Čtenář mi odpustí poněkud přímější vyjádření svého osobního vztahu k básníku Dušanu Spáčilovi a k jeho nové sbírce KRAJINA VLÁČKŮ PIKO (Vydavatelský dům Mladá fronta 2006). Sbírka předznamenává autorovy letošní padesátiny. Byli jsme kolegové ve Světě v obrazech; myslím, že Spáčil, jako jeden z mála z téměř dvacetičlenného kolektivu, který si nemohl v podstatě na nic stěžovat, si ve zlomové situaci zachoval mravní příkaz svých rodových kořenů.
   Svým talentem a znalostmi převyšoval téměř všechny své redakční kolegy, zvláště ty, kteří si na sebe zavěsili placku s portrétem Václava Havla a červenomodrobílou trikolóru. Jako jediný rozeznal, že soudci, narychlo vykvašení, mající na miskách vah namísto zlata jenom škváru a kamení a často i hodně špinavé ruce. Na fakt, že v převratu šlo i v malých novinářských kolektivech většinou jenom o gaunery a grázly s touhou po moci, přišel téměř okamžitě.
   Po šťastné profesionální éře ve Světě v obrazech Dušan Spáčil od devadesátých let neustále střídá redakce a je nucen okolnostmi k tvorbě, k níž většinou nemá pro svou serióznost příliš blízko. Ta pokaždé neodpovídá ani jeho odbornosti. Velmi často se tedy utíká k textům pro zpěváky, zejména pro skupinu OPO.
   Básnická sbírka Krajina vláčků Piko doprovázená skvělými ilustracemi malíře a grafika Jana Gablera je v každém případě osvěžením na českém, do značné míry propadlém básnickém nebi.
   Spáčil se vydal na svou cestu klukovským vlakem hned po několika kolejích. První kolej nazval Žiletky kouře, druhou Signálky času, třetí Retro a čtvrtou Songy.
   Mimo koleje se vyznává životu, představuje nám nepředstavitelného tátu s jeho dýmkou a s malířskou paletou, své lásky, své hudební nálady, své odpustitelné i neodpustitelné prohřešky.
   Jenom básník ví, kolik trápení dá člověku básnění, jak hluboce požírá a rozežírá básníkovu duši, jak jej vyřazuje z reality, které se říká život, trápení a radosti. Tak jako hudba dává hudbymilovnému člověku novou dimenzi, tak i básnění člověka povyšuje do jiných stupňů.
   Těmi však, jak víme, musí rigorózně procházet pouze lidé ze zednářských lóží, ale nemusí jimi procházet lidé nahodile bydlící v mileneckých a manželských ložích. Spáčil patří k těm druhým, je svou podstatou bohém s citlivou duší.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]