Být aspoň chvíli zase živí a nejen mladí úspěšní
   aneb
   blues pro ty, co chtějí zůstat zdrávi
   

   Už názvem své zralé prvotiny KRAJINA VLÁČKŮ PIKO (ilustrace a grafická úprava Jana Gablera, Mladá fronta, Praha 2006) dává Dušan Spáčil (1956) na vědomí, že ví, v čem je dobrý a odkud čerpá sílu. Již názvem prvního oddílu, totiž koleje - Žiletky kouře - však signalizuje, že jeho hra jde na ostří, žádné bábovičky a hraní na schovávanou. Název samozřejmě odkazuje jak krajinou tak vláčky ke Kainarovi, a kdo by si nevšiml, toho snad trkne Zpráva z cesty, kde pečeni flamboval sám řecký mistr Hefaistos /.../ a k tomu hrály kúry andělské. Tak jako český Mistr autorův i Dušan Spáčil píše také písňové texty, nikoli odstavené na čtvrtou, závěrečnou kolej knížky, ale zčerstva po ní fičící. Z Kainara jsou mu patrně nejbližší Moje blues, a nejeden jeho text a nejedna báseň je svou podstatou blues, jedna se přímo jmenuje Pikoblues.
   Letos na podzim je tomu už pětatřicet let, co Kainar umřel; měl a má následovníků i napodobitelů jistě víc než tolik, ale málokdo z nich zatím dokázal, co se daří právě Dušanu Spáčilovi: nejen po kainarovsku psát, leč i žít svou dobu, a to tak intenzivně, že literární souvislosti ustupují kamsi do pozadí a je tu básník dnešního Nového Smíchova, kde se všecko smíchává v shopingcentru do tíhy poznání, co je to (dnes) láska, básník nové Červené knihovny, na jejíchž stránkách Dvě malé husopasky / daly si dva tři prásky / za plotem vyli husky / když řekly baj baj baj, básník Pátku v dnešní chatové osadě i Pražské ranní, ve které rezavé žiletky kouře / setřely včerejší bouře a její pleť pálí a hřeje "jen" tam, kde se ty žiletky zařízly do obličeje, básník Mikuláše v bulvárním plátku, kterýžto plátek udělá z dětského svátku svátek velkých prdelí / a odhalených koz (pozor: tu a v jiné básni z druhé koleje jsou myslím jediná místa, kam se Spáčilovi jako signálky doby vetřely vulgarismy; proto znamenají!).
   Spáčil umí sevřít pronikavé poznání do čtyřverší (jakým jsou např. Veselé Velikonoce), umí ostře pointovat (to jsou např. leklé ryby / nadmuté slovy proč a kdyby nebo mikulášská zahrádka, na kterou už slétají se supi) a nikoli příliš často propustí do tisku i místa mdlejší (závěr jinak slibného sonetu Pravdičky nebo třeba verš než bylas bezcenná).
   K nejlepším číslům sbírky asi patří ta, kde se nalézá nové slovo pro trvající a poezii už zcizené poznání, jako například v básni, která končí verši Mám přitom křídla sokolí / Však uvnitř tam mám kůži husí, což je ovšem stvrzení, a víc, gradace máchovského hlubokého v srdci žalu a lehkého smíchu na tváři. Kdekdo rád stále kváká o císařových nových šatech; nuže, když Spáčil dá za ně pomlčku a připojí: model z konfekce, je to objev; objev příznačně dnešních císařových nových šatů.
   A poezie je poezie, pokud je objev. Pokud objevuje svět domněle známý. A to Dušanu Spáčilovi zatraceně jde. Osedlal si k tomu Pegasa, který třeba rýmy aaaa, bbbb, cccc... (jak prosté, milý Watsone) celou básní Mandaríni bezpečně dokluše k prázdnotě nekonečného áno spokojených zkonzumenců dnešního světa.
   Svou Malou noční hudbou nabízí Spáčil blues pro ty, co chtějí zůstat živí.
   Ale už Starci na webu, první básní sbírky, nejen mluví řečí dnešních "starců" (Až jednou řekla tak to riskni / neprchej domů po rautu / pozvu tě in a tak mě tiskni / i když jsi šéfem Layoutu // A strč si někam svoje síví / radši mě schovej pod deštník), ale umí i nabídnout lepší životní program:
   ... radši mě schovej pod deštník / pojď budem chvíli zase živí / a nejen mladí úspěšní.
   Není to pro začátek víc než dost? A udrží básník směr, jímž se vydal?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]