Nejblíž k starozákonní knize Kazatel se svou marností nad marnostmi má próza Agnés Desartheové (1969) NEDŮLEŽITÁ TAJEMSTVÍ (Academia 2003). A aby všem náležitostem bylo učiněno zadost, dodejme, že kniha vychází v rámci programu F. X. Šalda s finanční podporou ministerstva zahraničních věcí Francouzské republiky, Francouzského velvyslanectví v České republice a Francouzského institutu v Praze.
   Všepohlcující skepsi podtrhla autorka anonymním motem o nepotřebnosti tajemství (radost, bolest), "neboť jednoho dne je stejně všechna smete lhostejná ruka, zvolna dopadnuvší z nebe". O závažnosti slov by nebylo třeba pochybovat, zvláště jsou-li zopakována i na závěr příběhu. Jenomže kdyby... Významový ekvivalent - lhostejná - je nahrazen - starostlivá. A tu se vyplatí zacitovat: Soňa si kladla otázku, má-li zasáhnout. Byla by se ráda poradila, jednala podle pokynů svého nadřízeného, ale zvláštní věc, Všemohoucí se neprojevil, alespoň ne přímo. Poletovala mezi šálky...
   S lehkou ironií, přesto nekompromisně, je čtenáři sugerována další dimenze příběhu. Soňa je po smrti a právě před několika hodinami ji pohřbili. Zmiňovaná ironie prorůstá příběhem, který ani příběhem není, jde víceméně o portrét několika postav, které se důvěrně znají, nebo k sobě hledají cestu. Také prostředí, ať pracovní (akademické?) nebo geografické (pařížské předměstí) má všechny znaky uzavřenosti židovské komunity. Zatímco Violetě, jíž se ostýchavě dvoří stárnoucí Horčak, dovolí neurčité psychické onemocnění prostředí opustit, Soňa, manželka Horčakova mladšího kolegy Jabrowského, je postižena zákeřnou nemocí a její žití je už pouze izolovanou přípravou na smrt. Třebaže se postavy nevyvíjejí, nelze příběhu upřít napětí; vyplývá, podle mého, z dispozic, které autorka na své postavy s notnou dávkou rafinovanosti naložila. K těm už jmenovaným připočtěme ještě počínající vztah Harriety a Gabriela, byť se zatím odehrává ve vztahu obapolného fyzična. Harrieta by nikdy nevěřila, že milovat se... může být tak vyčerpávající tělocvik... Gabriel se podíval na hodinky. Než na ni skočí, musí ještě hodinu a čtvrt počkat.
   Právě Gabriel je to, kdo si myslí, že poodhalil roušku dalšího tajemství, když se z deníku své zemřelé matky dozví o jejím poměru s Horčakem. Na základě podobnosti a logiky událostí se k Horčakovi přihlásí jako k otci a oba muži budou mít celý život na to, aby se s novou skutečností vyrovnali. Že jde o omyl se nedozvědí nikdy. Skutková podstata věci je sdělena výhradně čtenáři prostřednictvím Sonina ducha a to ve smyslu, že některá tajemství musí vzít za své se svými autory. A tady se nejmarkantněji projevuje autorčina duchovní spřízněnost s I. B. Singrem, samozřejmě v románech, ale i v kratších prózách. Singrova milostná povídka Tajbele a její démon to nejprůkazněji dokazuje v závěru. Jsou tajemství, která srdce ústům vydat nemůže. Člověk si je bere do hrobu...
   Román Agnés Desartheové má všechny znaky kvalitní literatury, i když pomíjí společenský kontext a nepřekračuje rámec podivínské zapouzdřenosti. Bohatá imaginace a čistý průzračný jazyk se sklonem k aforistické jednoduchosti podporuje psychologickou věrohodnost postav. Text by se každopádně měl stát pobídkou pro překladatele, zvláště když autorčina bibliografie je rok od roku bohatší.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]