Eliška Krásnohorská - 160 let od narození (1847-1926)
   Otokar Březina, básník-myslitel, zařadil sbírky básní Elišky Krásnohorské ve své kritice mezi vrcholná díla české poezie. Dokonce je ocenil nad Karla Hynka Máchu. To už naše vzácná žena, s jakou by se jinde chlubili, nežila. Znalec jejího díla, profesor Emanuel Mourek, prohlásil kdysi: »Kdyby měl jiný národ takovou ženu, ženu geniální, jistě by získala Nobelovu cenu. My jsme z ní ale udělali směšnou karikaturu.« Karel Jaromír Erben v pohádce o člověku a hadu smutně vyslovil onu pravdu o vděku: »Tak svět oplácí...«
   Zůstali jsme až po dnes mnoho dlužni té jedinečné , pracovité ženě, která celý svůj vlastní život obětovala především našim ženám, aby mohly žít lépe než ona, v čase, kdy studium vyššího vzdělání bylo přístupno jen mužům. Ženě byl tehdy určen pouze osud manželky a matky, chůvy, domácí vychovatelky, učitelky, pomocnice v domácnosti, společnice, kuchařky, služebné - podle stavu, z jakého se která narodila. Co ale s těmi, které byly nemocné a provdat se nemohly a žít musely? Ani kláštery by nemohly přijmout takové množství žen... Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Pechová, se nikdy nesmířila s osudem, jaký jí byl kvůli dědičné chorobě určen. Byla krásná, ušlechtilou tvář zdobily světlé vlasy a oči vyzařovaly něhu i odhodlanost proniknout do tajů života, který se před ní otevíral. se vší nádherou i krutostí zároveň.
   Narodila se v oné »předbřeznové době«, 18. 11. 1847, a jako nemluvně mohla vnímat pražský ruch revolučního roku, plného nadšení, touhy i zklamání, přesto však již tušení zápasu o osvobození lidu z cizí nadvlády dlouhých staletí. V té době, tak příznačné pro všestranné obohacení národa kulturou, v době vzniku krásných skladeb a melodií, zrození vlasteneckých básníků, výtvarníků, dramatických děl i jejich představitelů na jevišti, písemnictví vůbec a obrany a ochrany jazyka českého. V tom čase vzniklo ohromné množství překrásné literatury i překladů světových mistrů.
   I Eliška dozrála v dívku schopnou tvůrčí práce, vždyť již v šestnácti letech se na pozvání Dr. Riegra zúčastnila svého prvního plesu a tam byla seznámena s Vítězslavem Hálkem a Karolinou Světlou. Jim předkládala své první verše a oni jí nesobecky radili, pomáhali, zejména Karolina Světlá nad ní držela ochrannou ruku. Tak mne napadá, která z žen by tak učinila pro svou mladší, nezkušenější či jinak potřebnou souputnici na dráze literární?
   Otec Elišky Pechové byl řemeslník původem z Krásné Hory, pražský lakýrník na »vaječném trhu« v Praze, později v Michalské ulici. Ovdověl se třemi dětmi,a oženil se s jihočeskou dívkou Dorotkou, komornou paní generálové v Praze, která mu dala ještě pět dětí a tři z prvního manželství muže si s láskou osvojila. Eliška byla předposlední z osmi sourozenců. Nejstarší Josef se stal lékařem, druhý se vyučil otcovu řemeslu, Jindřich byl hudebníkem a sám skládal i vyučoval, Adolf vystudoval malířství u mistra Jos. V. Myslbeka.
   Dívky byly drženy při šití a domácí práci, jen Eliška si s pláčem vyprosila alespoň možnost chodit do dvouletého kursu sester Krausových, kde se učilo francouzskému jazyku, vyšívání, hře na piano a slušnému chování. Maminka to z posledních peněz zaplatila, a pro neobyčejné Eliščino nadání vzala si ji majitelka později za plat jako pomocnici při vyučování. To všechno bylo Elišce málo. Čekala, až bratr přestane cvičit na piano, až odloží Adolf štětce, sedala na jejich místa a učila se. Za ušetřené drobné si koupila u antikváře staré slovníky a naučila se z nich angličtině, ruštině, polštině. Němčinu a francouzštinu ovládala, v češtině se stále zdokonalovala. Psala, malovala, hrála, a pro celou rodinu šila prádlo, opravovala šatstvo. Jak mohla, předplatila si kurs z některého jazyka, aby se zdokonalila. Zpívala a nacházela radost v hudbě. Jenže prst po prstu jí vypovídal službu, nemoc kloubů ji čas od času zbavila schopnosti cokoliv podnikat. Večer dlouho plakala do polštářů... Ráno zvedla hlavu, uviděla slunce stát za okny, nadechla se a vzala do ruky pero. Tak vznikla její první sbírka Z máje žití. Josef Durdík pak přinesl ve Světozoru kritiku, která v ní vzbudila ohromnou radost a do žil vlila chuť pokračovat.
   Z Prahy se museli Pechovi stěhovat do Plzně, když se jim tam provdala Julinka. Mysleli, že ušetří, budou-li vést jednu domácnost, ale dvacetileté Elišce Plzeň zdravotně nesvědčila. Bratři se osamostatnili. Jeden odjel do Vídně, další se usadili v Plzni, a ona už neměla piano k přehrávání ani Karolinu Světlou k poradě. Literární společnost tam nenašla. Jen žádost Karla Bendla, aby mu napsala libreto k jeho opeře Lejla, ji potěšila. Do Plzně jí také přišel honorář za sbírku Z máje žití a první výtisky. Začali jí říkat »naše Sappho«, pro bojovný ráz některých veršů zase »panna Orleánská« a to už jí Hálek často tiskl v Lumíru. Po zdaru první knížky se obrátila na Svatobor s prosbou o příspěvek na cestu. Vyhověli jí a v roce 1874 odevzdala do tisku sešit básní Ze Šumavy.
