Výsledky nedávných voleb do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu vypadají jako zřetelné vítězství odpůrců nynější pravicové politiky, odpůrců podivných privatizátorů, odpůrců cizích vojenských základen na našem území a našich válečných angažmá v cizině, odpůrců protisociálních opatření, o kterých pravice tvrdí, že jsou nezbytná, aniž by to bylo podloženo přesvědčivými důkazy. Oranžová střídá modrou. Je ale na místě se z toho radovat? Vždyť zítra to jistě bude zase naopak. Modrá vystřídá oranžovou. A tak stále dokola, jako už mnoho let, jako je tomu v dalších zemích. Strany se střídají u kormidla, což ale neznamená, že se zásadně mění kurz. Volby a povolební střídání stran je rituál (J. Keller, Salon Práva, 16. 10. 2008), který má vyvolat zdání změny, který má uklidnit nespokojené, aniž by se narušila podstata. Vždyť už jen povolební vyjednávání vítězů s poraženými a sestavování nových koalic nás musí utvrdit v názoru, že velkých proměn se jako už tolikrát nedočkáme. Proč? Je to jednoduché. My sami totiž velké změny nechceme, i když o nich mluvíme. Více mluvíme, než si skutečně přejeme. Bojíme se jich.
   V mnoha tak zvaně demokratických státech se u moci střídají jen dvě hlavní politické strany, které dohromady získávají často více než dvě třetiny všech odevzdaných hlasů. Co to znamená? Že nejvíc vyhovují průměru. A co je to vyhovovat průměru? To je stagnace. Nový vítr do plachet ano, ale jen tak trošičku: jednou trošku doprava, podruhé trošku doleva. Tedy stále středem. Průměr má strach z extrémů. Jenomže tady musím připomenout slova Ivana Svitáka, který napsal: Mám rád extremismus, protože je známkou myšlenkové odvahy.
   Volba mezi dvěma stranami je jako volba jedné strany. Možná i volba z více stran je v tomto systému jako volba strany jediné. Jde jen o iluzi výběru. O tom, komu odevzdáme svůj hlas, nerozhodují programy, myšlenky, koncepce. O tom rozhodují naše sympatie nebo antipatie k představitelům stran a naše osobní zkušenost s vládami a politickými systémy, která samozřejmě už z podstaty nemůže být objektivní. Psychologické experimenty jasně ukázaly, že paměť jednotlivce je značně nespolehlivá. Před přílišným očekáváním lepší situace po jakýchkoli volbách by nás mělo odradit i zjištění, že prvotním cílem žádné politické strany není blaho občanů, nýbrž její vlastní existence.
   Každá organizace, politické strany nevyjímaje, tíhne časem ke stupiditě a více se zabývá řešením vnitřních problémů než problémů vnějších (F. Koukolík a J. Drtilová: Vzpoura deprivantů, Galén 2008). Pokud se politická strana obrací ke společnosti, pak většinou jen proto, aby bez jakéhokoliv smyslu pro fair play a soudné myšlení očerňovala ostatní a hledala viníky za cokoliv, co se nedaří. Strany se stávají nástroji svých vůdců, nástroji, které jim umožňují získat vliv. To je jejich hlavní úloha.
   Volby se svou iluzí proměny jsou v podstatě největším stabilizátorem, ustalovačem politické situace. Proč podléháme dojmům, že je tomu naopak? Že se po volbách něco stane? Proč přinejmenším každé 4 roky věříme v obrat k lepšímu? Podléháme omylům prvního dojmu. Jsme iracionálně poslušní. Pokusy ukazují, že iracionálně poslušné jsou za běžných okolností dvě třetiny lidí. Nejsou to ony dvě třetiny, které volí dvě hlavní politické strany? Jsme konformní, stereotypní a chceme příslušet k výrazné skupině, která tíhne k jednomyslnosti a budí zdání nezranitelnosti. Máme rádi jednoduchost, dáme na emoce, na nálepky, věříme tomu, co se dokola opakuje (F. Koukolík a J. Drtilová: Vzpoura deprivantů, Galén 2008).
   Prahneme sice po něčem novém, ale nikdy ne po něčem radikálně novém. Nedůslednost je pro nás charakteristická. Věříme v absurditu. A to není dobrá zpráva pro nikoho, kdo chce nastolit jiný kurz, kdo chce zvrátit systém tohoto světa a zbavit jej bídy, nerovnoprávnosti, plundrování a globalizačního řádění (M. Naím: Černá kniha globalizace, Vyšehrad 2008), nebo aspoň v našich krajích zamést s politikařením, korupcí, rozkrádáním a slaboduchostí. Jsem si jistý, že oranžová nebo modrá (a možná ani další politické barvy našeho současného spektra) to nikdy nevyřeší.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]