Každý den vycházel Václav Rabas do svého zahradního hospodářství jako jeho sousedé do polí. Jenom tenkrát ne, chystal-li se za setbou či sklizní jiného druhu, než jakou poskytovala místní políčka ostatním. Tehdy nesl s sebou bílé, vypnuté plátno, polní stojan a dřevěnou skříňku plnou rozházených, pomačkaných a všelijak stočených tub s barvami. Šel najisto jako sedlák na kosení. Stanul na místě, z něhož si již dříve mnohokrát přezkoušel okolí hledáčkem palce a obou ukazováčků. Prověřoval motiv přimhouřenýma očima, jako hospodář mne v dlani klasy, aby se neukvapil, ani nepromeškal pravý čas žní. Hospodář se měnil v malíře a malíř v hospodáře, aby byli oba zároveň Václavem Rabasem.
   Malíř samozásobitel, mohli bychom říci o Rabasovi. Téměř celou svou krajinářskou tvorbu vytěžil z jediného čtverečného kilometru kolem rodných Krušovic. Modely pro zátiší dodávala jeho zahrada. Když ve stáří onemocněl a nemohl vycházet do přírody, přicházeli k němu posedět sousedé. Než odešli, byli na papíře. „Nepromarnit ani chvilky!“ S tímto předsevzetím se vrátil mladý Rabas z první světové války. „Nahradit ony síly a činy utajené - těch, kteří tam zůstali. Jsem připraven nepromarnit ani hodiny v životě, jehož cenu jsem teprve nyní poznal a pochopil.“
   Vše, co Rabas potřeboval pro umění, našel doma v Krušovicích. Jediné dvě studijní cesty do Francie a Itálie podnikl v mládí. Jeho další cestování probíhalo jen mezi Prahou a Krušovicemi. Rabas totiž na turistiku v malování nevěřil. Neboť obraz není krásný tím, co je na něm zachyceno, ale jak hluboký lidský prožitek je v něj převtělen. Co by si také počali malíři - turisti v Rabasově krušovické rezervaci? „Kus pořádné skály tu není široko daleko, žádný přirozený monument, k němuž by se pojil dávný mythus, ani na velkou vodu nenarazíš. Nic velikého neuzříš na své pouti krajem, ani rozlehlé roviny, ani mohutné hory.“
   „Může být vůbec obraz z toho tísnivého, syrového, ubláceného světa, který znám já?“ A přece! „Pro dlaň nejchudšího, nejvšednějšího syrového kousku země naučil ses milovat zemi celou.“
   „Kam až paměť sahá, byli Rabasové mlynáři. Co Rabas, to mlynář nebo mlynářský dělník.“ Otec Václavův se pokouší první o dezerci z rodové tradice, avšak marně. Studia pražské techniky i jeho touha po sochaření jsou ještě strhávány do vantrokové strouhy. Teprve Václav byl první, jehož mlýnské kolo pustilo. A přece ani jeho neuvolňuje mlýn docela. Drží jej na oplátku poutem tradice. Tradice nejen rodové - rabasovské, ale i národní - alšovské.
   Starostlivá maminka, za jejímiž faldy od nejmladších let běhal malý Václav po krušovických polích, bojí se o budoucnost jediného, jenž jí ještě zůstal po předčasné ztrátě manžela a později i dcery. Proto schovává před Václavem, studujícím reálku, otcovy kresby, aby jej nezlákaly k následování. Avšak Václav kreslí, aniž ví o zatajeném otcově příkladu a po maturitě skládá zkoušku na Umělecko-průmyslové škole. Maminka mu nepřekáží, vyslovuje jen své nedůvěřivé přání: „Nevím, chlapče, nevím, chtěla bych se aspoň dožít toho, že tě tvé řemeslo uživí.“
   Václavovu pevnému rozhodnutí stát se malířem nemůže zabránit první nezdar. Na Umprum není přijat. Aby neztrácel čas a styk s Prahou, hlásí se do vojenské prezenční služby. V soukromé škole se připravuje na kresbu hlavy, aby za rok po prvním neúspěchu opakoval přijímací zkoušku, tentokrát na Akademii.
   Avšak radost nad prosazením vlastního záměru je brzy vystřídána zklamáním. Ostatní profesoři mohli akademickou drezúrou leda svést talent na scestí. Zvláště umělecky bezvýznamný hrabě z Ottenfeldů, který obsadil místo po krajináři Mařákovi, o něž se ucházel Antonín Slavíček. Již na všeobecné přípravce nabádal Bukovac žáky k poslušnosti a pro výstrahu připomínal osud odbojného Filly. Nadějný talent, podle mínění pana profesora, zaprodáním lákadlu moderních směrů promrhal prý svou hřivnu. Zatímco za ni mohl asi dobře nakoupit či alespoň proměnit za drobné na Akademii.
   Více než od učitelů z učeben odnášejí si tak mladí od svých spolužáků z kavárny U Akademie. Zde se poznávají přátelé, umlouvají se výpravy za malováním do přírody, vzájemné návštěvy ve svých domovech, kde se malovalo. Rabas z Krušovic se tu sbratřuje s Boháčkem ze Zamach. Oba venkovani si dobře rozumějí. Boháček zachovává svérázný způsob studia, než jej pro malou docházku z Akademie vyloučí.
