Když vypukla »sametová revoluce«, ocitla jsem se jednoho dne na pěší zóně našeho města. Všechny myslitelné a (z chodníku) dostupné plakátovací plochy a plošky byly polepeny ručně psanými letáky, výzvami a provoláními. Odevšad vyzařovalo vzrušení, nejisté očekávání, okouzlující vidiny, přísliby, sny, mírný stupeň všeobecného blouznění a davové sugesce.
   Agitační skupiny a skupinky studentů oslovovaly chodce. Jedna z nich zastavila i mne: »Dovolte otázku. Kdo, myslíte, by měl být prezidentem a kdo ministerským předsedou?« Ve shodě s tehdy převažujícím veřejným míněním jsem bez dlouhého rozmýšlení odpověděla: »Prezidentem Alexander Dubček a premiérem Valtr Komárek.« Tazatelé byli očividně zklamáni: »A co Havel?« Bylo mi jich líto, a tak, abych projevila trochu přátelské vstřícnosti, řekla jsem: »Havel? Ten by snad mohl být ministrem kultury.«
   Václava Havla jsem znala jako představitele určitého druhu literatury, který mi nebyl nijak blízký. Ale pamatovala jsem si jeho vystoupení na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů z r. 1967 a donesly se mi také některé jeho výroky z rozhovoru s A. J. Liehmem z r. 1968. Obojí mi bylo sympatické. Na sjezdu ocenil, že město Praha opravuje fasády domů, ale varoval, aby nezůstalo jen při vnějšku, aby se nezanedbal vnitřek. A to samozřejmě nejen při renovaci domů, ale i v činnosti Svazu a celé společnosti a jejích struktur. Nikdo a nic by se nemělo ukrývat za líbivými fasádami proklamací, všechna pěkná hesla a ideje by se měly také uskutečňovat. V rozhovoru s A. J. Liehmem V. Havel vzpomínal, jak se jako malý chlapec mezi ostatními dětmi styděl za všechny výsady, kterých se mu jako synáčkovi bohatých rodičů dostávalo. V tom studu spatřoval i motivaci svého příklonu k socialismu. Nikdy by ho prý ani nenapadlo chtít, aby rodině bylo vráceno dřívější bohatství. A pro socialismus ve smyslu zespolečenštění velkých výrobních prostředků prý byl vždycky. To říkal r. 1968. Neměla jsem příležitost sledovat jeho další vývoj. Avšak mezi samizdatovou literaturou, která se mi dostala do rukou koncem 80. let, jsem objevila Havlův esej Slovo o slově. Získal si mě bezvýhradně. Autor tak vybroušené a strhující úvahy o kráse a moci slova byl jistě hoden zastávat funkci ministra kultury ve vládě polistopadového Československa.
   Nu, Václav Havel se nestal ministrem kultury, stal se přímo prezidentem, jak si přáli studenti, kteří tenkrát v těch převratových dnech v ulicích agitovali. (Po čase jsem se dozvěděla od přátel v zámoří, jak tam byl pro vedoucí roli v naší »revoluci« vytypován.)
   Léta běžela a my jsme den za dnem se smutkem v duši sledovali, jak se vzdaluje všechno, co jsme r. 1989 očekávali, v co jsme doufali a věřili. Vzdalovala se idea Československa jako demokratického státu, kterým jsme v době mezi dvěma válkami byli. Vzdalovaly se vlastenecko-demokratické ideály, které se již od 19. století kryly s hledáním sociální spravedlnosti. Vzdalovala se mezinárodní prestiž státu i národní hrdost občana, vědění o národní historii a tradicích, humanitní vzdělání, všelidová osvěta. A to nemluvím o ztrátě znárodněného průmyslu, združstevněného zemědělství, zlatého pokladu, námořní flotily a o hrozící destrukci bezplatného školství a zdravotnictví. Skončil čas, kdy nikdo nebyl příliš bohatý a nikdo příliš chudý.
   Léta běžela a my jsme den za dnem byli svědky toho, jak kritik »fasád« šedesátých let sám fasády vytváří. Nejsou zapomenuta slova, jimiž uváděl nástup kapitalismu, zatím nejmenovaného: »Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány... Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají... Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.« Nic než slova, slova, slova...
   V. Havel zřejmě zapomněl, že se styděl za privilegia bohatého synka a restituoval rodinné bohatství a podporoval restituenty jiné. Nevadil mu nepřiměřený růst bohatství všech možných »prebendářů« a ožebračení národa, srovnatelné jen s katastrofálním majetkovým převratem po Bílé hoře. Zapomněl, že byl vždycky pro socialismus ve smyslu zespolečenštění velkých výrobních prostředků. Mlčky přihlížel jeho brisantní demontáži a sám se horlivě začlenil do pogromistického antikomunistického hnutí v zájmu neoliberalismu.
   Z televizní obrazovky promlouval první polistopadový prezident k národu, maje bustu T. G. Masaryka nad hlavou. Hlásil se k odkazu zakladatele Československa? Chtěl navazovat na pozitivní tradice 1. republiky? Byl to symbol, anebo to byla zas jen fasáda?
   T. G. Masaryk byl nositelem ideálu naší státnosti, národní suverenity, svobody a samostatnosti, demokracie a humanity Československé republiky. Vznik a programová vize společného státu Čechů a Slováků byla jeho životním dílem a odkazem pro příští generace.
