O chorobné moci se nedávno rozepsal americký trendový prognostik Gerald Celenta. Jeho prognózy jsou neveselé – hovoří v nich o hlubokých depresích, o vadné struktuře moci, ale i o možných velkých válkách. Když mluvil o americké mocenské reprezentaci, nebral si servítky a užíval hojně slova „sociopatie“ – to je chorobný, nenormální vztah člověka k sociálnímu prostředí. Sociopati se „zajímají pouze o svůj prospěch a klamou sami sebe“. Hudba a červené koberce, které je provázejí na cestách, jen podporují „jejich sebeklam a pocit vlastní důležitosti“, který je obrovský. „A hrozně nesnášejí, když ztrácejí. Především když ztrácejí moc.“
   Poněkud to připomíná moc vůbec a mocenské struktury i v Čechách. Celenta píše, že vlastně „celá Amerika už jen posluhuje dluhu, všichni pracují na banky“, zachraňují velké korporace, finanční a investiční instituce, které špatně investovaly. Když kamarádi přijdou o peníze, politici je vezmou od řadových občanů a kamarády zahojí. A říkají tomu „úsporná opatření“. V Čechách, které mají za sebou dvacetileté dějiny kapitálu, jsou poměry poněkud specifické. S Listopadem 1989 se otevřela mocichtivým diletantům cesta k financím, vládě a podnikání, vznesli se na oblacích lidového nadšení, které dost dobře nesnášelo staré papaláše, pobyt ruských vojsk, jež jsme ovšem nepotkávali – byla zavřena ve vojenských prostorech a kasárnách. Dnes ruským občanům patří Karlovy Vary, ruštinu slyšíme na každém kroku a dámy z východu potkáváme v sobolích kožešinách. Starý režim, jako periferie sovětské moci, měl svou ideologii, s níž jsme se dostávali do rozporu, avšak tento systém měl i své nepochybné klady. Právo na práci s povinností pracovat, zdravotní prevenci, při níž nás, jak víme, mohli k rentgenu plic přivést i policisty. Což ovšem nutné nebylo, a mnoho chorob od venerických, přes obrnu a plicní tuberkulózu a jiná onemocnění časem vymizelo. Bydleli jsme v králíkárnách, měli jsme na bydlení právo, a protože jsme měli pevnou adresu, byli jsme snadno k dohledání.
   Se změnou režimu se dostali k moci noví sociopati jako k bohatě prostřenému stolu. To, co jsme společnými silami nahospodařili, se jali rozdělovat, prodávat, navykli si na červené koberce, na letadla, rauty, ale my jsme přišli o mnohé velké výsady, které jsme měli před Listopadem. Často o práci, o léky podávané přes pult bez doplatků, své králíkárny pomluvené Havlem jsme si museli za miliony koupit, i na Ostravsku, kde byteček představoval drobnou úlitbu moci havířům, ochotným podstupovat denně riskantní povolání.
   Najednou jsme měli 50 bank, které se rozsypaly jako svého času tři americké mrakodrapy, vláda zaštupovala díry v rozpočtu tisícem miliard, tedy bilionem, a jeden každý z nás se zadlužil sumou, která se rovná jednomu Kalouskovu platu, a všichni dohromady, tedy naše domácnosti, jsou zadluženy dalším bilionem, přičemž velká část rodin je nebezpečně vystavena exekuci.
   Takže u nás, jako v Americe, zachraňují chorobní mocní sami sebe takzvanými úspornými opatřeními nebo „škrty“. Přičemž, jak napsal Gerald Celente, se vlády nejvíce děsí, aby se lidé nedovtípili, co se vlastně stalo, oč jde. A budou-li informovaní a znalí, prohlédnou lži a může dojít k výplatě.
   Krize je celosvětová, takže nejen 40 tisíc občanů protestovalo v Praze, ale desetitisíce odborářů ze všech zemí Evropské unie vyrazilo do Bruselu. Tentokrát narazili na ostnaté zátarasy, ale jak ukázala Praha, mezi protestanty jsou i hasiči, vojáci a policisté, takže v kritické fázi vývoje nebude nikoho, kdo by nenažranou a chorobnou moc podržel nebo bránil.
   O strachu před vlastním lidem však svědčí opatření našeho kabinetu. Vláda chce zavést takzvané vyslovení konstruktivní nedůvěry vládě. Aby se neopakoval pád Topolánkovy vlády, mohl by dnes být kabinet odvolán pouze v případě, že by se rýsovala varianta nové vlády, která bude mít v parlamentu dostatečnou podporu. To je skvělá pojistka, protože o zásadní proměně nemůže být řeč. Když se rozhlížíme politickou scénou, nenajdeme na ní inteligentní bytosti, natož osobnosti – ty se zabývají svou profesí a vyhýbají se politice. Šikovní řemeslníci se již dávno oddali své zálibě a o hlupáky není nouze. Pouze se tu a tam potuluje nějaký ten sociopat, zralý pro léčení u některého z našich psychiatrů. Jinak „střídání stráží“ probíhá beztak mezi kamarády, kteří si ještě během „zahřívání“ některé mocenské lavice tak jako tak zajišťují náhradní post.
