Václav Krška je znám jako vynikající filmový režisér a scenárista, tvůrce třiceti filmů z období 40. až 60. let minulého století. Málo se však ví, že jeho cesta k filmu vedla od divadla a literatury.
   Písecký rodák (nar. 4. 10. 1900) byl neobyčejně múzický. Jako gymnasista hrál dětem loutkové divadlo, v Heřmani, kam se po otcově smrti s matkou a otčímem, který vlastnil mlýn a statek, odstěhoval, spolupracoval s ochotníky a psal verše, povídky a pokoušel se i o divadelní hry a romány. Rukopisné texty přinášel Fráňu Šrámkovi, který ho výrazně ovlivňoval. Dbal na jeho rady a s jeho doporučením publikoval ve 20. letech první prózy v literární revui Sever a východ, kterou zaštiťoval svou autoritou právě milovaný básník. Byly to povídky Oklamaný voják, Luca okouzlená, Pobloudilý.
   Jako sedmadvacetiletý se Krška musel starat po otčímově smrti o rodinný majetek, aby po deseti letech mlýn pronajal a plně se věnoval umělecké činnosti. V Heřmani režíroval a hrál divadlo, organizoval kulturní život a zval k vystoupení významné umělce (např. E. Kohouta, O. Scheinpflugovou, L. Janáčka, V. Vančuru, J. Srnku). Zasloužil se i o vybudování působivého místního přírodního divadelního amfiteátru. V roce 1939 tam uspořádal setkání ruralistických spisovatelů, kterého se mj. zúčastnili Josef Knap, František Křelina, Jan Čarek a Jan Pilař. Sám měl k ruralistům blízko, neboť jeho expresivní lyrické prózy s venkovskou tematikou připomínaly koncepci těchto autorů. Svědčí o tom např. románová trilogie Země hovoří a povídkový cyklus Chlapec a kozoroh. V témž roce při slavnostním otevření nového divadla v Písku se hrála jeho dramatizace Šrámkova Stříbrného větru.
   A to už začíná Krškova filmová kariéra. Podle vlastního románu Odcházeti s podzimem vytvořil scénář filmu Ohnivé léto, který spolurežíroval s Františkem Čápem. Za okupace, kdy působil jako režisér v pražské Uranii a v Intimním divadla, spolupracoval na scénářích a režiích populárních filmů Noční motýl a Kluci na řece. Na sklonku války se odehrál Krškův samostatný režijní debut, kdy podle předlohy Josefa Tomana natočil poetický snímek Řeka čaruje, který byl uveden až po osvobození.
   V poválečném období následovala řada zralých životopisných filmů, oceňovaných doma i v zahraničí, které vesměs natočil podle vlastních scénářů. Osudy českého houslisty Josefa Slavíka líčí film Housle a sen, příběh vynálezce parního stroje Josefa Božka je vyjádřen dílem Posel úsvitu, Mladá léta zachycují dobu dospívání Aloise Jiráska. Hudební tematice se Krška věnoval filmem o Bedřichu Smetanovi Z mého života a filmovou realizací opery Dalibor. Vlastenecké cítění, které je těmto dílům vlastní a jež bylo třeba upevňovat po období nacistické okupace, proniká i filmem Revoluční rok 1848. Hudební cítění uplatnil i v televizním filmu Polka jede do světa, který získal značný zahraniční ohlas. Pro televizi rovněž adaptoval a natočil operu O. Ostrčila Poupě.
   Vynikající kvalitu těchto kinematografických a televizních děl vytvářejí dokonalé scénáře, skvělé herecké obsazení nejlepšími českými herci, spolupráce s předními kameramany, hudební složka a především osobitá Krškova režie, jíž dokázal sjednotit kolektiv osvědčených tvůrců i mladých adeptů filmového umění. Jedinečnost těchto filmů je už tehdy dána působivým vykreslením dobové atmosféry a emocionální zaníceností ve vyjádření nálady i patosu pojednávaného příběhu.
   V tomto duchu vytvořil umělec v polovině 50. let dva filmy na Šrámkovy náměty Stříbrný vítr a Měsíc Nad řekou, které patří ke zlatému fondu české, respektive československé kinematografie.
   Pod Krškovým vedením později obdobně vznikly i koprodukční česko-bulharské filmy Legenda o lásce podle hry Nazima Hikmeta a orientální pohádka Labakan.
   V 60. letech natočil Krška několik profesionálně zdařilých filmů s aktuální tematikou: Cesta zpátky, Osení, Zde jsou lvi a veselohry Komedie s Klikou, Poslední růže od Casanovy. Podle námětu románu Marie Majerové Nejkrásnější svět vytvořil film Kde řeky mají slunce. Posledním Krškovým dílem byly Jarní vody natočené dle novely I. S. Turgeněva. „Zlatá léta šedesátá“ byla také dobou jeho režisérského působení ve Studiu pro úpravu zahraničních filmů a pedagogické práce na FAMU. Na jejich sklonku se uzavřel umělcův celoživotní vztah k osobnosti a dílu Fráni Šrámka, který vyjádřil dvěma televizními filmy na básníkovy náměty Odcházeti s podzimem a Popel.
   Václav Krška, který zemřel 17. listopadu 1969 a je pohřben v milované Heřmani, je typem umělce, jehož dílo se inspirovalo naší národní tradicí a vyznačovalo se osobitým lyrismem, díky němuž byl označován za básníka filmového obrazu, a obdivuhodným výtvarným i hudebním cítěním. Krškovo umění, které vyrostlo z amatérských počátků a dosáhlo vysoké profesionální úrovně, se vyznačuje pokorou k tématu, jemuž slouží, a pokud jde o adaptaci, nepovyšuje se nad autora předlohy. Umělecká harmonizace jednotlivých složek filmové tvorby se pojí s organizátorskou schopností, s níž dokázal sjednotit tvůrce různých profesí, proslulé mistry starší i střední generace s mladými začínajícími talenty, kteří pod jeho vedením vyrostli v uznávané umělce. Zdeněk Štěpánek, Jindřich Plachta, Zdeňka Baldová, Jiří Plachý, Karel Höger, Dana Medřická, Eduard Cupák, Jana Rybářová, Ferdinand Pečenka, Jiří Srnka a Stanislav Milota jsou příkladem za mnohé další.
   Krškovo filmové dílo patří k stavebním kamenům české a československé kinematografie a pro tyto vlastnosti je i čtyřicet let po umělcově smrti nepominutelným příkladem pro současné i budoucí tvůrce.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]