   Exprezident Havel, jako hlava ČSFR a hlavní představitel OF, náš stát nedokázal udržet. Místo aby se zasadil o všeobecně požadované referendum (podle sociologických průzkumů bylo 80 % Čechů a Slováků pro zachování společného státu), činil podivné kroky, jimiž jen nahrával rozbíječským tendencím a mocenským zájmům některých stranických vůdců, bez ohledu na hodnoty, které jsou nad stranami. Nerozhodla tehdy vůle občana, jak by se v demokracii slušelo, ale vůle těch, kteří připravovali úmyslnou likvidaci státu, jenž byl naší největší novodobou společnou hodnotou a odkazem 1. a 2. čsl. odboje. (Pamatuji si, jak kdosi v parlamentu bil na poplach, ne, že hrozí zánik státu, ale naopak, že »hrozí zánik zániku«!!!) V. Havel však řekl: »... Sám o sobě fakt, že dva státy se vynoří z jednoho, není tragédie. Nepociťuji žádná sentimentální pouta vůči československému státu, nepřičítám nejvyšší hodnotu státu, ale spíše člověku a lidstvu.« Je těžko uvěřit, že prezident k vlastnímu státu nic necítí. A čím mu byl prezidentský slib věrnosti ČSFR? Také jen fasádou?
   V. Havel, na rozdíl od TGM, si necenil státu, ale necenil si ani národa. Aniž by respektoval rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím, odsoudil lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet ke stádu či smečce, vlast označil za dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a - speciálně v našich podmínkách - projev krátkozrakého sebeničivého »čecháčkovství«.
   T. G. Masaryk byl přítelem jižních Slovanů. Ještě v době rakousko-uherské nadvlády hájil jejich zájmy v říšském sněmu, vystoupil na jejich obranu v zinscenovaném procesu, rád se s nimi sešel v Malé dohodě. Nejedna ulice v bývalé Jugoslávii nesla jeho jméno.
   V. Havel se bohužel v době tragické války, provázející rozpad Jugoslávie, angažoval na straně nepřátel její suverenity a jejího posledního obránce - Srbska. Barbarské bombardování civilních cílů v Bělehradě označil dokonce paradoxním epitetem - »humanitní bombardování«.
   T. G. Masaryk se od mládí zajímal o Rusko, jeho historii, jeho literaturu. Měl porozumění a sympatie pro opakované dějinné pokusy o překonání ekonomické a společenské zaostalosti pozoruhodné slovanské země, která se z objektivních důvodů opozdila v civilizačním vývoji za západoevropskými státy. Rusku věnoval třídílný spis - Rusko a Evropa. V žádném případě je nestavěl proti sobě.
   Ne tak pan exprezident Havel. Patří k politikům, kteří mají k Rusku apriorně negativní vztah. Zcela nedávno vyjádřili své zklamání z rozhodnutí USA zastavit výstavbu radaru v Brdech. Původně prý měl sloužit bezpečnostnímu systému na ochranu Západu před hrozbou Íránu. Ale z čista jasna politici připustili, že to vlastně bylo namířeno proti Rusku. A V. Havla mrzí, že se ve výstavbě radaru nepokračuje, protože jsme měli Rusku ukázat, »že se ho nebojíme«! Ani náznak snahy po uvolňování napětí mezi Západem a Východem, ani špetka snahy přispět k vzájemnému porozumění a zlepšení vztahů. Když opoziční politik upozornil, že tu jde o »touhu po světě železných opon«, osočil ho V. Havel briskním »Lžete«! (Učili nás, že své protivníky nemáme urážet, v případě nesouhlasu dáváme najevo, že jsou na omylu, nemají dostatek informací apod. Ale to už V. Havel asi také zapomněl.)
   Ve sporu o radar položil V. Havel naší zahraniční politice alternativní otázku: Buď budeme zachovávat solidaritu, spojenectví a vzájemnou pomoc, nebo se dáme cestou »vychytralosti, vypočítavosti, lstivosti«, jak by se řeklo ve slušné společnosti. Havel tu použil jednoslovného vulgarismu, který se mi nechce opakovat. (Jde o stav po vyprázdnění močového měchýře.)
   Kde kdo dnes bije na poplach, jak upadá kultura naší politiky, kultura veřejného diskursu, kultura mezilidského chování, kultura komunikace, kultura - čeho všeho ještě. Peníze jsou silnější než právo, morálka, slušnost, umění. M. Kundera se zhrozil, když zjistil, že zmizela potřeba umění, smysl pro ně, láska k němu. Známý novinář nedávno z všeobecného kulturního marasmu vyvodil doporučení mladým lidem, aby odtud emigrovali, protože tady je nic dobrého nečeká.
   Co na to pan exprezident Havel? Víme, že se od dětských let těšil mimořádné rodičovské péči (měl »kinderstube« i s vychovatelkou). Proč se zabývá radarem? Neměl by spíše být příkladem kulturního vystupování, vyjadřování a ochráncem morálně estetických a uměleckých hodnot? Tím spíše, že napsal nezapomenutelné Slovo o slově? Nebo to také byla jen fasáda?
   Nu, dnes, po dvaceti letech, bych Václava Havla do funkce ministra kultury nenavrhla.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]