znovu). Vadilo mi, že Sartre nedokáže dojít k rekonstrukci historického procesu, že přece jen zůstal v zajetí koncentrace na výlučnou individuální existenci, že málo dbá výsledků historie, politické ekonomie, sociologie. Přesto kladl naprosto správné otázky tehdejším marxistům a vyrovnávání s nimi bylo důležitým prvkem rozmachu našeho myšlení v šedesátých letech. V paměti je jeho vystoupení na liblické kafkovské konferenci. V té době byl Kafka, v jehož duši byl silný cit pro sociální spravedlnost a který vyjádřil úzkost moderního člověka oproti strukturám, jež ho utiskují a v nichž se nikterak nemůže nalézt, v českém prostředí respektovaným a milovaným autorem. I když se tato náklonnost zvrhávala a leckdy nadále zvrhává v snobskou módu, Kafka není tím, kdo by ztrácel v dnešní době megastruktur a postupující samovlády trhů aktuálnost. Dnešní čeští filozofové Kosík (říkám dnešní, protože zasahuje do našich úvah, i když fyzicky již mezi námi není) a Bělohradský opakovaně zdůrazňují rostoucí anonymitu moci a neosobní a lidský smysl postrádající charakter produkčního procesu.
   Sartre byl zrcadlem doby, jejích nadějí, úspěchů, ale i iluzí a omylů. Ale jeden aspekt jeho činnosti má trvalou hodnotu: vštípil tehdejší mladé generaci (samozřejmě, nejen on sám, ale spolu s dalšími tehdejšími představiteli soudobé kulturní levice) vědomí, že systém je prostupný, že ani zpětné nárazy tuto prostupnost trvale nevyloučí, že takzvané přirozené pořádky, propagované těmi, kdo mají či podporují moc, jsou zpravidla velmi nepřirozené pro většinou lidských bytostí, které usilují o důstojný život. A jediná cesta, která vede k trvalým úspěchům našeho jednání, je založit ho na kritickém myšlení. A to jsou důvody, proč je Sartre nepohodlný a zpochybňovaný jako člověk i myslitel. A ze stejných důvodů jsou intelektuálové Sartrovy ražby zejména dnes velmi potřební.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]