Udělování Nobelových cen za literaturu nebylo nikdy pouze autonomní estetickou záležitostí - přehled laureátů přelomu tisíciletí nás o tom utvrzuje. Ital Dario Fo, Portugalec José Saramago, Němec Günter Grass, Číňan Kao-Sing-ťien, anglicky píšící Trinidaďan V. S. Naipaul, Maďar Imre Kertész, bílý Jihoafričan Maxwell Coetzee a Rakušanka Elfriede Jelineková, kteří se postupně stali laureáty tohoto nejvýznamnějšího literárního ocenění v letech 1997-2004, jsou osobnostmi, jejichž díla, splňující náročná umělecká kritéria a osobní postoje, vyjadřují výrazné společenské angažmá, které je vzdáleno převládajícímu utilitárnímu konzumentskému pojetí života, a mnohdy je i v rozporu s vládnoucí oficiální ideologií.
   Tento trend dokládá i letošní laureát, anglický herec, režisér a především vynikající spisovatel Harold Pinter. Nemohlo se mu dostat lepšího dárku k pětasedmdesátým narozeninám než toto ocenění. Narodil se v židovské komunitě londýnského East Endu 10. října 1930. Rodina otce, který byl dámským krejčím, se přistěhovala do Anglie na přelomu století z Oděsy; kořeny matky, která byla kadeřnicí, tkvěly v Polsku. Plebejský původ je zřetelný v autorově nekonformním díle a v jeho neměnných celoživotních společenských postojích.
   S múzami byl zadobře už od dětství, kdy psal deníky, povídky a básně. Po studiu herectví na prestižní londýnské divadelní škole se této profesi a režisérské činnosti věnuje trvale. Začínal v Irsku, které miluje, a pokračoval po celé Anglii. Mistrovství však dosáhl jako autor dramatických opusů. Vytvořil jich několik desítek - her divadelních, rozhlasových a filmových scénářů. Světovou proslulost získal svými divadelními hrami a filmovými scénáři. Podle Pinterových scénářů natočili filmy významní režiséři: Joseph Losey (Sluha, Metoda, Posel), Elia Kazan (Poslední magnát), Karel Reisz (Francouzova milenka). Tvůrci těchto filmů získali mnoho prestižních světových cen.
   Páteří literárního díla jsou divadelní hry. Napsal jich doposud devětadvacet. O jeho hrách z konce padesátých a ze šedesátých let se tvrdilo, že jde o díla absurdního dramatu. Měl s tímto proudem leccos společného, hlavně v oblasti výrazové, nebyl však jeho představitelem ortodoxním, jako např. Ionesco a Beckett. Jak bystře usoudil před více než čtyřiceti lety Jiří Mucha, Pinter vychází z důsledné realistické metody, jak ji uplatňoval Anton Pavlovič Čechov - magnus parens moderního dramatu, zejména psychologického. Dodejme, že Pintera výrazně ovlivnili rovněž tvůrci moderní analytické prózy - Marcel Proust a Franz Kafka.
   Mějme zato, že Pinterova tvorba z tohoto období patří k mezníkům poválečného divadla. Bez ohledu na dobové manýry pokračuje v osobité výpovědi o soudobém světě. Na jedné straně svědčí o degradaci lidských hodnot s vyjádřením krutosti a nesmyslnosti mezilidských vztahů, založených na aroganci, agresi, vypočítavosti, omezenosti a vzájemném neporozumění, které vedou až ke ztrátě komunikačních schopností. Na straně druhé s až úsměvným chápáním psychiky jedince a rodiny s jejich všedními problémy odráží životní stereotypy, banální fráze, bezobsažná klišé a chaotičnost jednání, tak časté v tomto světě.
   Česká recepce Pinterovy divadelní tvorby začala v polovině šedesátých let knižními vydáními her Správce, Narozeniny a Návrat domů v překladech Milana Lukeše a posléze divadelními inscenacemi na pražských a mimopražských scénách. Zejména Narozeniny na scéně Činoherního klubu ve Vostrého režii se staly téměř kultovním představením. V letech sedmdesátých a osmdesátých byl Pinter pro své nekonformní postoje k normalizační moci tabuizován. Tehdy, jako ostatně vždy, se řídil svým životním krédem: "Proces psaní je projevem svobody. Hra musí o svých postavách a světě, v němž žijí, vypovídat pravdu. Autorovi, který lže, nepromine hra sama."
   Doba popřevratová je pokračováním na čas přetržené kontinuity. Organizátorskou a režijní zásluhou Karla Kříže byly postupně uvedeny v Realistickém divadle (záhy přejmenovaném na Labyrint) v překladu Františka Fröhlicha hry Horáčtina a Měsíční svit a v Divadle Kolowrat veleúspěšné jednoaktovky Milenec, ... a v prach se obrátíš. Harold Pinter se v této době u příležitosti uvedení svých her u nás několikrát objevil. Nezapomenutelný byl jeho pobyt a vystoupení na pražském Festivalu spisovatelů 1999, kdy v Divadle v Celetné přeplněnému auditoriu předvedl své pozoruhodné herecké a přednašečské umění a vyjevil své výrazně levicové názory. V současné době uvádí autorovu hru Správce Činoherní klub. V posledních letech, kdy statečně vybojoval zápas s rakovinou, se vrací ke své mladistvé zálibě, psaní veršů.
   O jeho nekonformitě s vládnoucím establishmentem svědčí odmítnutí přijetí šlechtického titulu, ostrá kritika Blairovy a Bushovy válečnické politiky i nesouhlas se soudobými politickými názory Václava Havla, značně odlišnými od jeho disidentských stanovisek, která Harold Pinter otevřeně hájil.
   Udělení Nobelovy ceny chápejme jako ocenění Pinterova přínosu světovému dramatickému umění a jeho občanské neúklonnosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]