Na hrubém balicím papíře poskládaném v sešit, držící pohromadě drátky z kancelářské sešívačky, zato však s přímo bibliofilskou péčí o text i výtvarnou podobu (ta je dílem Jana Herynka) přináší moravský olomoucký Rub 2 pozoruhodný dokument SIMONE GRÖGEROVÁ PÍŠE VÁCLAVU HAVLOVI (připravil k vydání, poznámku a medailony napsal a vydal David Voda). Simone Grögerová, francouzská vdova po německém malíři Kurtu Grögerovi, který se narodil 1905 a do konce první republiky žil se svou ženou Simonou ve Šternberku na Moravě (zemřel 1952 v Paříži), začala se v šedesátých letech zajímat o osud obrazů, které Grögerovi při svém útěku před nacismem zanechali ve Šternberku a které údajně shořely roku 1945 při požáru; dověděla se totiž, že je kdosi právě rozprodává sběratelům. Obrátila se na československé ministerstvo zahraničních věcí s žádostí o jejich vydání a dostalo se jí odpovědi, že protože její muž byl německé národnosti, všecek jeho majetek propadl státu. Když pak byla v polovině sedmdesátých let od své neteře informována, v kterých soukromých sbírkách visí Grögerovy obrazy, prosila marně nové vlastníky jenom o jejich fotografie.
   Po změně poměrů u nás se rozhodla požádat o pomoc nového československého prezidenta; napsala mu, že cítí „upřímnou radost z nedávných událostí“, informovala ho o trampotách s občanstvím (po Mnichově byl Gröger automaticky považován za občana Německa) i o tom, že pak Gröger sloužil v československé jednotce a nakonec se účastnil francouzského odboje, ale ani po válce neměl jako Němec - byť aktivní antinacista – vyhráno; osvědčení o tom, že občanství ČSR je mnu zachováno, poslalo mu pražské ministerstvo vnitra až roku 1949 a francouzská pošta je vrátila jako nedoručitelnou zásilku; Kurt Gröger se zkrátka uznání ve své rodné zemi nedočkal.
   A smůla pokračovala i po desítiletích. Když Simone Grögerová nedostala na svůj dopis z února 1990 odpověď, v říjnu téhož roku napsala panu prezidentu znovu a v dubnu 1991 jí kancelář prezidenta ČSFR sdělila, že v její evidenci žádný dopis z února není a že prezident ani jeho kancelář nemohou zasahovat do konkrétních majetkoprávních vztahů mezi občany a organizacemi.
   Druhý šternberský malíř Willi Zlamal (1915-1995), který za války studoval v Mnichově a jehož portrét Vůdce byl vystavován na radnicích sudetských měst, po vybombardování svého mnichovského ateliéru a uzavření manželství s Češkou se vrátil do Šternberka a po obsazení města na jaře 1945 odvezl z Grögerova domu, kde se usadilo velitelství menší jednotky Rudé armády, všecky obrazy a předal je místnímu revolučnímu národnímu výboru. Část těchto obrazů byla pak v Olomouci rozprodána za symbolické částky od 1,- Kčs.
   Dva malíři, dva protichůdné osudy. „Dnes je v jejich společném rodišti Willi Zlamal oficiálně oslavován a z jeho díla se pořádají pravidelně přehlídky..., zatímco Kurt Gröger je přehlížen, opomíjen, na jeho válečné a poválečné dílo pravděpodobně sedá prach kdesi v pařížském depozitáři“, konstatuje editor publikace, a obrazy, jež Gröger namaloval před odchodem do Francie, dodejme, jsou uchovávány v přísně uzavřených soukromých sbírkách. Nedoplatil Kurt Gröger, a doposud v čase smiřování s jinými sudetskými Němci nedoplácí na to, že byl sudetský Němec velmi zvláštní? Že se zachoval a jednal jako správný československý občan?
   Výtvarnou hodnotu Grögerova výtvarného díla dobře naznačují kresby z jeho skicářů, uložené v Muzeu umění Olomouc.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]