   Básně byly přijaty právě tak nadšeně jako první sbírka. Eliška vycítila pobouření šumavských lidí, kteří ji provázeli poněmčujícími se krajinami. Jenže nadšení jedněch bývá často provázeno nelibostí jiných. Tak už tomu bývá.
   Ve školních čítankách nás provázela nádherná báseň v bulačině, tedy v chodském nářečí, z kraje Psohlavců a strážců hranic, zvedala nám ponížená srdce a ujišťovala:
   Leží mraky vrané, leží nad Čerchovy.
   Hu, to v lese vstanú všechny noční sovy.
   Nad horami chmurno, pod horami mhlivo,
   což to naše slunce, což už není živo?
   Do Němec nám zašlo, jinudy nám vyjde,
   z Němec nám jen búřka, zle ha vojny přijde...
   Báseň vyvolává silnou vzrušení v lidech, tehdy skutečně zápasících o vymanění z prastarého jařma:
   Pokyd vy nám chcete řeč i duši bráti,
   budem proti vám vždy jako hory státi,
   ha to spíš ty hory propadnú se v peklo,
   než by naše srdce vašich ran se leklo,
   ha to spíš ty hory v nebes dálku zmizí,
   nelži řeč svú dáme za tu vaši cizí...
   Tehdy se Eliška vrátila do Prahy. Za Karolinou Světlou, do literárních proudů, které ji uchvátily, za Bedřichem Smetanou, který ji prosil o libreto, za plány ještě mnoho vykonat nejen pro literaturu a hudbu Smetanovu, ale také pro ženy, jak kdysi slíbila... Tehdy měly pouze učitelky a zdravotnice své kurzy a školy, ale kolik takových žen by chtělo prospět vědě, filozofii, a bez střední školy se dál nedostanou! A gymnázia pro ženy nejsou... »Musí být!« přesvědčovala sebe i jiné.
   Rozhodla se pro povídku Karoliny Světlé z Podještědí, ukázku vesnického národopisného zvyku i jemnocitu skutečné, nesobecké lásky. Taková humoreska - nešlo v ní vlastně o nic - jen o hubičku! Eliška ji ale zveršovala, pohrála si se slovy jako Smetana s hudbou a byla nádherná! Nádherná Eliška, když seděla v lóži se skladatelem, nádherná i opera, při které lidé vstávali, aby vzdali hold již hluchému Smetanovi. A on, který už neodhadl sílu slov, řekl Elišce (a slyšelo to i publikum): »To jsem rád, že jste mi tu Hubičku dala...« Obecenstvo jásalo...
   Následovala další libreta: Tajemství a Čertova stěna pro Smetanu. Břetislav a Karel Škréta pro Bendla a pro téhož ještě Dítě Tábora. Ozval se i Zdeňek Fibich a vznikl jeho Blaník. Tolik libret! Málem bych zapomněla na Bizetovu Carmen, kterou rovněž opatřila českým libretem. Od roku 1868 do roku 1892 měly tyto opery premiéry.
   Celý dlouhý život naší básnířky, libretistky, zakladatelky spolku Minerva a »Výrobního spolku« pro ženy, redaktorky Ženských listů, autorky spousty knih pro dívky, pro děti, povídkářky kalendářů, dramatičky, kritičky, přednašečky a členky řady spolků osvětových i charitativních - stál by za moře popsaného papíru.
   Jako koruna jejích zásluh měla by být stále připomínána snaha, s jakou bojovala za zřízení prvního dívčího gymnázia nejen v Čechách, ale i v celé střední Evropě (1890), které nakonec sama slavnostně otevřela, protože si předsevzala naplnit své marné touhy budoucím ženám. Podařilo se jí to za pomoci přítele Vojty Náprstka a později i dalších, kteří jejím snahám věřili a podpořili je.
   Jednoho ocenění se jí přece jen po čase dostalo z míst nejvyšších. První prezident Československé republiky T. G. Masaryk vyznamenal Elišku Krásnohorskou vůbec prvním titulem čestné doktorky filozofie. Sochařka Karla Vobišová, která byla první ženskou absolventkou sochařské umělecké školy v Hořicích v Podkrkonoší, vytvořila krásný pomník Elišky Krásnohorské na Karlově náměstí. Do její tváře vložila skromnost, s jakou tato žena žila, pracovala a vydávala plody své duše, když jí mateřství bylo odepřeno.
   Jako každý člověk, který něčím převyšuje průměr nebo dokonce vyniká, měla i Eliška Krásnohorská své obdivovatele a přátele, ale také mnohé nepřátele či odpůrce a kritiky. Tak už to bývá, jak řekl Jaroslav Vrchlický, zejména v Čechách...
   Toňte v pláči! Toť náš český kalich,
   plný útrap našich neskonalých
   plný našich slzí, našich vzdechů,
   plný krve, ryzí krve Čechů.
   A ten kalich svatý, s chrámu sňatý
   napájet má nyní - psy a katy!?
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]