   A teď, na závěr jedné etapy a uprostřed krize, se můžeme podívat, jak probíhá látání děr v rozpočtu, jemuž český kabinet, jako prognostik Celente, říká „úsporná opatření“. Škrtá se prostě všude a každý den. Narazí-li panstvo na vlastní nedomyšlenost nebo odpor, Miroslav Kalousek, který je osobně dávno „v jahodách“ a za vodou, sdělí se suverénní jistotou: „Tak to uděláme jinak, ale svůj cíl nezměníme.“ Když se na dané téma konala televizní debata Michaely Jílkové, předseda odborového svazu KOVO Josef Středula napadl ministra práce a sociálních věcí: „Víte, co vůbec říkáte? Vždyť vy žijete mimo realitu, vy vůbec nežijete v realitě, vy ty lidi trestáte za to, že mají snahu se dohodnout.“
   Tak o zvýšení nájemného se raději už vůbec nemluví. Zdraží – díky pohybu daně z přidané hodnoty – skoro všechno, zejména potraviny a léky. Zvýší se ceny elektřiny, a to zejména proto, že bohatě vydělávající ČEZ dotoval soukromníkům solární panely. Máme-li energie nadbytek, tedy člověk nechápe, proč vynakládáme nadbytečné finance na sluneční energii. Kdysi u nás pomlouvali stomatologové bolševický režim, že nám vkládal do zubů amalgamové plomby obsahující jedovatou rtuť. Dlouho nechávali tento „standard“ v ceníku zubařů jako bezplatné ošetření, nyní však budeme platit 200 korun a stomatologové šilhají po dvojnásobně vysoké úhradě. V životě se nám též nezdálo, že tři dny budeme chořet bez nemocenské, a další tři týdny má platit zaměstnavatel. Mzdy státních zaměstnanců budou klesat o desetinu, uvažujeme o školném na vysokých školách ve výši 10 tisíc za semestr. Mimochodem vysoké školy počítají (podle oboru) s 60 až 100 tisíci korunami ročně, přičemž by si páni studenti mohli vypůjčit v bance. I ptám se: proč by neměli solidárně splácet svá vlastní bezplatná studia dnešní „sociopati“, sedící na bohatě placených křeslech? Ti starší si jistě pamatují, že jsme my, vesměs chudší studenti, pobírali stipendium ve výši 420 korun. Z toho bydlení na luxusním dvoulůžkovém pokoji stálo 50 korun, tramvajenka 30, oběd nebo večeře stály studenta 2 koruny padesát haléřů, lékař na studentské pohotovosti byl zcela zdarma, a když šlo o jedničkáře, dostal naopak stokorunovou prémii měsíčně. Pravidelně mi to připomíná spolužák ze sousedního pokoje, letitý přítel, o němž pobaveně tvrdím, že jsem jediný mužský v Praze, který má osobního gynekologa.
   Nezaměstnaný měl dosud možnost přivydělat si 4000 korun, protože z podpory se snadno nežije. Tento režim končí; jsi-li na podpoře, musíš vystačit s minimem. Důchodci dostanou v průměru přidáno 371 korun, takže průměrný důchod se nepatrně pohne k částce 10 494 korun, což se v mnoha případech rovná regulovanému nájemnému. Ve skutečnosti však nevzroste důchod o 3,44 procenta, o cifru, jíž se chlubí vláda. Bude to ve skutečnosti jen 1,44 procenta, protože díky inflaci za zmíněnou částku pořídí senior jen dvě třetiny toho, co dnes. Škrtá se i ve fondu kulturních a sociálních potřeb – aby stát ušetřil 1,2 miliardy, krátí se na polovinu příspěvky na dovolené, na důchodové pojištění, výpomoc v mimořádných situacích a u příspěvků na stravování.
   Akcí se účastní i pan prezident, jemuž se na internetu říká Pan Tunel. Aby podpořili rozpočet kuřáci, zúčastnil se pan Klaus slavnostního otevření další části závodu Philips Morris v Kutné hoře. „Přeji firmě, aby se jí dařilo, aby ji nezahubily stále narůstající regulace z Bruselu. A myslím, že by bylo dobře, kdyby se jí podařilo přežít i do budoucna.“ Ovšem, budou tu vyrábět 40 miliard cigaret ročně, stát posbírá spotřební daně, a kdoví, zda se hlava státu nezúčastní, jak šprýmují na internetu, zahájení provozu linky na cigarety s marijánkou a nejspíše i otevření exkluzivního hampejzu, který pozvedne cestovní ruch do Čech. V tomto případě, jak se dočítáme, pan prezident zahájí provoz i fyzicky. Odpovídá to stylu, který jsme v Čechách zavedli; ten je sotva představitelný za časů prvního prezidenta.
   A tak bychom mohli ve škrtání pokračovat dál. Stařence sotva pomůže starobní důchod, který se ani nedoškrábe k 10 tisícům, zatímco soudce vrchního soudu s 30 lety praxe místo 104 tisíc korun obdrží o 4 tisícovky méně. Takže půjdeme-li po ulici, budeme moci potkat dvě čepice. Jednu za pár stovek, druhou, dejme tomu, za čtvrt milionu. A přivedou-li naši velmistři zemi k bankrotu, vydá se 10 milionů občanů jinam. Němečtí sousedé se beztak již dlouho nemohou dočkat. Jejich historické aspekty ovšem ponecháme na jinou příležitost.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]