Autor výstavy, kurátor, umělecký historik: Otto M. Urban řekl o expozici Decadence now: „Tato výstava je pokusem ukázat určitou výseč současného výtvarného umění, která je velice důležitá pro poznání nejen současné výtvarné kultury, ale současné společnosti jako takové.“
   Po zhlédnutí výstavy s celým názvem „Decadence now. Za hranicí krajnosti“, napadne většinu návštěvníků otázka, co je to dekadence, a je to, co se nám zde předvádí jako dekadentní umění, opravdu umění dekadence?
   Výrazu dekadentní se užívalo a užívá v různých souvislostech našeho žitého světa, ale i toho tzv. umělého, uměleckého. Kdo jsou poučeni dějinami literatury, dovedou dekadenci i přesně historicky začlenit. Většinou se tento termín, toto označení chápe negativně, ale přesto jako by skrývalo něco zvláštního, až romantického, možná i trošku zakázaného. Ono zakázané může vycházet jak z objektivních, společenských zásahů, tak i z něčeho v nás, z naší vnitřní distance. Každopádně dekadentní projev nás láká, a to jak ve smyslu pozitivním, tak - většinu z nás - ve smyslu negativním. Vždyť se překračují dobové hranice. Záměrně zde volím sousloví dobové hranice. Poučeni dějinami umění, v širších souvislostech dějinami kultury, víme, že to, co je v jedné epoše považováno za dekadentní, tedy to, co překročilo jisté estetické, etické hranice, to, co se pohybuje za horizontem estetického vkusu, estetického ideálu, se v jiné době pohodlně vejde do současných estetických hranic, norem, dokonce do představ o estetickém a také uměleckém ideálu. Výstava v u si tedy dává za úkol představit něco, co leží, jak o tom svědčí i spontánní reakce návštěvníků, za hranicemi naší současnosti.
   Přehlídka představuje pět témat: bolest, sex, pop, šílenství a smrt. Část sekce pop, pod názvem Pokoj č. 13, najdeme v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu. K těmto hlavním výstavním prostorám se připojují tři další. V Domě umění města Brna uvidíme retrospektivu amerického fotografa Joela-Petera Witkina, v DOX-centru současného umění se představuje britská umělecká dvojice Gilbert & George, v západočeské galerii v Plzni se prezentují Josef Bolf a Ivan Pinkava. Z dalších autorů to jsou například Matthew Barney, Yasumasa Morimura, Jiří Černický či David Černý.
   Umělecká-či výtvarná „sdělení“ se na těchto přehlídkách současného umění dostávají k divákovi různou cestou. Převažují instalace, jsou zde také fotografie, malba pak jen marginálně.
   Již dávno jsme si zvykli, že na přehlídkách dnešního umění neklademe otázku „ líbí - nelíbí“, ale spíše„zajímá – nezajímá“ Návštěvníky nenechá většina exponátů chladnými, jsou dokonce slyšet i výrazné projevy, a jsou to spíše projevy nevole, a to dost hlasité.
   Jistá znalost, či alespoň základní orientace v dějinách umění nás poučuje o tradičním chápání vztahu stránky obsahové se stránkou formální. Známe etapy, zde mám především na mysli počátky modernismu, kdy byla forma, tedy jak, naprosto dominantní oproti tomu, co. U moderny se její modernost chápala především v rámci nové (moderní) formy. V naší současnosti vidíme tento problém v opačném gardu. Je dnešní modernost opravdu otázkou formy? Vidíme, že už to není problém jak, ale naprosto jednoznačně co. A tak ony složky uměleckého díla, jako je téma, idea, filozofické sdělení, se stávají tou jednoznačně určující, těmi, ve kterých je záhodno experimentovat, těmi, kde se předpokládá invence, originalita oproti složce formální.
   Dávná Heglova představa o „smrti“ umění vycházela z vize o budoucí společnosti, která bude tak vyspělá, že nebude potřebovat umění, aby pochopila významná filozofická, společenská sdělení. Nastane pak podle Hegla takový stav, kdy se tato složitá filozofická sdělení budou moci chápat přímo v jejich čisté podobě. Pak tedy umění ve funkci jakéhosi prostředníka, překladatele, ztratí svůj význam a zanikne. Měli bychom dodat, že Hegel pojímal umění v jeho nejvyšší funkci, my těch funkcí, účelů, které umění nabízí, známe mnohem víc. Mohli bychom například jmenovat umění jako zábavu, také jako prostředek napomáhající výchově, nebo jeho „léčebné“ schopnosti a řadu dalších funkcí.
   My jsme však dnes svědky opačného stavu, než předpovídal Hegel. Ti poučeni, i ti méně poučení vidí, cítí, chápou, že dochází ke stále většímu štěpení uvnitř uměné samého. Na jedné straně sklouzává do čistě zábavního průmyslu, a to navzdory tomu, že se samo proklamuje jako velké umění. Na straně druhé si umění přivlastňuje či uzurpuje schopnost, či dokonce povinnost uvádět ta nejzávažnější filozofická či společenská sdělení, kdy otázky formy nechává v podstatě stranou.
   Tedy umění se na počátku 21. století ubírá poněkud jiným směrem, než předpovídal Hegel. Umění přebírá funkci „hlásné trouby“ filozoficko-ideových konceptů. Jako by vědomě či nevědomě využívalo, a možná někdy zneužívalo, totální absence těch sfér, právě těch, kterým toto přísluší. Tím nechci tvrdit, že se v oblasti akademické nic neděje, avšak převodové páky již totálně zrezivěly. Myslím tím sféru veřejného života. Její obecná úroveň je totálně pokleslá, ať myslíme sféru politickou, kterou zajímají čistě jen utilitární otázky, tak oblast tzv. známých osobnosti, titulovaných jako celebrity. O nich je v této souvislosti snad úplně zbytečně mluvit. Naše politická scéna je ve své většině nejen nevzdělaná, ale otázky kultury a umění jsou pro ni něco naprosto nepodstatného. Tato nepoučenost jde až tak daleko, že si ani neuvědomují sílu uměleckého díla jako prostředku. Vzpomeňme jen totální impotenci a pokleslost vkusu v různých předvolebních kampaních. Je tedy těžko hledat nějaký maják, představu, kde jsme a kam bychom měli jít. Některé projevy současného umění se alespoň snaží rozkrývat, hledat odpovědi na to, kde jsme. A to, kam směřujeme, v podstatě už nikoho nezajímá. Možná s výjimkou několika ekologů, a to ještě pouze z jednoho zorného úhlu.
   Výstava v Rudolfinu se různými prostředky vyjadřuje k našemu světu. V této souvislosti mě napadá, je to opravdu náš svět? Sama pro sebe si pak odpovídám, že se ve mně všechno bouří, abych toto vidění přijala za vlastní. Výstavu pokládám za jeden z mnoha apelů našeho zmateného světa. Jde vlastně o výkřik: Co se to děje?
   Výstava potrvá do 2. ledna 2011.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]