   Konečně se Rabas po dvou létech přemáhání dostává k jedinému tvůrčímu učiteli, Hanuši Schweigrovi, jenž je žákům kromě zkušeného rádce i dobromyslným otcem. Avšak místo aby si chránil své osobní výhody, cítí se Rabas jako jednatel studentského spolku povinen ozvat se k nespravedlivému udílení cen. Napíše o tom článek a rozvede jej na kritiku poměrů na Akademii vůbec. Aby šetřil své kolegy, přiznal se k autorství, aby předešel vyloučení, odchází sám z Akademie. Nezdrží jej ani velkorysá nabídka Hanuše Schweigra: „Pošlu vás do Karlsruhe, anebo jestli chcete, choďte sem, ke mně, tu je pro dva dost místa, odtud vás vylejt nemůžou.“
   Z pražského pobytu na Rabase zapůsobilo setkání s Mikolášem Alšem. Poznali se při přípravách Alšovy jubilejní výstavy v r. 1912. Aleš v ruchu výstavních příprav obtěžovaný reportérem s notýskem, na obligátní otázku: „Mistře, jak tvoříte?“, odpovídá krátce a šibalsky svérázně: „Takhle.“ A ve vzduchu kreslí rukou před vykuleným zpravodajem šestku. Rabasovi zůstal Aleš vzorem opravdového umělce až do konce života.
   Avšak příklad velkého současníka a skromného člověka nestačí sám o sobě rozhodnout zápas, který v sobě mladý Rabas probojovává. Zápas mezi lákavou slávou a odříkavým uměním, mezi snadnou povrchností a vydřenou opravdovostí, mezi hýřící Prahou a tichým venkovem.
   Dokončuje přerušenou školu ve Švabinského ateliéru a na závěr studia dostává stipendium do „země světla“, do Paříže. Uvidí práce autorů, kteří již na dálku přitahovali svými prostými lidskými osudy, tak diametrálně vzdálenými pohodlnosti opuncovaných hvězd akademického nebe. Již na zpáteční cestě, ve Stuttgartu, stojí Rabas stržen před „poustevníkem přírodnosti“ Paulem Cézannem, jehož obrazy vidí poprvé. I on se zúčastňuje Rabasova rozhodování. Většinu svých architektonicky stavěných krajin vytvořil v ústraní jihofrancouzského venkova. A nyní se spojují oba mistři, jichž si Rabas nejvíc vážil, aby přidali společný hlas k Rabasovu rozhodnutí. Oba dokazují, že věrnost skutečnému umění je spíše v protikladu k společenské slávě. Že tkví hlouběji, než kam dosahují papírové pocty titulů a dekretů.
   S Akademií odmítá Rabas i nepsané heslo jejích absolventů: „Škola dává titul, Praha dělá jméno“, a nevyřčený příkaz: „Drž se Prahy, dokud nevyloudíš alespoň kousíček z její slávy pro sebe.“ Rabas však nemyslí na jméno, myslí na dílo. Teď už ví, že člověk maluje tak, jak žije.
   Proto si staví dům nedaleko otcovského mlýna, v krajině, kde mlynařil celý jeho rod. Pouto tradice jej opět přitáhlo tam, odkud vzešel. A Rabasův dům je takový, jaké jsou jeho obrazy. Na svou dobu moderní zevnějškem, avšak selsky zařízen zevnitř, s dřevěným vyřezávaným nábytkem, plným vzpomínek na ty, kteří jej dříve užívali. Právě tak Rabasovo malování. Moderní způsob podání, jehož prapůvod bychom našli až na francouzském jihu. A přece barvami prozařuje tolik českosti ze vztahu k naší rodné krajině, jako z Alšových pérových čar zamotávaných do půvabných topolů, cest a dálek.
   Pražští přátelé nevěří, že by se mohl mladý umělec „zahrabat“ natrvalo na venkově. V jejich představách to znamená dobrovolnou smrt. Proto lákají: „Praha je ten tyglík, kde se to všecko taví!“ Nebo varují: „Kozy tě tam venku utrkají!“ I vyčítají, že jako baráčník dělá úly, zakládá zahradu, sází stromy a těší se na jaro, až se ožení - aby pak dělal totéž.
   Avšak Rabas z Prahy odešel do „světa bezpečí jednoho srdce, o které se může opřít za každých okolností“. Proto nad vchodem svého venkovského ateliéru kreslí heslo „Vroucně a pravdivě“, jako vodítko své umělecké tvorby.
   Václav Rabas žil životem venkovana a proto ať maloval cokoliv, byl v tom prostý český člověk. Když maloval zátiší, byl na něm chléb a džbánky a dýchal z něho krátký odpočinek v polích – ovoce a s ním tiché zimní večery – polní kytice natrhaná při návratu z práce a v ní radost ze setkání s nejbližšími. Maloval-li krajinu, tedy proto, aby utěšovala, povzbuzovala, aby tvrdá zem rozměkla a promluvila k člověku, jenž v ní žije a pracuje.
   A teprve před závěrem svého díla může v souhlase s ním pochybující pražské přátele ujistit: „Sotva kde jinde ti odráží nebe nad hlavou ruch práce slavnostněji, sotva kde jinde vstupuje člověk do tvého snu v čistší, kořenitější, živoucnější, zdravější a naléhavější skutečnosti. Žiješ a tvoříš v zemi hnětené po věky jeho rukou a umem a hájené jeho neochvějným srdcem.“
   A Rabasovo přesvědčení přetrvává: Při otvírání oken do Evropy neodvracet oči od domova.
   V té zemi, do níž zasadil Václav Rabas topol při narození syna a hruštičku při narození dcery, v té půdě, z níž vyrostlo i celé jeho dílo, stojí nyní skromný pomníček před jeho domovem v Krušovicích.
   Od narození Václava Rabase uplynulo 13. listopadu 125 let.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]