Pod názvem Evropan slováckého venkova byla na konci září otevřena reprezentační výstava klasika moravské malby Joži Uprky. Je to již 80 let, kdy Praha naposled viděla soubornou výstavu tohoto výtvarníka, tedy několik generací milovníků výtvarného umění, ale i milovníků folklóru, nemělo přímou možnost se s tímto dílem seznámit.
   Umělecká tvorba i samotná osobnost Joži Uprky (1861-1940) prodělala velmi různé hodnocení, byla v různých dobách a různých souvislostech rozporuplně charakterizována. Tomu se nevyhnula ani současná výstava, o čemž svědčí samotný její název, ale i titulky článků vycházejících v různých médiích. Tak například Světový, a přesto náš nebo
   Impresionismus ve službách folklóru. Na portálu hl. města Prahy najdeme článek nazvaný Joža Uprka jako znovuobjevený malíř.
   Tento nadpis, stejně tak jako i ty ostatní, není tak úplně výstižný. Je pravda, že v Praze byla Uprkova souborná výstava před 80 lety, ale například k 110. výročí narození proběhla souborná výstava v úžasných prostorách tehdy gottwaldovské, dnes zlínské galerie. Asi jinak fungovala a funguje Uprkova tradice na Moravě a v Čechách.
   Abychom pochopili tento rozdíl, který se svým způsobem, možná i v jiných rovinách, projevuje dodnes, musíme se vrátit na zlom 19. a 20. století. Zatímco v Čechách se impresionistické výtvarné vidění projevuje v tvorbě Antonína Slavíčka, Františka Hudečka, nebo Otakara Lebedy, Morava se většinou představuje tvorbou bratří Uprků, malíři Bohumírem Jaroňkem, Františkem Hoplíčkem, Antošem Frolkou nebo architektem Dušanem Jurkovičem. V českém prostředí není impresionistické vidění vázané na námět, ideu, pomineme-li preferenci krajiny. V moravském prostředí je to jednoznačně folklór, jako vůdčí námět, idea nového národního umění, které se realizuje v novém impresionistickém kabátě. Celkem logicky je to prostředí moravského venkova, které inspiruje na zlomu 19. a 20. století novou uměleckou generaci. V tomto prostředí se Joža Uprka cítil nejlépe. Tady se po studiích v Praze, Mnichově, pobytu v Paříži usadil. Moravské Slovácko, Hroznová Lhota.
   Již místo narození v podstatě determinovalo jeho umělecké nasměrování. Joža Uprka se narodil se v roce 1861 v Kněždubu, v selské rodině, která však měla smysl pro výtvarné umění a podpořila ve studiu oba bratry, jak Jožu, tak i sochaře Frantu. Své umělecké poslání viděli oba bratři, a to především ve svých počátcích, v uchovávání folklórních lidových námětů prostřednictvím výtvarných prvků. Avšak síla talentu se nemohla spokojit jen se sběrem a citováním již řečeného, ale hledala svůj osobitý výraz. Projevila se v uvolněném rukopisu, v představě prezentovat právě to národní, folklórní v nových souvislostech, v nových prostředích.
   Je zajímavé, že i když v podstatě žil Joža Uprka celý život mimo centrum, měl kontakty dalece přesahující region Moravského Slovácka. Byly to však kontakty, které se spíše vázaly k jeho osobnosti, již mnohem méně k jeho tvorbě. A tak charakteristika Evropan slováckého venkova či Světový, a přesto náš jsou poněkud nadsazené. Výstižněji působí jiná charakteristika, která vystihuje vztah výtvarně-uměleckého směru k lidové tradici.
   K mezinárodní známosti Joži Uprky přispěla také návštěva, která se uskutečnila v roce 1902, kdy na podnět Zdenky Braunerové jej navštívil při příležitosti své výstavy v Praze Augustin Rodin. Z našich významných osobností to byli například Leoš Janáček, bratři Mrštíkové, Vítězslav Novák a další.
   Je zřejmé, že umělecké dílo má několik životů. Po autorově smrti začíná každé žít tím svým vlastním, bez možných autorových zásahů, bez toho, že by umělecká tvorba byla konfrontovaná s aktuálním autorovým osudem.
   Za života byl Joža Uprka, a to především na Moravě, uctíván a ctěn, jako představitel toho pravého národního umění, a to i přes svůj několikaletý pobyt za moravskou hranicí na Slovensku. Uprkova pozice v Praze, zvláště v okruhu spolku Mánes a jeho časopisu Volné směry, byla již poněkud jiná. Souviselo to především s celkovou pražskou orientací na světové, modernistické proudy, zvláště pak ve francouzském - pařížském pojetí.
   Další život uměleckého díla je konfrontován se všemi následujícími časy, v kterých trvá. Je to již více než 60 let, kdy se uzavřelo Uprkovo dílo a kdy je posuzováno a hodnoceno s novým společenským a uměleckým prostředím. Bylo celkem logické, že v období okouzlení modernismem, abstrakcí, v těch nejrůznějších podobách 20., 30. a 60. let 20. století nebylo Uprkovo dílo významně reflektováno. Avšak v dobách například národního ohrožení, propagování národního principu se Uprkovo dílo stalo vítaným dramaturgickým programem. O to zajímavější je dramaturgický počin Národní galerie, která právě dnes, spolu s nadací Moravské Slovácko, spolupořádá velkolepou přehlídku Uprkova díla ve Valdštejnské jízdárně. Svým způsobem je zajímavá například proměna postojů k takto chápanému zobrazujícímu umění, jak jej prezentuje právě Joža Uprka. Uveďme například jen výrok, týkající se této výstavy, bývalého ředitele NG: „Představujeme ho jako malíře světového formátu.“ Výstava je dílem kurátorů Tomáše Vlčka a Heleny Musilové, grafické zpracování Jaroslav Bárta, Matěj Bárta, na instalaci se podílel Milan Knížák. Výstava je plánovaná do 22. 1. 2012.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]